Rok 2017 mě naučil několik zásadních věcí. Tak třeba jsem loni přestala používat make-up a spolu s ním i dalších milion kosmetických serepetiček, kterými jsem maskovala svoji dříve nedokonalou pleť. (Nedokonalá je stále, ale už to považuji za součást hry, tedy dokonalosti.) Používám na pleť už jen tři produkty, z nichž dva jsou domácí výroby (včetně kopřivového tonika) a ta poslední věc...
Nemoc znamená, nemám moc. Zamyslela jsem se nad tím, když jsem onemocněla po dvou letech. A to úspěšně používám vizualizace na jakoukoliv nemoc, rýmu, bolest hlavy. Ale tělo si řekne, kdy potřebuje odpočívat. Řekne si to i mysl. Já jsem cítila, že nemám moc a sílu si nic vizualizovat. Moje mysl i tělo bylo vyčerpané, a proto jsem se ponořila do své nemoci...
Když jsem před několika lety započala svoji cestu za zdravím, vydala jsem se DO BOJE proti své nemoci. Čím urputněji jsem však bojovala všemožnými prostředky, tím silnější protiútok od nemoci přišel. Protiútok natolik silný, že mě totálně smetl a já se musela znovu hrabat z největšího bahna. Když jsem se v něm topila asi popáté, došlo mi, že musím udělat...
Nikdo se nikdy navždy neuzdravil z určitého problému, nepracoval-li se všemi těmito aspekty. Se svým tělem, duší i myslí. Je dost případů, kdy se pracuje pouze s tělem a máme pocit, že i tak jsme se "uzdravili". Ale je tomu tak doopravdy? Dodáme-li svému tělu to, co mu chybělo, cítíme se fyzicky lépe, ale problém tam stále je
Když jsem si dnes ráno položila tuto otázku, napadlo mě spousta odpovědí jako třeba „náročný“, „namáhavý“, „stresující“. Takový totiž život s touto nemocí je. Tak, jako se cukrovkáři více či méně postupně smiřují s tím, že budou žít život s cukrovkou, musela jsem se i já smířit s tím, že žiji s dermatilománií.
Koho? Nebo co? V práci nebo doma? Je to jedno, dneska mi tak blesklo hlavou. Výsledek je hodně podobný: průšvih. Něco se stane. Že jsem už dlouho unavená? Že mě zase začali bolet záda, jako vždy, když mi moje tělo chce opatrně něco naznačit? Neposlouchám
V práci jsem jako na trní. Zkouším volat do nemocnice, jak dopadla manželova operace. Sestra mi do telefonu sdělí, že mi žádné informace poskytnout nemůže. Cože? Jak to, že mi nic nechce sdělit? Cítím, jak se mi kutálí slzy po tváři a nejsem schopna nic říct. Musím rychle za ním.
Je to již 10 let co tě postihla mozková mrtvice... Pamatuji si jak jsem přišla do nemocnice na ARO. Tys ležela a nereagovala vůbec na nic. Měla jsi štěstí, že vůbec žiješ, protože s tvojí diagnózou jsi měla umřít!
Možná to důvěrně znáte, říkáte si: tolik se snažím a ono NIC, nebo MÉNĚ NEŽ BYCH CHTĚLA. K snídani si dáte bílý jogurt, ke svačině zakousnete jablko, k obědu kousek libového masa s dušenou zeleninou a večer schroustáte mísu zeleninového salátu. Chcete pohnout se svou váhou, omezujete se, kontrolujete, co kdy jíte, ale výsledky nevalné. Řeknu vám proč
Každý pokládá své tělo za důležité. Naše touha je, aby naše tělo bylo harmonické a vitální. Onemocní-li, děláme vše proto, abychom ho vyléčili. Mnohdy však spíše "nevědomě zakrýváme" symptomy onoho problému. Často se nám to i podaří a my zase záříme vitalitou, ale co když to jde i jinak
Stále si říkám, že ještě něco potřebuju k tomu, abych byla spokojená, ještě něco k tomu, abych byla šťastná. Ale došlo mi, že jako mávnutím proutku v okamžiku nemusím mít vůbec nic... Za poslední rok jsem se se smrtí setkala několikrát. Přišla ke mě tak blízko, že mi došlo, že není na co čekat. Zvláštní je, že to v posledních týdnech nějak zhoustlo.
Od dubna jsem věděla, že mám něco na pravém prsu, ale musela jsem se učit na závěrečné zkoušky a na absolutorium. Po ukončení jsem v polovině června zašla k lékaři. Nastalo vyšetření ultrazvukem, mamograf, biopsie... Stihla jsem ještě dovolenou v Turecku a po návratu mi byla sdělena fakta a špatná zpráva.
Nikdo se nikdy navždy neuzdravil z určitého problému, nepracoval-li se všemi těmito aspekty. Se svým tělem, duší i myslí. Je dost případů, kdy se pracuje pouze s tělem a máme pocit, že i tak jsme se "uzdravili". Ale je tomu tak doopravdy? Dodáme-li svému tělu to, co mu chybělo, cítíme se fyzicky lépe, ale problém tam stále je
Vidina bezchybné kůže, která je na dokonale nalíčených lidech v médiích, na fotkách upravených počítačovým programem, a mnohdy navíc v kombinaci s naší nemocí kůže (ale mnohdy i bez ní) dokáží způsobit systematické ničení vlastního těla. Navíc čím závažnější je tento problém, tím víc se nemáme rádi za to, že s tímto chováním nedokážeme přestat.
Čtyři měsíce po porodu mě čekal poporodní zákrok pod celkovou narkózou a tehdy to vybouchlo... Den po zákroku jsem cítila bolest krku a opravdu dost zrychlený srdeční tep. Něco bylo špatně. Ze dne na den jsem byla zasypána asi deseti prášky a byla fyzicky i psychicky úplně na dně... Stála jsem na zjevné hraně, plná strachu a úzkosti
Ženy ženám
Růžena Nekudová
