Příběh PPP – Ze zakomplexovaného káčátka spokojenou ženou

Maturitu jsem složila s vyznamenáním. Cítila jsem obrovskou únavu. Nejen fyzicky, ale především psychicky. Očekávalo se, že zamířím dál na vysokou školu. Ale já ani nepodala přihlášku. Místo toho jsem nastoupila do svého prvního zaměstnání, do malého knihkupectví.

A tehdy se začala datovat proměna…

Nevím, zda to bylo novým prostředím, zodpovědností a kontaktem s lidmi. Ale něco se stalo. Začala jsem si více věřit, alespoň co se mých schopností týče. Většina zákazníků byli milí lidé, kteří občas rádi prohodili i pár slov. A někteří muži mi dokonce skládali komplimenty. Pamatuju si na jednoho, který na odchodu řekl: „Tak krásný holky je tady škoda. Vy patříte někam do časopisu.“ Ne, že bych si to úplně vzala k srdci, ale sebevědomí mi poznámka zvedla a v hlavě se usadila myšlenka – co když opravdu nejsem tak hrozná?

Sice jsem svoje tělo pořád nepřijímala, ale také jsem nevěřila, že by ten muž byl slepý.

Podobných příhod, které mě povzbuzovaly, bylo víc. Tak nějak se stalo, že jsem na jídlo a postavu přestala intenzivně myslet. Kalorie sice stále hrály roli, ale už ne tu hlavní. Lidé se na mě usmívali, i když jsem se necítila jako kráska a neměla superštíhlou postavu. To nekorespondovalo s mým přesvědčením, že musím být dokonalá, abych byla OK. Ale bylo to úlevné zjištění.

Obklopovaly mě knihy, které jsem od dětství milovala. Hodně času jsem trávila v oddělení psychologie a přečetla pár publikací o poruchách příjmu potravy. V těch příbězích jsem se našla! Jako by se psalo o mě!

Tehdy, když jsem to viděla černé na bílém, uvědomila jsem si, že mám opravdu problém.

Psychický problém, který se nevztahuje jen na tělo. Celkově jsem se necítila „v pořádku“. Uvažovala jsem o tom, že navštívím psychoterapeuta. Úzkost z lidí mě pomalu opouštěla, ale pocity ošklivosti, tloušťky a ambivalentní postoj k jídlu mě provázel stále. Když přišla do obchodu dívka, která byla štíhlejší než já – což nebyl až takový problém – cítila jsem se zahanbená a ošklivá. A kdykoli nastala situace, třeba v obchodě nebo v autobuse, že jsem měla stát nebo sedět vedle štíhlé dívky, zaplavila mě nenávist k sobě samé. Dojem, že lidé budou srovnávat a hodnotit naše postavy.

Stejně tak jsem měla problém jíst na veřejnosti. Lidé by si určitě pomysleli: „Tak tlustá a ještě žere.“ Přitom teď s odstupem času vidím, že jsem nikdy nebyla vyloženě tlustá. Moje nejvyšší váha se pohybovala okolo 72 kg na 171 cm. Jestli něco, byla jsem maximálně trochu „oplácaná“. A svou roli hrálo i větší poprsí. Vraťme se ale k mé myšlence na psychoterapii.

Opravdu jsem nastoupila ambulantní léčbu

Našla jsem výborného psychoterapeuta, který mi velice pomáhal. Mohla jsem mluvit o všem. A on pochopil. Přišli jsme na to, že moje problémy pramení již v dětství. Musela jsem se v terapii vyrovnávat s traumaty a bolestí. Vyplakala jsem mnoho slz. Hledala sebe samu.

Během té doby se můj postoj k tělu podstatně měnil. Pomohla k tomu i četba podpůrné literatury o PPP, ale i o psychických problémech, rodinných vztazích atd. Ve svém komplikovaném postoji k tělu jsem nacházela širší souvislosti, které zasahovaly do rodinného života, do mého dětství.

Uvědomění chyb, které se staly v raném věku, bylo bolestné, ale zároveň očistné.

Doma se na mou psychickou proměnu nedívali zpočátku s nadšením. Začala jsem totiž být víc průbojná, nastavovala jsem si hranice a už se nepodřizovala stále dokola přáním druhých. Všímala jsem si více destruktivních vět mých blízkých, které mě v dětském věku ovlivnily.

S vytrvalostí sobě vlastní jsem postupovala na cestě ke světlu, ke ztracenému sebevědomí, i když se to mému okolí ne vždy líbilo. Hlavní bylo, že se to líbilo mně samotné. V návaznosti na tuto samostatnost a vytyčování hranic se stalo, že jsem se začínala přijímat v lepším světle.

Došlo ale ještě ke dvěma zásadním událostem, které změnily pohled na mé tělo

Dvě plastické operace. Poprsí a nosu. Může se tak zdát, že moje cesta k sebepřijetí není přirozená, že jsem si k tomu pomohla uměle. Nevím, jak by můj život pokračoval bez těchto zásahů. Faktem ale je, že zmenšení poprsí a zmenšení nosu mi neskutečně pomohly.

Doslova dělím svůj život na „před“ a „po operacích“. Do té doby jsem se za svoje ňadra styděla, protože mě dělaly mohutnější, než jsem ve skutečnosti byla. Kvůli nosu jsem se styděla ukazovat z profilu, velmi mi to komplikovalo vztahy. Operace korunovaly mou proměnu ze zakomplexovaného káčátka ve spokojenou mladou ženu.

Někdo tvrdí, že jakmile se začne s plastikami, je to jako závislost a člověk na sobě pak neustále hledá místa k vylepšení. Nevěřím tomu. Moje problémy nebyly vycucané z prstu, opravdu jsem měla velké poprsí, opravdu jsem měla k obličeji neúměrně velký nos. I okolí mi to svými poznámkami připomínalo – každý si mě pamatoval jen „díky“ poprsí. A spolužačka mě nazvala kvůli nosu „Césarem“.

V červnu 2012 to skončilo

Ve svých očích jsem byla krásnější. Vyrovnanější.
Na diety jsem myslela, ale jedla jsem už mnohem rozvážněji a zdravěji.
Začala jsem také více sportovat. A co bylo zásadní – oslovilo mě několik fotografů, kterým moje tvář přišla zajímavá, a chtěli ji mít před objektivem. Tak jsem začala ve volném čase pózovat jako fotomodelka. Pro dívku, která focení nenáviděla a své fotky ničila, se jednalo o neuvěřitelný obrat.

Když jsem se cítila jistější, změnila jsem práci…

Nastoupila jsem do modelingové agentury jako scoutka – vyhledávala jsem nové tváře. Mohlo to být dost rizikové. Každý den jsem kolem sebe viděla spousty až nezdravě hubených děvčat. Ale kupodivu – žádná úzkost. Žádný strach. Brala jsem ty holky spíš jako sestry, ne jako konkurenci. A měla radost z jejich úspěchů.

Psychoterapie má zásadní podíl na tom, že jsem se dostala z problémů. Sebenenávist, přijetí podmíněné štíhlostí – to vše zmizelo. Postupně, ale přece.

A také přišla láska. Poznala jsem muže, který mi říkal, jak jsem krásná, líbilo se mu na mě všechno. Obdivoval mě a podporoval. Ačkoli jsem zpočátku nevěřila tomu, že bych se právě jemu mohla líbit, stalo se. To mě významně posílilo. A nesmím zapomenout ještě na jeden faktor v proměně – v těžkých chvílích mi pomohla víra v Boha.

Dnes vedu úplně jiný život než dřív

Nikdy bych se už do toho období temna nechtěla vrátit. Nicméně je pravdou, že bez negativních zkušeností bych dnes nebyla osobností, jakou jsem. Těžké chvíle přinášejí možnost volby. Můžeme si vybrat, jak se k situaci postavíme. Věřím tedy, že trápení mělo svůj smysl.

I když občas přijdou slabší chvilky – ještě pořád jsem háklivá na jakékoli hodnocení postavy, dokážu se díky terapeutickým metodám udržet v klidu.

Nyní studuji pedagogickou fakultu a pracuji jako koučka. Věnuji se osobnímu rozvoji, charismatu a rétorice. Z nejisté dívenky se stala sebevědomá mladá žena, která učí lidi rozvíjet jejich potenciál, vystupovat a mluvit na veřejnosti. Také se zajímám o kulturu, moje ambice směřují k divadlu a filmu. A čas od času pózuju před objektivem.

Miluju život, miluju sebe a miluju lidi.

Každé ráno, když se probudím, opakuju si: „Jsem krásná, schopná, inteligentní.“
To není sebechvála. To je něco, co by měl říkat každý.

Pochopila jsem, že každý člověk je jedinečný, a díky tomu krásný. Svět je úžasný právě pro svou pestrost. Teď, když se cítím jistá sama sebou, vnímám kolem mnoho žen, které se trápí podobně jako dřív já. Moc jim přeju, aby co nejdříve došly stejného pochopení. Je pravda, že na ženy je vyvíjen silný tlak – krása, úspěch, rodina a kariéra. Nejlíp vše dohromady a perfektně. Zde je důležité, abychom přestaly slepě následovat diktát médií.

Buďme samy sebou!

My jsme samy sobě nejbližší. Musíme spolu vydržet každý den až do smrti. Tak si to nekomplikujme.
A když budeme cítit, že se nám něco vymyká z rukou, nestyďme se požádat o pomoc. Odborníci jsou tady od toho. Dnes už není ostuda jít k lékaři „přes duši“.

Vždyť jde o náš život.

A to je to nejcennější, co máme!

Andrea N.

Jak to celé začalo? Nikdy jsem se necítila normální >>>

• About
• Latest Posts

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.

Latest posts by Ženy ženám (see all)

• Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018