Příběh PPP – Nikdy jsem se necítila normální

Sudičky mi do vínku darovaly silnou vůli a vytrvalost. Když si vytknu cíl, jdu za ním s neochvějností dravce. I když to může dlouho trvat, i když třeba několikrát měním strategii, cíl mi nikdy nezmizí ze zřetele.

Dosahování cílů a překonávání překážek je mou celoživotní vášní.

V mnoha ohledech to může být velmi prospěšná vlastnost. Avšak v oblasti „sebezdokonalování“ se stává takový přístup často kontraproduktivní. To jsem poznala „na vlastní tělo“ a v podstatě i „na vlastní duši“.

Jako dítě jsem nebyla tlustá, ale vcelku normální holčička

Žádné vyžle ani barokní andělíček. V hloubi duše jsem se ale „normální“ necítila. Své kořeny měl tento dojem už ve školce. Žádné z dětí si se mnou nechtělo hrát. Jedna z holčiček zřejmě vycítila mou nejistotu. Zakazovala mi družit se do skupinek a posmívala se mi. Ačkoli jsem měla silnou potřebu mezi děti „zapadnout“, po několika neúspěšných pokusech jsem to vzdala. Nesvěřila jsem se tetám učitelkám, bránila mi v tom hrdost a nechtěla jsem nikoho obtěžovat svými problémy.

Tento přístup mi vydržel dlouhá léta. Za každou cenu jsem chtěla vypadat jako silná osobnost, která své problémy nesděluje a řeší je sama. Samostatnost a nezávislost se staly mým poznávacím znamením, ačkoli v oblasti poruch příjmu potravy (PPP) přinesly hodně škody.

S příchodem do školy se na mé sociální adaptaci moc nezměnilo. Učitelé mě sice měli rádi, protože jsem se chovala tiše a způsobně, ale vrstevníci mě mezi sebe nepřijali. Moc dobře vím, co je to psychická šikana. Jak děti dokážou být roztomilé, se stejnou silou dokážou být i zlé. V mém případě si spolužáci brali na paškál barvu mé školní tašky, úpravu sešitu, později mi dávali najevo i to, že kvůli krátkým vlasům a spíše chlapeckému oblečení nejsem typická dívka.

Z pohledu dospělého člověka může jít o povrchnosti, ale dítě v křehkém školním věku se potřebuje identifikovat. A to mi zoufale chybělo… Zdali si toho všimli učitelé, nevím. Každopádně nic neřešili. A doma jsem se – po vzoru hrdosti – s problémy nesvěřila.

Dusila jsem to v sobě, a mé srdce začaly ovládat pochyby, úzkosti
a všudypřítomný pocit „divnosti“.

Proč o tom píšu v příspěvku o poruchách příjmu potravy? Protože problém „jídla“ není primárně problém jídla. Jedná se spíš o prostředek, kterým se kompenzují psychické bloky. Jako dvouletou mě poznamenal rozvod rodičů a posléze tatínkova smrt. S nevlastním otcem jsem nenašla společnou řeč a matka mi nedala dostatek opory co do ženské identity. Když jsem byla dítě, oblékali mě spíše jako kluka. Udržovali mi krátký sestřih vlasů, protože to prý bylo praktičtější. Místo s panenkami jsem si hrála s auty nebo se stavebnicí. Lezla jsem po stromech a podnikala různé „průzkumné expedice“.

Pamatuji, že jsem ale jiným holčičkám záviděla

Toužila jsem mít také dlouhé vlasy, šatičky, kamarádky. A chtěla jsem zažívat také ty první lásky, byť ještě dětské a nevinné. Jenže doma mě vychovávali spíš jako chlapečka. Nedokážu říct, jestli je to hlavní problém toho, co se dělo později. Nechci také útočit na svou rodinu – mám ji ráda a vím, že všichni se snažili mě vychovat co nejlépe. Ale faktem je, že hluboká nejistota ohledně identity a „normálnosti“ byla mou průvodkyní od raného věku.

Základní školou jsem proplula na lodi potlačovaných úzkostí a lehké sociální fobie. Bála jsem se lidí. Dělalo mi problém jít do našeho vesnického obchodu koupit chleba. Kdykoli jsem měla cestovat autobusem nebo vlakem, neřkuli s někým promluvit, roztřásly se mi ruce, což mě nesmírně znemožňovalo. Nedokázala jsem udržet přátelství. Sice jsem se občas dostala do nějaké party, ale zároveň cítila, že mě tam spolužáci spíše trpí, než přijímají.

Mučila mě také představa, že se mi lidé smějí (když ne otevřeně, tak za zády), že mě hodnotí a hledají chyby. Jít po ulici byl pro mě doslova křest ohněm. Proto jsem se uzavírala do sebe. Hodně jsem četla a utíkala do světa snů. Ve fantazii jsem se mohla oprostit od světa, kterému jsem nerozuměla a který nerozuměl mně.

Vyskytl se ale moment, kdy jsem se cítila skvěle.

Paradoxně – před lidmi. Učitelé podpořili můj cit pro slova a emoce. Když jsem mohla recitovat básně nebo uvádět nějaká školní představení, veškerá nejistota ze mě spadla. Tam jsem se cítila sebejistá, sama sebou. Tenhle kontrast mezi „miluji publikum“ a „bojím se lidí“, se ve mně pral ještě dlouho.

S nástupem puberty jsem začala otázku „kdo jsem“ řešit mnohem intenzivněji – tím spíš, že nějakým způsobem ji začali řešit i vrstevníci. Vnímala jsem, jak kluci škádlí holky, jak po sobě pokukují, baví se spolu na pomezí kamarádství a flirtu. Otevíral se svět dospívání, a já stanula na prahu úplně zmatená.

V mysli se mi uhnízdilo přesvědčení, že se nemůžu nikomu líbit.

Kdybych byla přece v očích těch druhých normální a hodná zájmu, bavili by se se mnou, nebo ne? Úzkost a pochyby kulminovaly. Poprvé v životě jsem pocítila silnou touhu „něco dokázat“. Sama sobě, ale i ostatním.
A nabízela se k tomu příhodná možnost.

Psalo se léto roku 2007

V září mě čekal nástup na gymnázium v krajském městě a pobyt na internátu. A tehdy v létě jsem se zařekla, že začnu žít novou etapu. Pro nejistou dospívající dívku to znamenalo především – krásnější etapu.

Svůj podíl měla i média, kde se ze všech reklam a časopisů valily obrázky krásných dlouhonohých modelek s perfektním tělem. Ty ženy vypadaly nejen krásně, ale také šťastně. Slogany a články to jen potvrzovaly. Ty ženy byly krásné, šťastné, úspěšné, měly spoustu přátel a užívaly si zájmu mužů…

V mysli mi to začalo hlodat – co když se klíč ke štěstí a lásce skrývá v dokonalém těle?

Já neměla ohledně vzhledu žádnou zpětnou vazbu od rodiny. Zbyla mi tak pouze ona mediální masáž a nevalný vztah s vrstevníky. Tak jsem pohlédla do zrcadla – a bylo mi rázem vše „jasné“. Ošklivé káčátko. Bledá pleť, pihy, rovnátka, brýle. Krátké vlasy neurčité barvy. Nemožné oblečení. A postava. Ach, ta postava! Tišení nejistoty jídlem si totiž vybralo svou daň. Především ta kila čokolády, která tak blahodárně obalila rozjitřené nervy.

Nyní jsem ale čelila drsné realitě. Nadváha. Ne jemný počátek ženského zaoblování. Ale nadváha. Krejčovský metr mi potvrdil, že od proporcí modelek mě dělí asi tak sto světelných let. No, přesněji řečeno, přibližně dvacet centimetrů v pase. Ale pas nebyl to jediné.

Viděla jsem oplácané ruce, velká prsa, boky, stehna

Přesně to, na co si vždy před zrcadlem stěžovala i moje matka. Zpanikařila jsem, ale poté došla pochopení. Jinými slovy – to, jak vypadám, je příšerné, ale opravitelné. Tak jsem se pustila do oprav. S energií a obrovskou motivací, kterou poháněla touha „ukázat všem, že jsem krásná“.

A pak, jak jsem věřila, budu také šťastná a milovaná…

Souběžně s tímto rozhodnutím se začal pomalu roztáčet kolotoč poruch příjmu potravy, ze kterého bylo později tak těžké vystoupit. Kolotoč, který skýtal pár prchavých okamžiků spokojenosti, jež ale byly vykoupeny odporem k tělu, depresí a všudypřítomnou sebenenávistí…

pokračování příběhu >>>

Andrea N.

• About
• Latest Posts

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.

Latest posts by Ženy ženám (see all)

• Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018