Nemoc jako šance

Má pouť k sobě začala vlastně zdravotním problémem. Tak nevinně…

V druhém ročníku na vysoké umělecké škole se u mě objevil malý zdravotní zádrhel, diagnostikována hyperfunkce štítné žlázy. V momentu této diagnozy jsem byla extrémně fyzicky vyčerpána, protože se to projevilo na srdečním zrychlení, takže tento stav člověk prostě respektovat nějak musel.

Jenže „zázračné“ pilulky to zregulovaly a já si od té doby vlastně zvykla pilulky zapíjet více či méně pravidelně, dle stavu. Stalo se to pro mě zcela normálním, hlavně že jsem vždy měla možnost po něčem sáhnout… Jenže jsem na něco zapomněla.

To stabilizování nevedlo k žádnému pokroku a léčení, a vlastně se mi docela pravidelně vyhrožovalo operací, což v důsledku znamená doživotní konzumaci léků, které mi měly nahradit funkci tohoto orgánu. Byla jsem mladá a blbá…

Nedomýšlela jsem důsledky a řešila si své věci,
které přece byly důležitější.

Čím dál více mi šlo o kariérní prosazení a vytrácela se ze mne svoboda a duševní klid. Ani jednou mě nenapadlo zkusit něco jinak, byla jsem oddána lékařskému systému a prostě ta pasivní ovečka…

Několik let po ukončení studia se ve mně, jako v ženě, začalo něco dít. Byla jsem necelý rok bez pilulek a tělo mi signalizovalo, že se cítí na miminko. Zadařilo se nám prakticky snad na první pokus a já si prošla bezproblémovým těhotenstvím.

Přišel porod, který mě dost transformoval negativní zkušeností. Poprvé v životě jsem se cítila bezmocná v rukou cizích lidí, cizí – lékařské terminologie a v nové situaci, nad kterou jsem si neudržela kontrolu.

Tři dny kontrakcí a bezesných nocí mě vyčerpaly tak, že jsem už byla jak ta kráva na porážku… Dítě zjevně chtělo ven, já se neuměla otevřít, takže mi píchli dvě dávky oxytocinu, plodovou vodu a vypadalo to na velmi blízký epidurál a případný císařský řez. Přece jen jsem měla štěstí v neštěstí a k epidurálu, ani s ním často spojenému císaři, nedošlo.

Odrodila jsem po dvanácti hodinách na sále.

Opravdu to pro mě nebylo tak, jak jsem si představovala… A ne nadarmo se říká, že porod je pro ženu zasvěcením. Hodně se toho ve mně změnilo. Už vím, jak příště ne. Zkušenost k nezaplacení.

Začal mi ale vyčerpávající maraton. Nespavé neklidné dítě, stále pláč… Viděla jsem to jako důsledek porodu a chemie. Nosila, nosila, nosila, uklidňovala… Krušné to měsíce… A v té době jsem začala hubnout. Považovala jsem to za normální poporodní proces, ale to jsem byla vedle.

Čtyři měsíce po porodu mě čekal poporodní zákrok pod celkovou narkózou a tehdy to vybouchlo… Den po zákroku jsem cítila bolest krku a opravdu dost zrychlený srdeční tep. Něco bylo špatně. Okamžitě na endokrinologii, krevní testy alarmujících hodnot, dvojnásobek hraničních protilátek a začalo peklo na zemi.

Ze dne na den jsem byla zasypána asi deseti prášky
a byla fyzicky i psychicky úplně na dně…

Manžel se najednou musel starat prakticky o vše, cítila jsem tu svou bezmoc, kdy se nemůžu postarat o čtyřměsíčního kojence a vlastně ani netuším, jak to se mnou dopadne… Stála jsem na zjevné hraně, plná strachu a úzkosti…

Bylo mi nařízeno ukončit kojení a jakmile se stav stabilizuje, tak „kudla“. Jak ze zlého snu. V tu chvíli jsem se nějak probrala. Byla jsem sice ve stavu vyčerpání a vůbec si nevládla, ale rozhodla se pro kouče a nějak se to prostě začalo dít samo.

Zajímavými oklikami jsem se dostala k terapeutce v Brně, kde žiji. To, co mi nabídla, byly mimo metodu kineziologie One Brain, zelené potraviny – ječmen a chlorella. Přišlo mi naprosto logické a přirozené se vyčistit nejen od narkózy, ale i prášků a všeho balastu, a vyživit organismus po porodu superpotravinami.

A to byl začátek mého „přerodu“.

Nasměrovala mě také ke své kolegyni, která je tu přes zdravotní problémy a léčbu čistě přírodními produkty. Začal mi čas terapií, koučingu, sebeuvědomění, sebereflexe, slz a připomínání si svých potřeb… A věci se začaly dít. Velmi, velmi rychle.

Najednou jsem tu už nebyla sama, měla jsem terapeutku, která při mně stála a podpořila mě natolik, že jsem byla schopna smlouvat s endokrinoložkou. Dala mi šanci nejen vyzkoušet detox a přírodní výživu a oddálit tak operaci, ale i naordinovala dávkování prášků tak šetrně, abych kojit i nadále mohla. S trochou vůle to nakonec nějak šlo. ;-)

Po pár měsících už jsem zažívala značně jiný příběh…

Krevní testy se velmi rychle zlepšovaly, já získávala sílu a důvěru, a byla víc než hrdá na sebe, protože jsem stále byla dávající máma – kojila miminko a přitom měla za sebou zkušenost „velkého stínu“…

Jednu věc jsem pochopila. To, co nedokázala osmiletá léčba na endokrinologii, to dokázalo pár měsíců užívání přírodních prostředků a hlavně velká motivace v podobě na mě závislého človíčka. Můj stav byl původně tak akutní, že mi paní doktorka i svěřila, jak výjimečný pacient jsem… Jeden ze dvou tří případů za praxi lékaře… A i v takové situaci jsem mohla po zhruba půl roce vysadit prášky!!!

Jsem stále na cestě

Ale došlo k velkým změnám. Během krátké doby mě to přivedlo na Green Ways cestu při rodičovské dovolené. Pochopila jsem, že můžu předat své poselství o principech nemoci a zdraví, a že stačí někdy opravdu málo, jen se učit zodpovědnosti za svůj život, péči o své tělo a zdravému myšlení.

Sice je nám médii předkládáno, že si na jakýkoli problém máme vzít prášek na bolest toho a pak ještě další prášek na bolest onoho, ale tuto manipulaci nemusíme přijmout.

Je to naše svobodná volba být nemocný a stejně tak i být zdravý.

Je to přírodní zákonitost rovnováhy. Chápu to jako povinnost osobní evoluce, veškerý život je o vývoji. Pokud něco stagnuje, tak to umírá. A my jsme těmi pány svého vesmíru. Jen a jen my. Vždy máme možnost se na křižovatce dobrovolně rozhodnout a jít určitým směrem.

Učím se jít tedy směrem k sobě, abych šla i směrem k harmonii své rodiny a všech lidí okolo mě, protože to jediné mi dává v životě smysl. Jak se na té cestě cítím? Už rozhodně ne bezradně…

Přeji Vám všem momenty osvícení, které Vám budou na cestě pomáhat, stejně jako mně. (Nechť ale nejsou tak dramatické… ;-)) Bez nich ta evoluce prostě nejde.

Za sebe můžu říct, že za ně jsem nakonec s odstupem času velmi, velmi vděčná a už se umím zastavit, když dostanu zpětný signál, že něco dělám špatně…

A o tom porozumění to přeci je…

S láskou,

Eva

• About
• Latest Posts

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.

Latest posts by Ženy ženám (see all)

• Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018