Dlouho jsem hledala způsob, jak docílit toho, abych konečně okusila vnitřní dlouhodobý pocit štěstí, klidu a naplnění. Věřila jsem, že po tom musím pátrat "tam venku" a že to naleznu někde kolem mě... Hledala jsem, hledala a stále nenacházela, až mi začalo pomalu docházet, že toto všechno mohu najít jen a pouze uvnitř sebe.
Už při vyslovení toho slova mi dříve vstávaly vlasy na hlavě a žaludek se stahoval. Nikdy jsem nepatřila k těm, kteří by nějak s oblibou měnili své vyjeté koleje. Teprve až ve chvíli, kdy jsem pochopila, že
Má milá přítelkyně má veliký problém s rozhodováním. Díky této nerozhodnosti si velmi často komplikuje život, protože se dostává do velkého tlaku. Chodí často pozdě, ujíždí jí spoje a propadávají již zaplacené jízdenky, protože často pochybuje o správnosti svého rozhodnutí. Co s tím dělat?
Často se sama u sebe setkávám s tím, že mi nedělá problém změny přijímat zvenčí, na ty většinou reaguji dost pružně a rychle, spíše to hůře zvládám vnitřně. Když se na to zaměřím zblízka, zjišťuju, že strach je to, co způsobuje můj citový rozvrat. Co s tím?
Není to tak dlouho co byla vystresovanou matkou v krachujícím vztahu i firmě. Typická ženská "k odpisu", napadlo by mnohé. Ale ji nikoliv. Stáňa Mrázková je naprosto svobodná podnikatelka - se vším všudy. I ona se ve svých začátcích potýkala se strachem, nejistotou, nezdary, ale nevzdala se
Včera byl zvláštní den. Moje kolegyně Beba, o které si všichni myslí, že se ulejvá, a že když neudělají práci za ni, tak to nebude hotové, odcházela na pauzu a říká nám všem: „Pojďte, máme pauzu!“ A najednou mi to došlo. Proč nejdu také? Proč se tam naháním?
Nechci mít děti. Nechci mít ani jedno dítě. Jsem divná? Je to tak správně? Pro někoho nepochopitelná věc... Ze začátku jsem argumentovala tím, že jsem ještě mladá a mám na děti čas. To mi bylo ale kolem dvaceti. Nyní, když už jsem starší, by věk odpovídal případnému těhotenství... jenže já jsem spokojená bezdětná
Často slýchávám, že jsem špatná matka. Pokaždé z jiného důvodu, ale vždy v doprovodu s „dobře míněnými“ radami: musím trávit víc času s dítětem, to zase musí být víc času ve škole, kupuji mu málo hraček, příliš ho rozmazluji, jsem až moc času v práci, příliš na něm lpím, nesmím ho vzít do Indie (kam se hodláme s manželem v létě přestěhovat), ale nesmím...
Svoje dni som delila medzi drinu v robote a drinu v domácnosti a nemala som ani kúsok slobody. Moje deti mali denne pred očami unavenú, smutnú a nespokojnú mamu a najčastejšia veta, ktorú počuli bola: "To si nemôžeme dovoliť, na to nemám peniaze." Do toho prišli rôzne rodinné problémy a ja som mala pocit, že som zamknutá v pasci, z ktorej niet úniku
Kamarád mi řekl, že přitahuji stále podobné typy lidí... Ač bych si nejraději zacpala uši, musím uznat, že má pravdu. Jsem chorobná samaritánka a vždy doufám, že jeden z těch lidí, kterým nabízím pomocnou ruku, prokáže takovou míru vnitřní síly a přestane lhát sám sobě. Sama si občas házím popel na hlavu, protože se snažím lidem ukazovat nové možnosti, nové zajímavé cesty, pomáhat jim dostat se z bludných kruhů a ohrádek, nalézat ztracené sebevědomí a nalézat jejich dobrou duši, o které pochybují.
Na květen jsem si předsevzala, že dopíšu svůj placený ebook. Je to pro mne úkol, výzva a to, že jsem se rozhodla dát mu termín, z něj udělalo něco uchopitelného a "měřitelného". Jakmile jsem se dokopala do fáze, že jsem si udělala čas, sedla a rozhodla se psát, stal se ze mne úplný gejzír nápadů... Najednou šla jedna myšlenka přes druhou a bylo toho tolik zajímavého, že jsem si uvědomila, že tohle všechno ani nejde vecpat do jedné knížky
Stejní lidé, stejné situace. Jako bychom bloudily v kruhu a nemohly se pohnout dál. Žádný východ. Proč to ti lidé dělají, proč nám ubližují, proč nás nevidí a přehlíží nás? To pochopíme časem. Bez zkoušek bychom nemohly růst. Nepochopily bychom, že vše se děje pro naše dobro.
Romana a Jiřina - dvě ženy skoro stejného věku. Neznají se. Každá žije v jiném městě. Obě mají dvě děti školou povinné. Obě jsou bez manžela. A obě jsou právě teď - na Vánoce - bez práce. A přesto bude mít každá Vánoce úplně jiné. Jakto?
Je jen a pouze na mně, jaké myšlenky si nechám kolovat v hlavě... Jsou zde pouze dvě varianty – buď budu koukat na svět přes brýle negativity, a nebo začnu na svět koukat s optimismem a Já se rozhodla pro to druhé, a tím započala transformace mého života
Ještě teď se ve mě všechno svírá a třepe, mám ledové ruce, když to píšu a do očí se derou slzy. Do poslední chvíle jsem věřila, že je to jen formalita. Tohle mě fakt vůbec nenapadlo. Rána jako z čistého nebe. Downův syndrom se potvrdil. A opět dvě možnosti. Zase rozhodování o životě a smrti
Ženy ženám
Kateřina Svobodová
Lilia Khousnoutdinova
