Nečekané probuzení

Ano“ zní to slovo při svatebním obřadu. Stojím tam celá v bílém, v ruce držím kytici bílých květů, které jsem si vždy přála mít při takové události jako je svatba. V bříšku cítím své děťátko a myslím na něj. Vedle mne stojí muž, kterému jsem právě dala slib.

Ale co to? Jak těžce se mi toto slovo vyslovovalo.

Cítím bolest na hrudi. Něco mi začne šeptat: „To nic, nevšímej si toho, nyní jsi tady proto, abys vše zvládla, jak se patří a pro okolí to bylo krásné a pravdivé“. Věděla jsem hluboko uvnitř, že to je hra, ale v domnění, že budu opět statečná žena, která vše v dobré obrátí, jsem se těchto pocitů a vnitřních hlubokých hlasů vzdala. Slyšela je jen občas, a když je zaslechla, hned je uklidila, tam hluboko …

Pohádce je konec. Narodilo se krásné děťátko, chlapec, císařským řezem, ale vše dopadlo dobře. Byla jsem s ním opravdu šťastná, ale jen s ním. Manželství nebylo pěkné. Na vše jsem byla sama, manžel se čím dál více odpoutával ode mne i dítěte. Ve vztahu nebylo nic pěkného, což teprve láska.

Ano, navenek to vše vypadalo krásně, lidé nám říkali, jaký jsme krásný pár, jakého máme krásného chlapečka atd. Opět zní ano, samozřejmě, vždyť se tak snažím být dokonalou maminkou, manželkou, kuchařkou, stavitelkou, úřednicí a já nevím čím vším… Uvnitř jsem plakala bolestí, hněvem. Hledala jsem stále chybu sama v sobě, pokládala si otázky proč je vztah takový jaký je, co dělám špatně. A tak jsem přidávala na intenzitě a více se snažila.

nohama na zemi

Občas se vkradla myšlenka, tak bude rozvod, proč ne, vždyť už to dál nejde – takovéto ponižování, nezájem apod. Ale to mi nestačilo, šla jsem dál, musím to zvládnout, všude je něco, zatnu zuby a půjde to. Začala jsem vymýšlet různé další změny v manželství jako jsou výlety, přestavba bytu, dovolené. Ale nic, nic nefungovalo. Jednou jsem zaslechla opět ten hlas, hluboko uvnitř mne: „A co druhé dítě?“

Jak je to možné, že právě tato slova. Haló, vždyť tady není ono prostředí pro další děťátko, vždyť jsem tu jen já a můj syn, manžel ani táta tu není, jak další děťátko, že by záchrana pro náš vztah? To ne, to nebude fungovat, to vím. To je jen další záplata. Ale ta myšlenka sílila a stalo se.

 

Po třech letech čekám druhé děťátko

Vím že budu stále sama, ale cítím, že je to tak dobře. Nevím proč? A vím, že to nebude lehké.

Manžel si žije svůj život a já život se svým synem a děťátkem v bříšku, ale v hloubi duše, stále sním o pěkné rodince, kde je láska a štěstí a krásný vztah mezi partnery. Jenže to se NEKONÁ. Abych pochopila, přišla ta chvíle.

Cítím, že to bude holčička. I vím, jak se bude jmenovat. Jsem v nemocnici, čekám na lékaře, není mi nejlépe. Prosím o pomoc, nedostává se. V bolestech klekám na zem a začínám se modlit, cítím, že to není dobré… Dívám se na sebe ze shora, vidím jak jsou lékaři i ostatní personál v chaosu, zmatku, ve zlosti a hněvu, jen si říkám, co děťátko: „Kde je?“

Nevím, cítím klid. Dostávám se nazpátek do těla, ale moc ho necítím. Jen chci vědět, co je s mým děťátkem a co se stalo? Po několika hodinách se dozvídám, i když si zpětně uvědomuji, že se vlastně nic podstatného nedozvídám, že leží v jiné nemocnici.

Ano, další ano, je to holčička a bojuje o život. Uplynulo několik minut, hodin, dní, týdnů.

A pak vidím svoji holčičku, křehkou, krásnou, silnou a zranitelnou bytost ležící na lůžku, na různých přístrojích, připojenou na různé hadičky a pozoruji její dech. Ještě, že u ní mohu občas být a skulinkou ji hladit a laskat.

Přichází řada otázek, proč, proč a proč?

Pocity viny, výčitek, odsouzení… bolesti, žalu, beznaděje, vzteku, hněvu, zmatku, strachu, nejistoty, a to především na SEBE.
Další a další otázky, co když to nepřežije, co bude dál a co bude dál, když bude žít, bude zdravá???

A tak přišel čas na spousty otázek, co se týče života. Co je to život? Proč tu jsme?
Co je víra, důvěra, láska, Boží láska, bezpodmínečná láska???

Přišla další zásadní chvíle v mém životě, kdy mi přišel lékař oznámit, že se zatím nenašel lék pro dcerku, a že rozhoduje každá vteřina.

„Tak už se konečně přestaň snažit.“ řekl hlas uvnitř mne, začni věřit, je něco více, co ani ty nemůžeš změnit, jen přijmout. Cože?Je možné se oddat a jen věřit, protože stejně v tuto chvíli nemohu nic dělat???

Ach, ta beznaděj.

„Vše pusť“

Přes pláč vše pouštím až do doby, kdy cítím, že rozhodnutí, zda má dcerka bude nebo nebude žít je v rukou vyšších sil.

Otevřou se dveře a lékař říká, že se podařil najít lék. Dcerka bude žít. Ano „ŽÍT“.

Depositphotos_19340183_xs

Půjde to – jinak žít? Nechci se vrátit, zpátky do vztahu bez lásky a nezájmu. Co bude dál?

Po několika týdnech odjíždím s dcerkou z nemocnice, a je pro mne absolutně vše jiné. Nevím, co mne čeká, těžko říci, když se začínáte učit žít s dítětem, které nyní má v propouštěcí zprávě napsáno DMO – dětská mozková obrna, těžkého stupně. Jen vím, že bez lásky to nelze, a že existuje něco více než jsem já. A že víra, kterou mám je možná, a že už jsem ji cítila jako ta malá holčička, která se učila modlitbu od své babičky, děkuji babi. Bude třeba.

Je to síla. Po roce zkušeností s dítětem, kterému dávám veškerou péči a učím se naslouchat jeho potřebám, a být dobrou matkou i pro druhé dítě. Dostávám sílu na rozvod. Rozvádím se s vírou, že bude lépe, že ty síly, které dávám ještě do manželství, mi berou energii, kterou mohu dávat své dcerce a synovi. Veškeré síly dávám dcerce, neboť její zdravotní stav i mentální není zdaleka optimální, jak se jevil. Lásku a péči se snažím dávat i svému synovi.

I když jsou chvíle, kdy opět dcerka bojuje znovu o život, už mne tak neděsí a jsou i chvíle, kdy jsem šťastná, šťastná s dětmi. Začínám se rozkoukávat, hledám v životě více naplnění a smyslu, léčit stav mé dcerky nejen lékařskou vědou, ale více do hloubky a různými alternativy a terapiemi, které právě vedou k uvědomění a léčení sebe sama.

Ty mne přivedly k mé cestě, kterou si více uvědomuji, a na kterou jsem se vydala.

Před dvěma lety jsem padla únavou a dostalo se mi též daru procházet nelehkou nemocí, abych si ještě více uvědomovala, že SEBELÁSKA a procházení svými stíny je pro mne to podstatné, léčivé a uzdravující, i když to někdy dosti bolí.

***

Dcerce je nyní dvanáct let a ujde už pár kilometrů, ještě pracujeme na rovnováze apod.

Je to krásná usměvavá dívka, s kterou je vám moc dobře. No a syn? No, přeci to samé.

Láska je pro mne velké uvědomění a už vím, že z téhle cesty nemohu sejít, i když jsou chvilky, kdy ji v sobě ještě plně necítím, tu bezpodmínečnou, čistou lásku.

 

S láskou Zlatka Praisová

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností. Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů