Pamatuji si ten moment, kdy jsem chytla otěže svého života pevně do svých rukou. Byl to moment, kdy jsme si uvědomila, že já jsem tvůrce svého života a že jen na mě záleží, jaký ten život bude. Jen na mě záleží, jak se budu cítit. Obrovsky mě to osvobodilo a uvolnilo a tahle úleva nastartovala proces otevírání mého srdce.
My ženy jsme byly stvořeny k tomu, abychom učily muže lásce. A to i skrze sex – a to především... Tělo v sobě skrývá mocnou sílu, kterou je třeba využívat vědomě – a užívat si vědomě. Na nevědomé úrovni v některých ženách stále funguje prokletí našich babiček: nikdy se neotvírat, protože nás muži můžou zranit. Nikdy se neodevzdat, protože jim jde jen o jedno. O jejich vlastní uspokojení, a nikoli o nás.
Je jen a pouze na mně, jaké myšlenky si nechám kolovat v hlavě... Jsou zde pouze dvě varianty – buď budu koukat na svět přes brýle negativity, a nebo začnu na svět koukat s optimismem a Já se rozhodla pro to druhé, a tím započala transformace mého života
Po příjezdu domů jsem si chvíli myslela, že jsem do něj i zamilovaná. Chyběl mi. A tak jsme po měsíci strávily společně další týden. Nejdřív vypadalo všechno docela v pořádku, ale po pár dnech mi začalo být jasné, že to takhle nejde. Neměla jsem důvod s ním zůstávat - ne bez citů, které by mě držely u něj.
Mnoho lidí si plete sebelásku se sobectvím. Sebeláska znamená, že se mám ráda taková, jaká jsem i se svými nedokonalostmi, že se oceňuji a podporuji na cestě za svými sny a cíli, aniž bych při tom někoho využívala či nutila, aby se choval jinak, než je jeho přirozeností. Sobectví je naopak uspokojování svých potřeb na úkor druhých.
Asi každá z nás někdy držela dietu a je smutné kolik z nás své tělo přímo nesnáší. Až zhubnu pět, sedm, deset nebo patnáct kilo, tak se vše změní... Jenže se nic nezmění a naše zoufalství se dále prohlubuje. Co tedy dělat, když chceme zhubnout a stále se nám to nedaří? Je to jednodušší, než si myslíte
Před 7 měsíci ze mě byl uzlíček nervů, nespokojený se svým životem, se spoustou otřesných zážitků z minulosti. Posledním problémem bylo moje zaměstnání. Dlouho jsem přemýšlela, v čem bych mohla podnikat, co by mě bavilo... pak jsem udělala obrat o 180° a začal se opět učit žít naplno...
Při pozorování dcer i ostatních dětí, a navracení se k vlastnímu dětství, jsem si uvědomila, jak moc důležitá etapa to pro budoucí život je. Z rodin a škol si odnášíme řadu poučení, přesvědčení, vzorů, názorů. Ne všechny jsou nám ale užitečné a ku prospěchu. Některé dokonce škodlivé
V lete som si zlomila veľmi vážne nohu a bývalý manžel ma odmietol odviesť k lekárovi. Zavolala som rodičov. Oni sadli do auta a za pár hodín boli tu. Otec ma vozil každý deň na nejaké vyšetrenie a mamina sa starala o dom. A čo na to bývali manžel? Nič. Absolútne nič. Nebol schopní sa ani len opýtať čo bolo u lekára.
Nechci se vrátit, zpátky do vztahu bez lásky a nezájmu. Co bude dál? Láska je pro mne velké uvědomění a už vím, že z téhle cesty nemohu sejít, i když jsou chvilky, kdy ji v sobě ještě plně necítím... tu bezpodmínečnou, čistou lásku.
Toto sa stáva iba hlúpym, nevzdelaným ženám, ktoré sa nechcú brániť, lebo keby chceli tak to urobia... Som vysokoškolsky vzdelaná, aj môj bývali manžel ma vysokoškolský titul. Patrili sme k lepšie situovaným mladým ľudom. Mali sme dom, dva auta a dobré zamestnanie a presto som piata žena
Znáte ten pocit, kdy sklouznete k tomu, že začnete ostatní hodnotit a porovnávat se s nimi a v tom momentě začne vaše sebedůvěra a sebejistota prudce klesat? Každé porovnávání s druhými nás totiž odvádí od nás samých a směřuje naši pozornost někam ven, od vnímání naší hodnoty, našich každodenních úspěchů, pryč od toho, co je v našem životě v pořádku
V životě nás potkávají další a další údery – to je život. Kdyby vše šlo tak dobře jak po drátkách, život by nebyl výjimečným místem, ve kterém jsi ty sama tou nejúžasnější bytostí. Zkus se na svou samotu podívat z jiného úhlu, protože to, k čemu směřujeme svou energii, roste.
Mezi matkou a dítětem je zvláštní vztah, protkán mnoha neviditelnými vazbami, pevnými jako ocelová lanka. Vztah mezi matkou a dcerou je ještě pevnější a zároveň bolestnější. V dětství ji bezmezně obdivujeme, v patnácti nenávidíme a v dospělosti se snažíme najít rovnováhu mezi láskou a nenávistí.
Zaplavila ji nejistota: "Jak to mám sakra vědět? Netuším, proč Laura nejí." Tápala ve tmě. Cítila se ztracená. Připadalo jí, že to trvá věčnost. A najednou se odpověď sama vynořila v její mysli... Nemám se ráda. Nemám ráda vlastní tělo!
Alice Kirš
Dana-Sofie Šlancarová
Ženy ženám
