Jak žijeme, tak rodíme. Ale i jak se rodíme, tak žijeme… Vidím na našich dětech, jaký vliv mají porody na jejich povahu, náhled na svět a reakce. Pro někoho to možná zní neuvěřitelně, ale to, co je v dnešní době ještě považováno za normální způsob příchodu na svět, je už pro hodně z nás nenormální…
Myslím si, že to, jakým způsobem rodíme naše děti a jak o ně pečujeme v prvních dnech a týdnech života, ovlivňuje osobnost dítěte, matky a také jejich společný vztah. A mnohem víc než kterákoliv jiná životní etapa.
Na Facebooku jsem pak objevila stránku Mám se ráda. Bála jsem si ji označit. Co na to řeknou přátelé? Mám se skutečně ráda? Nebude to znít namyšleně? Jdu do toho! A jak plynul čas, Ženy ženám se staly firmou, která začala hledat do týmu další ženy. V ten okamžik mě napadlo, že jsem neviděla Aličky inzerát jen tak...
Nestíhala jsem jíst, pít ani si dojít na záchod. Manžel mě krmil, zatímco jsem houpala malou, protože plakala i 12 hodin v kuse. Prsa se mi nenalila a tak jsem jí začala dávat umělé mléko. Připadala jsem si totálně neschopná.
Není to tak dávno, kdy bylo ještě většinovým zvykem, tedy hlavně na vsích, uctívat ženy jako matky. Ceremoniálu se říkalo ÚVOD. Než k němu došlo, všechny ženy ze vsi přišly v průběhu šestinedělí za ženou domů, poklonily se jí jako nové matce a přinesly jí výživné potraviny a laskominky. Dnes už tento přechodový moment málokdo uctívá
Je to již 10 let co tě postihla mozková mrtvice... Pamatuji si jak jsem přišla do nemocnice na ARO. Tys ležela a nereagovala vůbec na nic. Měla jsi štěstí, že vůbec žiješ, protože s tvojí diagnózou jsi měla umřít!
Pomalu jsem přestávala cítit spojení s Ní a i když jsem zkusila navázat kontakt, byla tak potichu, že jsem ji neslyšela. Možná ji přehlušily denní povinnosti nebo smích dcerky. Byla jsem asi zahlcena vnějšími věcmi tak silně, že jsem zapomněla, že abych se cítila tak nádherně jako s Ní, musím se uvnitřnit, ztišit a spojit se s přítomností
Srdce má neuvěřitelné schopnosti. Centrum lásky dokáže mnoho procítit, pochopit, odpustit a vyléčit. Ale někdy je to zatraceně těžké. Hádka s partnerem, lidské odlišnosti, křivdy, ponížení, neohleduplnost a zklamání. To vše a ještě více negativně zaměstnává srdce a ubližuje mu. A přece to vše má vyšší smysl a cíl, jemuž se učíme být vděčni
Stále si říkám, že ještě něco potřebuju k tomu, abych byla spokojená, ještě něco k tomu, abych byla šťastná. Ale došlo mi, že jako mávnutím proutku v okamžiku nemusím mít vůbec nic... Za poslední rok jsem se se smrtí setkala několikrát. Přišla ke mě tak blízko, že mi došlo, že není na co čekat. Zvláštní je, že to v posledních týdnech nějak zhoustlo.
Pracovala jsem dva roky jako tlumočnice ve sklárnách, kde jsme byly většinou samy dvě ženy na několik desítek mužů. Byli to vesměs přirozeně inteligentní chlapi, takže byla radost s nimi "pobýt" a dávalo mi to dost příležitostí o nich něco vyzvědět... Protože oni OPRAVDU fungují jinak
Necítím se dobře. Mám za sebou náročné období, cítím vyčerpanost. Přesto jdu, i když mi hlásek tam uvnitř říká: "Nechoď, zůstaň doma, odpočiň si." Zaplaším ho myšlenkou, že je to beztak jen ten můj vnitřní lenoch, kterému se nikdy nic nechce
Mé vzpomínky z dětství mě vedou za tetou, do malého bytu s vysokými stropy a pavlačovým nádvořím, s nikdy nekončícím vrkáním holubů na Národní třídě v Praze. Byla to tichá postarší dáma, která měla svůj svět a ten si vždy bedlivě střežila. Já jsem měla tu výsadu jednou za rok vstoupit do jejího života.
Přelom roku a měsíc leden jsou pro většinu lidí přirozeným časem rekapitulace a plánů. Díváme se zpět na uplynulý rok, hodnotíme, co se nám v něm povedlo a co bychom naopak mohli v tom novém roce udělat jinak a lépe. Jak si tedy na konci roku vždy říct "To byla úžasná jízda!"
Byl začátek prosince a na mě padla depka. Přicházely Vánoce, které od malička miluju, teď ještě umocněné dětskou radostí vlastní dcery, a já nejsem šťastná. Jak je to možné? Začala "jsem se utápět", jako už x-krát ve svém životě, ve vlastním sebemrskačství.
My ženy máme tendenci vstát z postele a hned jdeme dělat něco pro ty druhé: připravovat snídani, svačiny dětem do školy, manželovi do práce, a pokud zbyde nějaký čas, tak teprve se zaobíráme samy sebou. Je třeba to otočit a prvně dát sama sobě. Tahle chvilka může velmi změnit celý váš život.
Ženy ženám
Alice Kirš
Bohdana Kabátová
