Dnes je velmi často skloňované slovo AUTENTICKÝ. Znamená to, že náš vnitřní pocit a naše vnější vyzařování jsou v souladu a že lidé kolem nás cítí, že vyzařujeme soulad celé naší bytosti. Jsem módní návrhářka s kreativním talentem a tato práce mě velmi baví…
Občas dostanu otázku na moment změny. Píšu ve svých textech o vnitřním rozhodnutí. Mám nějaký návyk, kterého se toužím zbavit. Jak a kdy přijde rozhodnutí, pustit se ho? Tento proces je hodně individuální, ale je fakt, že jsem si všimla jedné věci
Lucii Kolaříkovou znáte díky tématům sebelásky a strachu. Nově však do své nabídky zařadila seminář Zrození Bohyně na Hawaii, na kterém společně s koučkou Lucií Novákovou vedou ženy k objevení a posílení ženství, k nalezení cesty ke své vnitřní Bohyni. Proč se rozhodla zařadit toto téma do svého repertoáru, co ji vedlo pořádat seminář v zahraničí i co dalšího plánuje zodpověděla v rozhovoru s novinářkou Terezou Niesytovou.
Pečuj o sebe moje milá, tak jako bys byla sama Afrodita a Kleopatra v jedné. Nemysli si, že jsi obyčejná a něco si nezasloužíš, jen proto, že ses třeba nechovala tak, jak bys měla. Udělala jsi několik malých či velký chyb? Máš pocit viny, studu nebo méněcennosti?
Od sobotního dne, kdy se konalo velké přátelské setkání v Mahenově divadle v Brně, k sepsání tohoto článku, uplynuly celkem čtyři dny. S velkou vděčností ti mohu sdělit, že to byl den natolik velkolepý, že ten pocit obrovského nadšení a štěstí stále cítím a budu cítit ještě dlouho uvnitř sebe.
Když tančím.... CÍTÍM. Jsem přítomná v těle. Když tančím... jsem svobodná. Extatický tanec je malá osobní revoluce... a jak se zpětně dívám na fotky z konference z Brna, napadá mě kapitola z knihy ženské příběhy II: Moje tělo – moje opora
Je nedělní ráno. Kostelní zvony právě odzvonily první ranní mši. Vedle postele zaznívá batolecí pokřik: „Távat, vyspanej!“, ale já ještě chvíli odolávám, ležím a se zavřenýma očima vstřebávám krásno kolem srdce, které se mi tam uhnízdilo předchozí den. Ještě stále jsem plná silných dojmů z včerejšího obrovského setkání žen Ženy ženám Živě, kterého jsem se zúčastnila jako spíkr.
Už jako náctiletá jsem o lásce snila, chtěla ji zažít, prožívala jsem každý romantický film i pohádky, hltala knížky o lásce. Přitom jsem se ale vůbec nedokázala s kluky bavit a nejspíš jsem je nezajímala. A láska dlouho nepřicházela. Pokud jsem byla zamilovaná, tak jen platonicky.
Ten zázrak přišel teprve teď. Rozchod byl vlastně úžasná příležitost. Jakoby se mi tím šokem začaly otevírat oči a já se najednou učila být po letech sama, dávat si lásku a myslet doopravdy na své potřeby. Nebylo to hned ze dne na den, taky to bylo složité období, ale už se blýskalo na lepší časy a ty přišly.
Vídáme je, jak ladně a vznešeně plavou na hladině vody a jako by jim patřil celý rybník. Jako by jim v ten moment patřil celý svět a každý náš pocit. Tyto zdánlivě křehké zvířecí stvoření mají velice dobrý přehled o tom, co se děje před nimi, za nimi i co se děje pod hladinou vody, kde si máčejí své sněhově bílé peří. Zvířecí královny čistoty, elegance, ladnosti a krásy.
Neustále jsem četla texty o pozitivitě, sebevědomí, sebelásce, ale umím to přenést do svého života? Stále se učím jít touto cestou. Trvá už čtyři roky. Tehdy jsem zjistila, že nejsem v životě svého muže ta jediná. Bolestné procitnutí.
Ležím v posteli a skolila mě pořádná rýma. K ne právě ideálnímu rozpoložení fyzickému se postupně přidalo i ne zrovna dobré rozpoložení psychické. Nebo to bylo naopak? :)
"Chováš se jako dvanáctiletá holka!" Věta, která ve mě vzbudila hluboko ukrytou vzpomínku. A i tenkrát to byla právě jedna věta, která mě tolik ranila a která se tolik podepsala na mé duši. Nechala za sebou velikou bolest, se kterou jsem několik let nevědomě bojovala. Dokud jsem se jí nepostavila čelem.
Dětský svět. Je tak bezprostřední a bezstarostný! Plný fantazie a radosti z obyčejných věcí! Jak je to jen možné, že se tomuto krásnému světu s přibývajícími roky vzdalujeme? Jak je možné, že nám dříve přirozený svět je čím dál tím více cizí? A kam se podělo to dítě, které neřeší, že by něco mělo nebo nemělo dělat a jen si užívá každodenních maličkostí?
Naše mysl je neustále zahlcena. Ze všech směrů se na nás valí informace, a to i z hlediska našeho duševního rozvoje. Co jíst, co si myslet, jak meditovat, jak odpouštět. Už je toho vážně příliš a je jen jedna cesta, jak z toho ven.
Ženy ženám
Lucie Kolaříková
Lilia Khousnoutdinova
Lucie Mattabu
Stanislava Stiborová Mrázková
