Má výzva: Mít se ráda

Laura konečně usnula.
Karolína se tiše vyplížila z ložnice a s povzdechem se pustila do úklidu hraček v obýváku. Byla sama. Zase. Vašek byl skvělý chlap. Chtěl jen, aby byli zajištění. Ale znamenalo to, že je v práci od rána do večera.

Věděla, že si nemá nač stěžovat. Spousta ženských na tom byla podobně. Některé ještě mnohem hůř. Ale k čemu jí to je, když si nemá s kým popovídat. Když nemá s kým sdílet obavy, které ji poslední dny přepadají.

„Paní Mrázková, já vás nechci strašit, ale Laura už je váhově opravdu hodně pod průměrem. Jak je na tom s jídlem?“

„Špatně. Vždycky jedla málo, ale přijde mi, že teď už nejí skoro vůbec. Jenže já nevím, co mám dělat. Ráno, když má dobrý den, sní jednu lžičku jogurtu. Svačině se vyhne. V poledne možná lžičku polévky. Pak si někdy zobne kousek ovoce a večer do ní zpravidla nedostanu už nic.“

Jen sladkosti, bonbóny a čokoládu by mohla pořád. Ale to se Karolína styděla doktorce přiznat. Sama z toho měla těžkou hlavu. Někde četla, že děti si přemírou sladkostí kompenzují nedostatek lásky. Ta myšlenka ji pořád pronásledovala.

 

Copak se Laura může cítit nemilovaná?

Nedávám jí dost najevo, že ji mám ráda? Co víc ještě můžu dělat?
Nevěděla. Už tak měla pocit, že své dvouleté dceři věnuje veškerý čas. A teď ještě tohle.

Doktorka odebrala Lauře krev, výsledky byly v naprostém pořádku. Laura je veselá. Živá, někdy až moc. Jen strašně drobná. A nejí. Pokud se žádný váhový přírůstek neobjeví, přijde na řadu hospitalizace. A spousta vyšetření.
Karolíně při představě její malé holčičky napojené na kapačky a obklopené nemocniční sterilitou vstoupily do očí slzy. Přitiskla k sobě Lauřinu panenku, kterou se právě chystala dát do krabice a rozbrečela se. Byla na pokraji sil.

Má výzva: Mít se ráda

 

Každý den se děsila chvíle, kdy přijde doba jídla.

Z každého takového okamžiku se totiž stával boj. A Karolína ho pokaždé prohrála. Vašek tvrdil, že si to moc bere. Že to moc řeší. Podívej, vždyť Laurinka je v pohodě! Je zdravá! Co by za to jiní rodiče dali.
Měl pravdu. Snad. Ale on nemusel poslouchat káravá slova doktorky. Navíc, vždycky nesnášela tohle srovnávání.
Podívej, jak chudé jsou děti v Africe a kolik ty máš hraček! Přeci nebudeš dělat scény, že jsi nedostala barbínu. Sousedům vyhořel dům a ty se tu hroutíš, protože ses rozešla s nějakým klukem! To přeci nic není! Takových ještě bude.

Jistě, v obecném měřítku na tom je vždycky někdo hůř. Ale copak tohle vědomí pomůže? Zmenší to moje trápení? Hájila v duchu své právo na smutek Karolína a bylo jí mizerně.
Měla dojem, že její život se smrskl jen na to, jak Lauru donutit, aby začala jíst. Aby do sebe dostala aspoň ten zatracený jogurt. Nebo banán. Chce snad tak moc?

 

Bylo jí jasné, že čím víc Lauru do jídla tlačí, tím víc ona ho odmítá.

Ale co má sakra dělat? Má to dítě nechat umřít hlady? Nebo poslat do nemocnice, aby z ní udělali pokusného králíka a pak s největší pravděpodobností stejně řekli, že problém je psychického rázu a Laura je fyzicky naprosto zdravá?

Naházela zbytek hraček do krabic, sebrala prádlo a poklidila v kuchyni. Vašek ještě nedorazil.
Neměla sílu na něj čekat. Vlezla do postele a sledovala Lauru, jak klidně oddychuje. Byla jako andílek.
Blonďatá holčička s dolíčkem na bradě, veselým úsměvem a k tomu drobounká jak nějaká éterická víla.
Všichni se nad ní vždycky rozplývali. Kromě doktorky.

 

Ráno u snídaně se zase strhla bitva. Laura zarputile opakovala „neci, neci“ a snažila se dostat od stolu.
Karolína to nevydržela. Začala na dceru ječet. Ještě nikdy před ní tak nevybuchla.
Styděla se. Připadala si neschopná.

Má výzva: Mít se rádaLaura se rozbrečela. A Karolína taky. Vzala dceru do náručí.

„Musíš papat, broučku. Jinak z toho budeš nemocná a paní doktorka tě bude muset poslat do nemocnice,“ šeptala Lauře do vlásků a dusila v sobě strach z toho, že je špatná matka.

Když Lauře oschly slzy, vrhla se s radostí na hračky. Jako by se nic nestalo.
Kdybych taky uměla nad vším takhle mávnout rukou, napadlo Karolínu.
Ze zvyku dala Lauře do misky nakrájené jablko a piškoty, ale už ani nečekala, že něco z toho zmizí.

Pak se ozval telefon. Máma. Volaly si denně. Máma věděla, že Laura není zrovna jedlík, ale netušila nic o doktorčiných výhrůžkách ani o tom, že posledních několik dní, možná už týdnů, její vnučka nejí prakticky vůbec.
Karolína se za to styděla. Považovala to za vlastní selhání. Ale teď potřebovala od mámy malou pomoc.

„Mami, chtěla jsem tě poprosit o kontakt na toho homeopata a léčitele, co sis ho pochvalovala. Už totiž nevím co s Laurou a tím jejím nejedením a doktorka říkala, že homeopatika by třeba pomohla.“
„Pošlu ti ho. A neboj, však ona Laurinka hlady neumře.“

Jakmile se rozloučily, přišla od mámy smska. Karolína číslo hned vytočila.
Doktor měl příjemný hlas a našel si pro ně v diáři místo ještě do konce týdne. Karolíně se ulevilo.

 

V pátek odpoledne přišel Vašek dřív z práce a k doktorovi je odvezl. Karolína řídila nerada. Obzvlášť tam, kde to neznala. Vysadil je před starou oprýskanou budovou u malého náměstíčka a odjel hledat parkovací místo.

Karolína byla nervózní. Laura jako by její náladu nasála a cestou po schodech do druhého patra zůstávala nezvykle potichu.
U dveří s cedulkou Mudr. Dvořák, Centrum alternativní medicíny, se Karolína zhluboka nadechla a zaklepala. Ozvaly se kroky. Karolína zvedla dceru do náručí a čekala.
Otevřel jim pohledný chlap, za kterým by se na ulici klidně otočila. Měl sytě modré pronikavé oči a tmavé vlasy svázané do culíku. „Dobrý den, pojďte dál, dámy,“ vyzval je a přitom se povzbudivě usmál na Lauru, která se matce schoulila v náručí.

Má výzva: Mít se ráda

 

 

Místnost ani v nejmenším nepřipomínala ordinaci.

V jednom rohu byla veliká matrace s orientálním přehozem. Na stěnách police s knihami a obrázky s mandalami a pod oknem gauč, na který je doktor usadil. Sám si sedl na židli u velkého psacího stolu hned vedle. Pak Karolínu vyzval, aby mu popsala jejich problém. Načež se sám doptával na všechno od těhotenství, přes porod až po situaci, která je přivedla k němu.

„Určitě můžu vaší dceři předepsat nějaká homeopatika, ale kdybyste měla zájem, můžeme vyzkoušet ještě meditaci. S vámi. Víte, rodiče to pochopitelně neradi slyší, ale většina problémů u takhle malých dětí s rodiči velice úzce souvisí. Děti zkrátka často zrcadlí rodičovské touhy nebo obavy a podobně.“

„Ale já se opravdu snažím, abych na Lauru v ničem netlačila a neprojektovala si do ní žádné svoje představy,“ ohradila se Karolína.
Doktor měl pravdu. Že za problém své dcery může zřejmě ona sama, to se neposlouchalo hezky. Ale měla-li být sama k sobě upřímná, musela připustit, že to tušila.

„Já vás samozřejmě nechci do ničeho tlačit a Lauře možná opravdu postačí homeopatika. Je to jen na vás, jak se rozhodnete, jestli budete chtít po příčinách zapátrat trochu hloub.“

Nakonec souhlasila. Doktor na ni působil důvěryhodně. A jestli může Lauře pomoct tím, že se bude chvíli pitvat sama v sobě, udělá to. Zavolala Vaškovi, který se procházel kolem, aby si vyzvedl Lauru.
Když zůstali v ordinaci sami, lehla si na vyzvání doktora na matraci a zavřela oči.

 

Nejdřív si připadala nepatřičně

Zdálo se jí to celé až příliš intimní. Potemnělá místnost, zapálená svíčka, ona bezbranně ležící a doktor nad ní. Ale postupně se začala uvolňovat. Tichý mužský hlas ji vedl a ona ho následovala.
Hluboce dýchala a nořila se stále hlouběji a hlouběji do sebe. Obklopovalo ji ticho a připadala si lehká a vznášející se jako v černočerném vesmíru bez hvězd.

„Nyní se vydejte ke svému Já, ke své nejniternější podstatě. Vaše Já je plné světla. Je to vaše síla, vaše útočiště.“
Představila si veliké žhnoucí slunce, které se před ní zvolna vynořovalo ze tmy. Blížila se k němu a cítila jeho příjemné teplo. Jako by ji hřálo na prsou.

„Teď si zkuste odpovědět na otázku, která vás trápí. Vaše Já zná všechnu moudrost světa. Hluboko v sobě máte odpovědi na všechny své otázky. Stačí jen naslouchat. Nemusíte spěchat.“

Zaplavila ji nejistota: Jak to mám sakra vědět? Netuším, proč Laura nejí.
Tápala ve tmě. Cítila se ztracená. Připadalo jí, že to trvá věčnost. A najednou se odpověď sama vynořila v její mysli.

 

„Můžu za to já!“ řekla to nahlas

Zpod zavřených víček jí vyklouzla slza. „A v čem je problém?“ S již větší důvěrou se ponořila ještě blíž ke svému vnitřnímu slunci.
Sebepřijetí. Nemám se ráda. Nemám ráda vlastní tělo. Vždycky jsem chtěla být hubenější. Měla bych být hubenější. Laura si to vzala za své. Proto nejí!“
Bože, to je tak povrchní! Posteskla si a byla ráda, že se může vznášet v té černotě svého nitra a nemusí se podívat svému průvodci do očí. Ale mužský hlas dál klidně pokračoval.

„Představte si, jak z vašeho nitra proudí energie lásky. Má zlatavou barvu a celou vás obklopuje. Cítíte ji na temeni hlavy i špičkách prstů u nohou. Hřeje vás a hýčká.“

Bylo to těžké. Zprvu ze sebe nedokázala dostat ani paprsek láskyplné energie. Ale postupně cítila, jak něco uvnitř povoluje a najednou se zlatá záře vyvalila jak voda z protržené hráze. Schoulila se do živoucího zlatého světla a vnímala, jak se jí po celém těle skutečně šíří teplo a příjemné mravenčení.
Byla doslova obklopená láskou. Láskou sama k sobě.

„Vybavte si svou dceru, Lauru, a nechte energii své lásky proudit až k ní. Stejně jako sebe zahalte i ji zlatým světlem. Nyní si představte zlaté vlákno, které vás spojuje, a nechte lásku, aby jím i nadále procházela. V tomto naladění zůstaňte tak dlouho, jak bude potřeba. Potom se můžete začít zvolna vynořovat ze svého nitra.“

V duchu viděla svou malou holčičku. Usmívala se. Ale smutně…
Vyslala svou lásku k ní. Toužila ji zaplavit energií ze svého nitra a ukázat jí, jak ji miluje. Že jí nezáleží na tom, jak vypadá. Že ji přijímá takovou jaká je. A vždycky bude.

Laura se v její představě začala usmívat mnohem veseleji. Celá zářila.
Nechala pouto mezi nimi pulzovat. Přála si, aby Laura její lásku cítila v každém okamžiku.
Potom začala stoupat. Bylo to, jako by se odrazila ode dna a postupně se vynořovala nad hladinu. Naposledy se zhluboka nadechla a otevřela oči.

V místnosti bylo šero. Přesto měla pocit, že jí do očí bodá světlo. Pomalu se posadila. Doktor si tiše psal něco u stolu. Nechával ji, aby se probrala a vše vstřebala vlastním tempem.
Cítila se malátná a pořád vnímala teplo a jemné mravenčení po celém těle.
Když se Karolína s doktorem rozloučila a poděkovala mu, vydala se za Vaškem a Laurou. Nemohla se své holčičky dočkat.

 

Dcerka jí radostně skočila do náručí.

„Jaký to bylo?“ zeptal se Vašek.
„Silný,“ odpověděla mu po pravdě a společně se vydali k autu.

Druhý den ráno snědla Laura k snídani půlku jogurtu a k večeři dokonce několik lžic bramborové kaše. Karolína tomu nemohla uvěřit. Celé jí to připadalo jako kouzlo.
Za měsíc volala doktorce, že malá přibrala. Všem se ulevilo.

Karolíně však nejvíc. Věděla, že má před sebou ještě dlouhou cestu. Nechce své dceři předávat poselství obsahující nenávist k sobě samé. K vlastnímu tělu. Přála si, aby se Laura měla ráda. Vždycky. Ale nejdřív se to musela naučit ona sama. A to byla velká výzva.

 

Barbora Bečvářová

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností. Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
Komentáře
  1. Karolína Šrahůlková napsal:

    Pokud je člověk naplněný, jiní to cítí a vnímají a zpracovávají. Hlavně děti. krásný příběh plný lásky, krásy a odhodlání. Děkuji.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů