Tělo je můj kompas

Včera jsem tak seděla zachumlaná pod dekou, s počítačem na klíně. Pročítala jsem si stránky na babywebu a jeden z nich mě velmi zaujal. A tak musím zase psát. Jen tak k zamyšlení, na základě vlastního prožitku a vzpomínek ze dnů, kdy se mé děti narodily.

 

Sex rozhodně až po šestinedělí

Článek se týkal tématu „sex rozhodně až po šestinedělí“ z mnoha logických a zřejmých důvodů od hrozby infekcí po pohlavním styku s partnerem až po hrozbu prasknutí jizvy po nástřihu hráze. To nehodlám zpochybňovat. Jen mě zaujala jedna velmi zvláštní věc.

Automaticky se počítalo s tím, že se žena po porodu cítí velmi vyčerpaně, bolavě, s hlavou zamotanou ze všech těch změn a starostmi s péčí o miminko. Copak teprve ty hormony? A chuť na sex, no to teda ani náhodou a ještě dlouho ne!

Status novopečené maminky výše uvedený je společností brán za normální, běžný. Alespoň tak vyzníval článek psaný formou rozhovoru s nejmenovanou paní gynekoložkou. A tak jsem tam seděla, stále zachumlaná pod dekou, tak trochu se smutkem v srdci a myšlenkami na to, že to přeci není fér.

 

S pocitem přišla inspirace

Tělo je můj kompasNapsat svůj příběh na důkaz toho, že ne vše, co se píše, je pravda. Naše tělo je naším kompasem. Pokud plujeme v souladu s jeho navigací, je nám krásně, víme, co je pro nás dobré a co ne. Víme, kam mají vést naše kroky na cestě životem.

Od narození své první dcery jsem měla sen, porodit miminko doma. Co to pro mě znamená a proč vlastně takto smýšlím nebo to tak vlastně cítím celým svým srdcem?
Ano přiznávám, mám syndrom bílého pláště ještě z dětství. Ano přiznávám, na základě zkušeností z prvních dvou porodů je vnitřní touha porodit dítě doma silnější. Doma, kde se cítím v bezpečí, doma, kde jsem jen já a ti, kterým důvěřuji a kteří mě nesoudí. Za to, že křičím, jsem nahá, zvracím a nevítám nevyžádané rady.

Splnil se mi sen.
Moje třetí těhotenství bylo hektické, rozváděla jsem se, stěhovala se a ladila vše, co jsem z minulosti měla rozladěné. Na užívání si dlouhých hodin s bříškem zkrátka nebyl čas, ani myšlenky.
Jen, když jsme se s partnerem milovali. Vše se zastavilo, nechal mě plout na vlnách své divokosti a když jsem se styděla, šeptal mi do ucha, že můžu.

Můžu dát průchod své ženské přirozenosti, aniž by mě někdo soudil a zraňoval.

Celé těhotenství jsem se tak vlastně připravovala na přirozený porod prostřednictvím našeho milování. Přestat se kontrolovat a nechat tělo tančit v tónech, které znějí uvnitř srdce.

 

A jaké to nakonec bylo?
Od rána jsem měla kontrakce, říkala jsem si, že to je asi ono. Uklidila jsem, uvařila jsem silný vývar, poslala partnera ještě nakoupit, asi abych mohla být sama. Zavolala jsem porodní asistentce. Bolesti byly opravdu bolestmi. Najednou přišel moment, kdy jsem samu sebe okřikla a řekla si: „Hele, tak jak to vlastně chceš? Budeš to kontrolovat nebo se prostě uvolníš a necháš tělo, ať to zvládne samo, tak, jak je mu přirozené?!“

No, jasně. Stalo se, cvak, bolesti zmizely, zůstal už jen silný tlak, začala jsem zpívat (i když normálně nezpívám), najednou jsem seděla na balonu, najednou jsem se opírala o partnera a porodní asistentka chytala naše miminko do svých rukou.

Byla to jízda, pěkně rychlá, uvolněná, orgasmická

Tělo je můj kompas

A jak jsem se cítila potom, během šestinedělí?

Cítila jsem se o dvacet let mladší, přitažlivější, radostnější, plná života a velké chuti milovat se. Asi bych to neměla říkat nahlas, ale ano, milovali jsme se hned pár dní po porodu, lehounce, něžně, zamilovaně jako kdyby to bylo poprvé. Tak jsem to cítila ve svém srdci a ve svém těle. A bylo to tak v pořádku. Můj kompas neselhal.

Neexistují žádné návody nebo snad dokonce pravidla, možná jen doporučení. Ale zodpovědnost za své rozhodnutí má každý sám. Dělejte však svá rozhodnutí na základě toho, jak to cítíte ve svém srdci. A pokud byste si nebyly jisté, vaše tělo vám vždy napoví velmi přesně.

Jak to poznáte? Představte si, že jste v situaci, kterou zrovna řešíte. Jak se cítíte? Jste uvolnění, radostní, i když vám hlava říká úplně něco jiného? Pak to, znamená ANO. A naopak.

Milujte své tělo, naslouchejte mu a nechte se vést jeho moudrostí.

 

S láskou a vášní v srdci

Markéta
www.marekamarketa.cz

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností. Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
Komentáře
  1. Sunny napsal:

    Ano, nádhera a děkuji;-) Prosím, víc takových článků! Myslím si, že nepochopením našeho těla si přiděláváme jen problémy tam, kde by vůbec nemusely být. A víte co, když to řeknete v běžné populaci, tak na vás lidi koukají, jak kdybyste spadla z Marsu. Přitom se tak rodilo tisíciletí a nevymřeli jsme, tak jak je možné, že teď by mělo vše dopadnout špatně? Občas mám chuť zakřičet na ty lidi „Proberte se!“ a řádně s nima zatřepat. Většina jde proti přírodě, a přestože jim to nedělá dobře, jsou přesvědčeni, že jedině tak je to správně, uf.

    • Katka Svobodová napsal:

      ano, uvěřili jsme tomu, že je něco správně, i když to tak není… a teď zase musíme najít cestu zpět k tomu skutečně správnému :-) a věřím, že takových článků bude přibývat a stane se to normou, ne výjimkou :-)

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů