Rozhovor o knize SRDCE MUŽE

Jednoho dne se rozhodl sestavit knihu příběhů, kterou by sepsali sami muži. Knihu plnou osobních, otevřených příběhů vyprávěných srdcem…
Pavel Michalik – pedagog a vedoucí mužských skupin, otec tří synů – tehdy netušil, že bude čekat 3 roky než kniha s více jak 60 příběhy spatří světlo světa…

Před pár dny mi řekl, že má nápad pro další díl – téma vědomého otcovství. A už má první příběhy! Věřím, že tentokrát to půjde rychleji.

A vy si zatím můžete přečíst rozhovor, který začal těsně před vydáním knihy – prosinec 2015 , ale dokončili jsme ho až teď…

SRDCE MUŽE – kniha o mužích, od mužů a pro muže
(i ženy, které chtějí více poznat)

Pavle, začnu trochu obecněji: Je dnešní společnost skutečně tak „mužská“, jak se domníváme – jak se tvrdí?

Z jistého úhlu pohledu naše společnost maskulinní je. Protože co je měřítkem úspěchu, a to jak pro muže, tak pro ženy? Nejčastější odpovědí je být úspěšným podnikatelem, úspěšnou manažerkou.

Sice se v dnešní době klade i daleko větší důraz na to být šťastný/šťastná, ale pokud se zeptáte průměrného člověka, co to pro něj znamená, opět se dostaneme spíš k výkonu a poměřování než bytí a plynutí. Tedy spíše k těm mužským aspektům života.

A když se podíváme na to, čím přispěla ženská emancipace do vývoje člověka, tak co vidíme? Možnost žen být na stejné úrovni jako muž (nebo alespoň snahu o to). Tedy moci pracovat v top manažerských pozicích, být boxerkou nebo policajtkou. To je jistě velký posun oproti stavu před padesáti lety, ale takhle se úspěšná žena poměřuje stejným měřítkem jako úspěšný muž.

Jenže ženy na rozdíl od nás mužů mají jeden obrovský dar od přírody. Mateřství. A slyšeli jste někdy, že by se za úspěšnou považovala žena, která je dobrou matkou? Že by matka byla hodnocena stejně jako ředitel firmy? Že by se za úspěšnou považovala žena, která je doma s dětmi?

Dokud se pohled společnosti na tuhle část života nezmění, tak je podle mě dnešní společnost stále mužská.

Ano, mateřství je dar, ale jako dvojnásobná matka přesně vím, jak si společnost váží (ekonomicky i společensky) matek a bere to jako samozřejmost. Proto se ani nedivím, že ženy berou svou emancipací mužům jejich moc. Je v tom skrytý boj. Co by tuhle „bitvu“ mohlo, podle vás, zarazit?

To, co si myslím, že dnes chybí, jakkoliv to bude znít paradoxně, je emancipace mužů.

Dnešní muž ví, že model muže z poloviny minulého století – macha, který nosí domů peníze a o víc se nestará, se už přežil, ale zatím jsme nedospěli k tomu, co je další rovina našeho mužství. Jak zdravě nakládat se svou silou, kde a jak hledat smysl svého života, vizi, za kterou jdu.

A tak se vedle emancipovaných žen objevují frustrovaní muži „bačkory“, kteří neumí říkat ne, válejí se doma na gauči s pivem a cigaretou a neví kam dál. Je pochopitelné, že takových mužů si emancipovaná žena může vážit stěží.

Anebo se, zvlášť v korporátní sféře, objevují muži, pro které je zisk a úspěch vše, kteří jdou takzvaně přes mrtvoly. Ty pro ženy přitažliví být mohou, ale vztah dlouhodobě funguje jen když se žena přepne do své submisivní polohy.

Podle mě vede cesta k mužské emancipaci přes přijetí mužské síly, složky, která je dnešní společností tak hodně upozaděna, až to vede k tomu, že nejsme schopni bránit hranice naší kultury a civilizace. Tohle přijetí vlastní síly vychází ale z jiné úrovně, než přijetí u typu macha. Je to přijetí síly s láskou a soucitem. Přijetí ze srdce. Tedy být si vědom své síly a agresivity, která je s tou silou spojena, ale používat ji pro ochranu, tvoření, spolupráci.

Podle mých zkušeností tohle spojení dodává mužům energii pro to jít dál a budovat něco nového pro sebe i společnost, propojit svou sílu i srdce. Což je velký rozdíl oproti použití samotného srdce, jak ho můžeme vidět třeba v mnoha „eko“ projektech. Teprve z tohoto spojení totiž může vzniknout síla a schopnost vést s respektem k okolí, respektem k ženám a jejich mateřství.

Takovýhle muž totiž nepotřebuje bojovat s ženou o moc, protože přirozeně ženu respektuje a uznává, ale přitom je pevný, zná své hranice a ví, kam jde. A jsem přesvědčen, že ani žena pak nemá potřebu s takovým mužem bojovat, protože se cítí bezpečně a může vedle něj být takovou, jaká skutečně je.

Pavle, jaké je srdce muže?

Srdce muže je velmi často nedostupné.

Zatímco ženy jsou zvyklé emoce prožívat a dávat je najevo, my muži se spíše uzavřeme a necítíme. Je to taková ochrana, abychom obstáli v boji, mohli rychle a účelně fungovat v kritických situacích. Tam emoce, pocity nemají prostor. Když jsem se o tom bavil s jedním svým kamarádem, řekl mi krásnou větu: „Pocity, emoce – o čem to sakra mluvíš? Já nic takového nemám, prostě jako by mě půlka chyběla.“

Takže pro to, aby se muž dostal k projevu svých emocí, musí se otevřít a stát se tedy zranitelným. Musí mít velikou odvahu své srdce „vystavit“, protože v jeho genech je zapsáno, že mu to může ublížit. Takže není vůbec nic divného na tom, že muž necítí.

Uvědomil jsem si to hodně při sestavování příběhů do knížky Srdce muže. Protože nebylo vůbec snadné dát dohromady příběhy, které byly o emocích, o pocitech, o prožívání. Muži prostě považují za účelnější popsat, co se stalo a hlavně co vedlo k úspěšnému vyřešení problémů.

Jsme takoví opraváři. Pokud je problém, naše strategie je najít řešení, problém opravit a jít dál. A pokud se nás někdo na danou věc zeptá, tak zkrátka popíšeme, co nám pomohlo problém vyřešit. Praktické kroky, praktické věci. Proto je pro nás tak těžké, abychom se vžili do emocí a pocitů našich žen.

Zmínil jste, že se muž musí stát zranitelným, aby projevil emoce. Jak mohou být ženy prospěšné svým mužům při „otevírání se“ emocím?

Tím, že vytvoří prostředí důvěry a bezpečí. Aby se muž mohl stát zranitelným, musí si být jistý, že se to děje v prostředí, ve kterém mu nebude ublíženo. Tedy v prostředí, ve kterém si může dovolit svou „slabost“ projevit a ví, že později nebude použita proti němu.

Vezměme si třeba velmi výjimečný moment, když se muž rozpláče. V tu chvíli dává ze svého úhlu pohledu najevo, že situaci nezvládá, že je slabý a nedokáže ženu chránit (to je mimochodem něco, co podle mého pozorování máme každý z nás mužů podvědomě v genech – chránit ženy), tedy že zklamal.

Musí cítit velkou důvěru, aby tuhle svou „slabost a selhání“ byl schopen a ochoten přiznat.
Ale jak dobře víme, tak emoce nejsou jen ty bolestivé. Emoce jsou i krásné, tiché, divoké nebo hrozivé.

Podle mých zkušeností je potřeba pro vnímání pocitů a emocí mít spojení s tělem. Protože tam je místo, kde se primárně projevují, hromadí. A spojení se svým tělem, to je to, co muži také často nemají. Teď nemyslím, chození do posilovny, běhání nebo hraní hokeje. V těch chvílích to spojení většinou funguje.

Jde ale o vnímání svých pocitů v běžném „stavu“. Třeba když sedím v kanceláři a řeším nepříjemný rozhovor, nebo když se miluji se svou ženou. Jak se při tom cítím? Co za emoce prožívám? A i v tomhle nám mohou ženy pomoci.

K vnímání těla se lze dostat přes doteky, tedy přes něco, co ženy naprosto přirozeně používají. Dotýkejte se svých mužů, vyzvěte je k dotýkání vás. Zkoumejte a bavte se s námi o tom, jak doteky působí, jak je cítíme, vnímáme. Veďte nás k vědomému kontaktu s tím, co v takových chvílích cítíme.

V jakých oblastech života jsou dnešní muži nejvíce zraněni?

Právě ve vztahu ke své vlastní mužskosti.

Přestože je dnešní svět hodně mužský, tak podle mě není zdravě mužský. My muži totiž žijeme jen část našeho dospělého mužského potenciálu. Nežijme ve své zdravé síle, ve své plnosti.

Znovu si vezměme jen to, co se děje v tuto chvíli v naší politice. Jak muži tam přítomní zajišťují naší ochranu? Tedy jak naplňují jednu z důležitých mužských rolí? Vidíme tam sice spoustu pochopení a porozumění, spoustu demokratických procesů, ale zároveň i spoustu falše, přetvářky a vlastních egoistických zájmů. Cítíme se pak jako společnost bezpečně?

Jedna z důležitých rolí, které král, vůdce, politik – každý muž – zajišťuje, je role ochránce. Jenže chránit a zároveň se jen slepě nemstít, to vyžaduje zdravou mužskou energii. A s tou nejsme v kontaktu už od dětství.

Chybí nám zdravé mužské vzory. Tátové jsou celý den v práci a vidíme je jen na chvíli, a to jsou ještě přítomni jen tělem a myslí jsou kdovíkde. Jak často se muž dotýká svých dětí, jak často se pere se svými kluky? Jak často s nimi vyrazí do drsné přírody?

Už jako kluci přestáváme být v kontaktu se svou zdravou mužskou silou, často slýcháme, že se nemáme prát, že nemáme křičet, a postupně tak ztrácíme kontakt se svou agresivní částí sebe sama místo toho, abychom se tuhle část naučili kultivovat a používat tam, kde je potřeba.

Chybí nám také touha něco naplňovat, jít za svou vizí. Často vůbec žádnou vizi nemáme a naplňujeme si ji pak prací doma v garáži, na zahradě. V tom lepším případě. Nebo svou frustraci utápíme v alkoholu či u televize a nežijeme. Syndrom vyhoření se tomu říká.

A proč tak málo mužů má vizi, za kterou v životě jde? Protože se ve společnosti neříká, že by muž něco takového pro svůj život potřeboval. Anebo jste snad slyšeli, že by teenagerovi říkali, že pro svůj život potřebuje nějakou vizi? Nějaký jasný směr a cíl, který navíc není jen o prosazení sebe sama, ale i o prospěchu pro okolí, nejbližší rodinu, společnost?

Z naší společnosti vymizely veškeré moudré přechodové rituály (jako nebezpečné, pohanské, nemoderní…), které mj. muže směřovaly přesně tímhle směrem.

Přiznám se, že sama cítím, že mi slovo „vize“ k teenagerovi nesedí. Co může být dnešní vizí dospívajícího muže? Jak si ji může začít hledat?

První, co je potřeba, aby dospívající kluk udělal, je vědomý přechod z dospívání do dospělosti. Ukončení puberty. Jenže to je něco, co jen velmi těžko udělá sám. Potřebuje v tom podporu okolí, rodiny. Jde mj. o to, že táta i máma musí dát svému synovi důvěru, svobodu a zodpovědnost. Přestat k němu přistupovat jako k malému klukovi, začít s ním jednat jako s dospělým. A to je pro některé rodiče velmi těžké.

Je také dobré udělat se synem mužský víkend. Táta, syn a pár dospělých mužů, ideálně takových, které zná i syn. Jet do přírody k ohni a tam si povídat o tom, co to znamená být dospělým chlapem, co to nese za obtíže, co to naopak přináší příjemného. Povídat o vztahu k ženám, k práci, k penězům, k poslání.

Pro někoho může být velmi dobrý nápad se v osmnácti sebrat a jet na rok po světě. Dřív se tomu říkalo jet do světa na zkušenou. A během téhle doby si ujasňovat, kam chci skutečně ve svém životě jít já. Co mě v životě baví, co naplňuje? Co jsou jen představy a očekávání mých rodičů, mého okolí?

Dobré je založit si na tohle téma deník. Podívat se, jací lidé mě přitahují jako vzory. A které jejich vlastnosti jsou pro mě přitažlivé. Tam může být hodně inspirace pro to, co bych skutečně chtěl. Já, jako dospělý. Protože mladý člověk často ví, co nechce, ale už ne, co chce. Takové negativní vymezování. Pro cestu dál je ovšem taky potřeba se podívat na ty pozitivní a inspirativní stránky života.

A podívat se také na to, co pozitivního i co negativního mi do života dali rodiče. Pro to, abych mohl jít životem svobodně dál, je potřeba se od rodičů odpoutat, ale zároveň je přijmout, uznat je, poděkovat jim. A to je proces, který je náročný a který vyžaduje nějaký čas. A často i podporu někoho dospělého zvenčí, třeba moudrého strýčka nebo dědy.

A pozor na to, že sama vize nemusí být nic „obrovského“. Nemusím hned zachránit celý svět. Může to být něco naprosto „obyčejného“, jako třeba žít doma s ženou a dětmi. Postarat se o ně, být čestný, laskavý. Často se pak stane, že další vize přijde v průběhu života. Vize, která se může týkat širšího okruhu lidí, která je pro dobro více lidí, než jen mé rodiny.

Takže stručně řečeno, proces hledání vize je dlouhodobá cesta. A jejím prvním krokem je přechod do dospělosti. Ukončení puberty. Pak postupně bude přicházet i to další. Tedy to, kam jdu.

Co vnímáte na téhle životní cestě dnešního muže jako největší TABU?

Otevřeně hovořit o sexualitě.

Je spousta mužů, kteří tráví čas u pornografie, někteří jsou na ní dokonce závislí (v knize Srdce muže o tom velmi upřímně jeden příběh vypráví), ale otevřeně vám to řekne jen málokdo.

Otázkou je, proč nás pornografie přitahuje, co si tím nahrazujeme? Podle mě jde o to, že málokterý muž si dokáže v posteli říci o to, co skutečně potřebuje. Bojí se, aby nevypadal divně, aby ženě neublížil anebo, aniž by si to přiznal, že se příliš otevře, že bude příliš zranitelný on sám.

Takže při milování to pak často vypadá tak, že jeden nebo oba partneři mají zavřené oči a ve svých představách si dosazují do milostného aktu tu správnou partnerku, tu správnou polohu, tu správnou aktivitu. Já sám, když jsem si poprvé takovou situaci uvědomil, jsem byl zděšený. S kým se to vlastně miluji? Jsem tu skutečně s mou ženou anebo s mou vysněnou fantazií? A jsem tu vůbec?

Je pak zajímavé pozorovat, co se děje, když se milujete s očima otevřenýma a s přímou pozorností k partnerce. Jak mnoho pocitů a emocí se v těle objevuje. A mnoho z nich není ani přímo spojeno s erotikou nebo vášní. Mohou se objevovat nejrůznější strachy, agrese, hněvy.

Jeden ze strachů, ten pro muže nejbolestivější, je nedostatečná nebo žádná erekce. Ve svých očích to totiž muž hodnotí jako totální selhání, jako projev své nedostatečné mužnosti, mužské síly. Takže raději než aby byl přítomný se svou partnerkou, která ho v tu chvíli možná zrovna nevzrušuje, zavře oči, představí si přitažlivou blondýnu z kanceláře a pomiluje svou ženu, i když s ní vlastně není přítomný. A přitom je možné jen to, že zrovna v tu chvíli muž na sex nemá náladu, jeho mysl je zahalena do pracovních projektů, ale za hodinu, za dvě, až vyřídí pár telefonů, bude vše jinak.

Pro muže je velmi těžké říci ženě, že zrovna teď se s ní nechce milovat. Máme v sobě totiž velmi hluboko uložen program, že máme ženu uspokojit, protože tím jí, a hlavně sobě, dokážeme, že jsme skutečně „chlapáci“. No, a když jí uspokojíme vícekrát, tím větší jsme pak „machři“. Alespoň ve svých (zavřených) očích.

Myslím, že v téhle oblasti nám ženy mohou hodně pomoci.
Veďte své partnery s láskou k tomu, ať jsou při milování skutečně s vámi, ať vnímají vaši kůži, vaše tělo, vaši vůni, a pokud je to momentálně nevzrušuje, nechejte milování na později. Dejte najevo partnerovi, že je to v pořádku, že jak on, tak vy máte právo říci i v téhle oblasti: „Teď ne, miláčku.“

Podle mých zkušeností to stojí za to, už jen proto, že sexuální energie, která se vybuduje při přítomném milování, má úplně jinou kvalitu než ta, která vzniká při bezduchém „bušení“ :-)

V souvislosti s tím, co se prolíná celým rozhovorem, se musím zeptat: Co můžeme pro „uzdravení“ mužů dělat my ženy (partnerky i kamarádky)?

Bude to znít jako klišé, ale dávat sobě i svému okolí lásku.

Být v kontaktu se svou ženskostí, ze které láska pramení. A opět to bude znít jako klišé, ale láska uzdravuje. Je silnější než zbraně, které mají muži. Láska, soucit a trpělivost. Naslouchat svému partnerovi, naslouchat sama sobě.

Zrovna včera jsem křičel na svou partnerku, cítil jsem, jak tygr ve mně běhá dokola, už už rozrazit mříže ve své destruktivní zraňující síle, a v tom se mi má žena podívala do očí. S láskou. S velikou láskou. S láskou, kterou jsem se téměř bál přijímat, jak byla obrovská. A v tu chvíli se všechno rozpustilo. Místo agrese přišly slzy, místo boje přijetí. Láska, která skrze ni proudila, byla tak veliká, že léčila mého malého zraněného kluka, který stál za vším tím běsněním.

Vím, jak těžké je být láskyplný, protože i ženy si nesou svá zranění, své malé holky, které potřebují bránit, ale pokud se žena k té lásce dostane, tak opravdu velmi, velmi uzdravuje.

To byla ta nejhezčí klišé, jaké jsem kdy slyšela :-) Nabízí se mi ještě jedna otázka: Co jako matky můžeme udělat pro své syny, aby z nich vyrostli vědomí muži?

Ženy dělají vše, co umí, ale jejich limitem je v tomto ohledu to, že jsou to ženy. A to nemyslím nijak negativně. Jak může žena vychovat kluka do mužského světa, když má jen mlhavé tušení, jak takový svět funguje? Jaké jsou principy a normy jednání, které v takovém světě působí? Jaké jsou komunikační kanály, které v něm fungují?

Ano, lze si přečíst knihy o tom, jak mladé chlapce k mužství vychovávat, např. Co dělá z chlapců muže od Breta Stephensona, ale chlapce k mužství musí od jistého věku (přibližně 10 – 12 let) do mužství převést otec, a je jedno jestli vlastní – biologický anebo nevlastní, nebo strýc, děda. Tedy role muže je v tomto ohledu nezastupitelná.

To, co může udělat matka, jsou v podstatě tři věci. Jednak je dětem vzorem. To znamená, že svým dětem dává od narození verbálně i neverbálně najevo, jak vnímá mužský svět, jací podle ní jsou muži, jaké jsou ženy a jak vnímá ženský svět. A protože matka je s dítětem v kontaktu neustále, utváří tak naprosto zásadně vnímání dětí (a je jedno, jestli jsou to chlapci nebo dívky) o tom, jaký svět a mužská nebo ženská role v něm je.

Takže když například říká o mužích – a je vlastně nepodstatné, jestli jde o manžela, svého tátu anebo o kolegy v práci – že jsou to slaboši a za nic nestojí, tak si kluk, který takovouhle informaci slyší, zafixuje, že muži a tedy i on za nic nestojí.

Často se ve výcviku „Přestaň být hodným klukem“ s muži dotýkáme přesně tohoto problémů z druhé strany. Zkoumáme, proč se bojí být v mužské síle, proč se bojí působit jako muži, a vždy dojdeme k tomu, že v jejich podvědomí je silný program zasazený matkou, učitelkou resp. celou společností, který zní „Mužská síla je nebezpečná, muži jsou nebezpeční“.

Takže pokud matka bude působit na děti jako vyrovnaná žena, která rozumí ženské síle a chápe i mužskou sílu, žena která respektuje muže a respektuje i ženy, tak v dětech bude přesně tenhle obraz světa budovat. Samozřejmě, že velký vliv tu má i vztah k partnerovi a k otci dětí. Kluk pak bude vnímat ženu jako bytost, ke které se přistupuje s respektem, a muže a tedy sám sebe jako někoho, kdo si respekt zaslouží.

Druhou věcí, kterou může matka udělat, je rozumně regulovat klučičí bitky. Kluk potřebuje objevit a naučit se zacházet se svojí silou, která se projevuje mj. i ve fyzické rovině. Je mi vždycky smutno, když vidím maminky nebo babičky, které říkají pětiletému klukovi „Nelítej tak, nekřič, nebouchej do toho stromu, neumaž se, neper se…“. Pro chlapce je naprosto samozřejmé, že energii, kterou v sobě má, potřebuje ventilovat, prozkoumat svou sílu a agresivitu.

Je naprosto přirozené, že klacík, který drží v ruce, aby jím nejdřív prozkoumával, co je pod mechem anebo v té díře v zemi, postupně obrátí jako meč a začne jím testovat, jak je fyzicky silný a jestli se ubrání druhému. To, co by měl dospělý v takových chvílích dělat, je dbát na to, aby si kluci neublížili (třeba zvolit bezpečnější dětský meč než klacek) a vnášet do soubojů a bitek morální kodex. Tedy neubližovat slabším, nebojovat v přesile, nést zodpovědnost anebo alespoň její část za rozbité okno…

Nicméně v tuto chvíli by tu už měl nastupovat muž (otec, strýc, partner), který s dítětem bude zápasit, bude prozkoumávat hranice jeho síly a ukazovat, jak s nimi nakládat. Když budete pozorně své kluky poslouchat, můžete zaslechnout, jak tátovi občas říkají, pojď se se mnou prát, pojď se mnou zápasit. A pokud se muži moc nechce (ono to taky může občas bolet, o pivních pupcích nemluvě), tak je na ženě, aby svého muže láskyplně povzbudila a namotivovala, případně pak ošetřila zranění, ať už u dětí anebo dospělých.

A třetí záležitostí – a podle mých zkušeností tou nejobtížnější – je dokázat syna pustit. Odpoutat se od něj a nechat ho jít a žít svůj život. Teď mluvíme o období kolem přibližně 15 – 18 let věku mladíka. Pro matku je těžké přetnout energetickou pupeční šňůru, která mezí ní a jejím synem je. Jenže pokud to neudělá, syn bude mamánek ještě v pětatřiceti a bude pro něj těžké najít si jakoukoli partnerku nebo si ji najde, ale partnerka dřív nebo později zjistí, že syn jen na mamince tak závislý, že se s ním nedá žít.

Pro matku to tedy znamená dokázat si po mnoha letech života najít jiný cíl, jiný smysl než děti. Být k dispozici, když děti budou potřebovat, ale nevyžadovat neustálý kontakt, neustálou komunikaci. Kluci (muži) obecně totiž potřebují asi tak čtvrtinu komunikace a kontaktu než ženy a to, co v období dětství fungovalo a bylo pro kluka příjemné, se najednou stane velmi, velmi obtížným.

A také pozor na citový nátlak/vydírání. Emoce jsou totiž ženě vlastní a může s nimi naprosto nevědomě zacházet až do takové krajní polohy, že se z nich stane těžko zvladatelný nátlak. V tomto období může ženě pomoci partner anebo i jiné ženy, které takový problém řeší anebo vyřešily.

Dnešní běžná společnost v tomto ohledu moc podpory nenabízí, nicméně velkým pomocníkem mohou být ženské kruhy.

Pavle, kam se bude projekt a kniha posouvat dál? Zmínil jste se, že máte „zálusk“ na téma vědomé otcovství…

Tématu otcovství není v naší společnosti věnovaná příliš velká pozornost.

Tak nějak se předpokládá, že táta je ten, kdo chodí do práce, vydělává peníze a občas večer (v lepším případě) si pohraje s dětma. Zjistil jsem, že ve svém okolí se setkávám s muži, kteří to mají trochu jinak. Přemýšlejí o tom, co dětem jako tátové předávají, jaké vzory jim ukazují, jestli je mimo peněz ještě něco dalšího, co dětem mohou dát.

Takovéhle „vědomé“ otcovství je také přivádí na cestu k poznání svého vlastního otce a svého vztahu k němu, na prozkoumání svého vztahu s ženou (matkou jeho dětí) a v neposlední řadě i do kontaktu se svým malým klukem, kterým kdysi také byli. A všechny tyhle části takovým chlapům ukazují více, kým opravdu ve skutečnosti jsou jako tátové, partneři, dospělí muži.

A tak jsem se rozhodl sestavit knihu Otcovských příběhů. Věřím, že příběhy v ní budou navazovat na témata z knihy Srdce muže. Právě začíná sběr příběhů do této knihy, takže pokud jste sami otci, budu rád, když mi pošlete svůj příběh. A pokud otci nejste, ale máte kolem sebe muže, kteří jsou, dejte jim prosím o knize vědět.

Tématem knihy je „vědomé“ Otcovství v nejrůznějších podobách. Tedy vztah ke svým vlastním i nevlastním dětem, k tomu, co nám ukazují o nás samých, o našich rodinách, o našich partnerkách. O tom, co zvládáme i nezvládáme v roli otce, o tom, jaké před sebou máme výzvy i o tom, čím už jsme prošli, o našich očekáváních i obavách.

Téma je široké. Jediným důležitým vodítkem je, že příběhy by měly být psány zevnitř, naším srdcem. Tedy více o našich prožitcích, pocitech, náladách, emocích, méně o tom, jak daná situace vypadala, co všechno se během ní ve vnějším světě událo.

Těším se na naše příběhy, věřím, že společně tuhle část mužského života vytáhneme více na světlo, ukážeme možná i její skryté části našim dětem, ženám, ostatním mužům.

Jakékoliv dotazy, nápady nebo příběhy posílejte na email srdcemuze@gmail.com.

Pavle, děkuji za skvělé a inspirativní odpovědi a těším se na další knihu mužských příběhů!

Knihu SRDCE MUŽE si můžete objednat ZDE

Více o Pavlovi a chystaném projektu i knize na pavelmichalik.cz

• About
• Latest Posts

Kateřina Svobodová

Jsem vodnářka, dvojnásobná máma, ulítlá dcera, šílená kámoška, písmenková královna a hlavně vděčná uživatelka Života.
Psaní mě baví. Baví mě tak moc, že mě živí. Teď. A co bude zítra? Tím se nechám překvapit... :-)
Více o mně tady >>>

Latest posts by Kateřina Svobodová (see all)

• Rozhovor o knize SRDCE MUŽE - 15 dubna, 2016
• Radka Tomášková: Cesta za miminkem je cesta sebepoznání - 9 března, 2016
• Sexological bodywork: profese, která mění životy - 4 března, 2016