Jak silná je vůle žít

Je to již 10 let, co tě postihla mozková mrtvice…
Pamatuji si, jak jsem přišla do nemocnice na ARO. Stojím před tvojí postelí. Ty ležíš a nereaguješ vůbec na nic. Jsi napojená na všechny přístroje, které vydávají zvláštní zvuk.

Pak přišel pan doktor. Oznamuje mi, že takto už zůstaneš. Ale já mu nevěřím. Vím, že jsi silná a že ty síly v sobě zmobilizuješ. Usmála jsem se na něj a oznámila mu, že to zvládneš. Viděla jsem jeho soucitný pohled.

 

Vypadalo to, že jenom spíš…

Že se přece z toho spánku probereš. Ale nereagovala si, a když si na malou chvilku otevřela oči, nepoznalas mě. Měla jsi štěstí, že vůbec žiješ, protože s tvojí diagnózou si měla umřít. Měla si kombinaci mrtvice a ještě další nemoci.

Na tomto oddělení leží hodně špatné případy. Bála jsem se tam vstoupit.
Tolik lidí, někteří popálení, jiní ležáci jako ty. Ale doktoři i sestřičky jsou velmi příjemní.

Vůle žít

 

Jak křehký je život člověka. A jak křehce jsi působila ty.
Nemohla jsem s tím nic udělat. Ale věřila jsem, vnitřně jsem věděla, že to zvládneš.

Znáte ten pocit, když vnitřně něco cítíte a víte, že se to podaří?

 

Stal se zázrak!

Vzhledem k tomu, že jsi velká bojovnice, tak ses naučila po delší době znovu chodit a mluvit. Stal se zázrak. Doktoři se na tebe chodili na oddělení dívat. Učebnicový případ. Ještě neviděli, aby někdo s tvojí diagnózou mluvil a chodil. NEUVĚŘITELNÉ.

Když ses učila chodit, tak tě podpírala z každé strany sestra. Udělat první krok pro tebe bylo těžké a namáhavé. Říkala si, že se nedivíš, že se učíme chodit jako malé děti, protože je to náročné a vyčerpávající.

Začala ses i znovu učit mluvit. Když vstoupil pan doktor k vám do pokoje a velmi pomalu a nahlas začal artikulovat: „Dobrý den,“ přišlo mi, že to všichni považujeme za automatické. Nepřemýšlíme nad tím, ale prostě to děláme.

Jak se žije nemocnému člověku, který byl do té doby zdravý?
Co bylo příčinou a proč se to stalo?

 

Odpovědi máme všichni v sobě

Vůle žítKaždý den zažíváš boj sama se sebou.

Části mozku, které měly svoji funkci, jsou pryč a převzala si je část, která měla na starosti něco jiného. Jde to těžce, ale ty bojuješ každý, každičký den. Snažíš se, i když ti okolí říká snaž se víc, musíš trénovat. Děláš toho víc, než si myslí.

Ale některé věci zkrátka nejdou.

Na přechodu jdeš na červenou, protože zelená svítí na vedlejším semaforu. Nevíš jak zaplatit, zapomínáš. Měla jsi hodně psychických problémů. Doktoři ti říkali, že si vymýšlíš, že jsi hypochondr.

Přitom jsi silná žena a zvládla jsi hodně těžký život, který si už od dětství měla nastavený. Vše jsi musela chápat, nejdřív druzí a až někdy na konci ty sama.

Když si přišla o práci a delší dobu sis žádnou nemohla najít, tak tě nejbližší odsuzovali. Trápila ses a hodně. I já jsem ti svým chováním a přístupem ubližovala. Ale držela ses. Jenže psychika se rozjela, tvoje duše volala o pomoc, ale té se jí nedostalo.

Potřebovala si podporu a o někoho se opřít. Potřebovala jsi zastání, protože si neměla sílu zastat se sama sebe. Nebyl nikdo. Skončila si na prášcích, abys o tom nemusela tolik přemýšlet. Jenže když se vypne jedna oblast, projeví se to hned v další.

Bylo ti zle a hodně. Říkala jsi, že si přijdeš jako člověk po chemoterapii, tak zle ti bylo.

Po upozorněních, která nebyla včas zachycena, jsi se v den mých narozenin začala motat. Mluvila si z cesty. Když se zavolala záchranka, a zdravotníci se na sebe podívali, bylo mi jasné, že je zle.

Odvezli tě.
V ten den jsme neměli být doma. Naštěstí jsme tam byli.

 

Nemá cenu se zbytečně trápit

Po tom všem, co jsi prožila, říkáš, že nemá cenu se trápit zbytečně a řešit blbosti. A máš pravdu. Jen my, zdraví, to pořád nevidíme a neuvědomujeme si, co všechno máme. Až na svých nejbližších pochopíme, co je to život a zdraví.

Neustále se v něčem patláme, boříme, rozčilujeme se
jak je všechno nespravedlivé.

Už nikdy se nepodíváš k moři.
Nemůžeš chodit na výlety, procházky.
Nemůžeš spoustu věcí, které my zdraví jedinci můžeme.
A přesto to nevzdáváš.

Když vidím jak ráno vstáváš a je pro tebe těžké se probrat, otevřít oči, zmobilizovat celé tělo, tak si říkám, že my ostatní ani nejsme vděční za to, že vstaneme automaticky. Že nás nohy unesou, oči se otevřou, tělo funguje tak, jak má.

Vůle žít

Jen člověk, který projde tímto životním bojem, ví co je to bojovat.

Devět měsíců si mě nosila pod srdcem. V bolestech si mě porodila. Dala mi život. A za to, že si to nevzdala a bojovala, ti moc děkuji.

Za lekci, kterou si nevzdala.
Za to, že si nevzdala svůj život.
Mohla ses na to vykašlat a vzdát to. Děkuji ti za tvoji vnitřní sílu. Za to, že jsi taková jaká jsi.

Mám tě moc ráda, Mami.

 

Blogerka M.

www.ukazatelsmeru.blog.cz

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností. Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů