Jsme jako prázdné nádoby, které touží po naplnění. Chodíme po světě a potkáváme spoustu dalších nádob. Některé jsou plné, některé méně, jiné zase vůbec. Je vztah dvou lidí skutečně pouze o přelévání energie z jedné misky do druhé? Kde se náš nevyčerpatelný zdroj skutečně nachází? Odkud můžeme čerpat?
Mé zdravotní problémy s močovým měchýřem, které nebraly konce a byly čím dál častější, mne dovedly na cestu sebe-poznání. Postupně jsem začala zjišťovat, že můj zdravotní stav je odraz toho, jak se cítím uvnitř
Když jsem si dnes ráno položila tuto otázku, napadlo mě spousta odpovědí jako třeba „náročný“, „namáhavý“, „stresující“. Takový totiž život s touto nemocí je. Tak, jako se cukrovkáři více či méně postupně smiřují s tím, že budou žít život s cukrovkou, musela jsem se i já smířit s tím, že žiji s dermatilománií.
Chodila jsem na vysokou školu, střídavě na dvě brigády a málem si osvojila nevlastního bratrance. Když přičteme zátěže z minulosti, tak se vytvořil slušnej koktejl, který vybuchl a já se ocitla v situaci, kdy jsem nemohla napsat ani email, protože to pro mě bylo zatěžující.
Koho? Nebo co? V práci nebo doma? Je to jedno, dneska mi tak blesklo hlavou. Výsledek je hodně podobný: průšvih. Něco se stane. Že jsem už dlouho unavená? Že mě zase začali bolet záda, jako vždy, když mi moje tělo chce opatrně něco naznačit? Neposlouchám
I ja som baculka. V podstate celý život. Od detstva sa so mnou tiahne táto téma, toto označenie a ja som na tom raz hore a raz dole. Tak s váhou ako i s mojím postojom k telu. Ale i ja som mela AHA moment a nastolila som inú taktiku, z ktorej možno polovica teraz čítajúcich ľudí „odpadne“
Nejseš dost dobrá. Nic nedokážeš. Nezasloužíš si lásku. Podívej se na sebe, jak vypadáš. Kdo z nás to někdy nepoznal? Žijeme v nefunkčních vztazích, chodíme do práce, kterou nemáme rádi, necháme sebou manipulovat… Zkrátka se nemáme rádi. Znám to, i já jsem to tak měla. Ale rozhodla jsem se to změnit.
Čo prináša sláva, chvála a potlesk? Pocit, že sme úžasní, dosť dobrí, že sme milovaní, ale... prečo potom tá šťavnatosť a plnosť tohto šťastia tak rýchlo vyprchá? Prečo to vlastne nestačí? Prečo je to tak ako sa hovorí "sláva poľná tráva"?
V tomto článku vám nebudu zakazovat nosit podprsenku ani dokazovat, že nošení podprsenky škodí zdraví. Chci se jen podělit a posdílet své zážitky a zkušenosti s jejím (ne)nošením a mým cílem je inspirovat vás ke svobodné volbě.
V určitom období života však chyby začnú byť prepojené s negatívnymi emóciami. Robenie chýb začne byť spojené s kritikou, trestom, pokarhaním a v niektorých prípadoch aj ponížením. Strach z robenia chýb tak ostáva zakorenený hlboko v nás.
Na Facebooku jsem pak objevila stránku Mám se ráda. Bála jsem si ji označit. Co na to řeknou přátelé? Mám se skutečně ráda? Nebude to znít namyšleně? Jdu do toho! A jak plynul čas, Ženy ženám se staly firmou, která začala hledat do týmu další ženy. V ten okamžik mě napadlo, že jsem neviděla Aličky inzerát jen tak...
Když jsem přemýšlela nad takovou tou klasickou otázkou k zamyšlení – „Kdybyste měli poslední den života, jak byste jej prožili“, tak mě už před lety napadlo, že bych v průběhu toho dne sepsala knihu pro své děti a předala v ní vše, co považuji za podstatné a už jim nebudu moci sdělit.
Narodila jsem se o dva měsíce dřív s dětskou mozkovou obrnou. Prognózy lékařů byly kruté. Podle nich jsem nikdy neměla poznat, jaké to je, když vám NORMÁLNĚ funguje mozek a když vám NORMÁLNĚ fungují nohy. Všechno dopadlo úplně jinak
Cítím se opuštěná. Jsem jako botník, užitečný kus nábytku naší domácnosti. Máme ho, používáme ho, ale jinak ho ignorujeme. Je to jen věc. S manželem se v podstatě míjíme, jsme každý na jiné vlně. A byli jsme někdy na stejné? Nevím. Nic mi nedává smysl. Kdysi mi byl ten muž tolik blízký, ale teď je to cizinec
Dnešní dospívání není jednoduché. A není jednoduché hlavně tehdy, když jste ve svém sebevědomí z jakéhokoliv důvodu oslabené. Když ovšem začnete svoji nejistotu řešit hubnutím, může právě tehdy začít vaše procházka peklem
Ženy ženám
Alice Kirš
Stanislava Stiborová Mrázková
