Životy mnohých z nás jsou opravdu nehostinným místem, místo toho, abychom žili v bujaré, zelené, životem oplývající zahradě, šťastni a s vědomím své hodnoty. Je mi líto, že lidé zůstávají a věří, že to není tak strašný, že se to zlepší, místo toho, aby sbalili kufry a odešli. Každý máme právo na šťastný život. Dnes vám na něj ukážu můj jednoduchý recept
Dříve, když žena porodila, zůstávala ve společenství žen - v blízkosti své matky, babičky atd. Dnes se žena po porodu často stává osamocená se svými myšlenkami a nejistotami, zdali je schopna všechno zvládnout. Jak důležité je období šestinedělí a jaké nástrahy může přinést, se dozvíte v dnešním rozhovoru s Katkou Tůmovou.
Kdysi jsem měla pocit, že svět je prapodivné místo, kde není možné žít šťastně a svobodně. Od školky Vás neustále do něčeho nutí a Vy se přizpůsobujete. Po svatbě je mnoho žen v soukolí práce, domov, děti a manžel. Rozčtvrtit se je málo, aby člověk dostál všem těm tlakům. Jak to tedy udělat, abychom byly šťastné? Mám pro vás pár účinných tipů
Jako dítě znáte své možnosti. Ještě se znáte a cítíte. Ale časem je do vás vkládán strach a nejistota, že nejste dost, že to nezvládnete. Ztrácíte se sebou kontakt, své sebe-vědomí a sebe-hodnotu. Takže jak to udělat? Jak se dostat opět na 1. místo ve svém životě?
Moje kamarádka, říkejme jí Jitka, se hodně zajímá o osobní a duchovní rozvoj. Zajímá se o sebe-lásku. Její manžel tomu ale moc nerozumí a často se jí dotkne nějakou hloupou poznámkou typu: „Ty už jdeš zase na seminář? Nemáš se ráda až moc?" CO se tedy děje v našich vztazích, když jsme autentické a máme se rády?
Kouzlo naší osobnosti máme dané v číslech. Tím číslem je datum narození. Datum narození je totiž našim čárovým kódem. Každá jsme originál. Ale musíme se o ten pohár originality starat, aby nevytekl. Aby sklenice nebyla prázdná. Příznaky jsou únava, vyčerpanost, naštvání a hysterie. A jak jej rozkódovat? Dozvíte se v článku
Kdybych se bývala neškrábala, měla bych větší sebevědomí. Mohla bych (bývala!?) pracovat na jiné pozici. Mohla bych si víc stát za svým názorem, protože bych se za sebe v první řadě nemusela stydět. Já chudák. A pak to přišlo. Co že nám to ta naše kůže říká??
Za ta léta co přednáším na konferencích jsem si zvykla, že každý druhý email, který dostanu, se netýká výzkumu ani přednášky, ale zahrnuje otázku: „Odkud máte ty šaty?“ Časem mi přišla škoda neustále odpovídat: „koupit se nedají - navrhla jsem si je sama“, proto jsem se rozhodla navrhnout a nechat ušít kolekci šatů, ve kterých se ženy budou cítit jako bohyně…
Připadala jsem si, že se mi zhroutil svět. Nedokázala jsem fungovat dál. Nešlo to. Pořád jsem brečela. Nevěděla jsem, co se se mnou děje. Jediné, co jsem věděla bylo, že už nemám sílu na to žít a přemýšlela jsem, jestli by nebylo lepší odejít. Zemřít. Naštěstí mě napadlo, že s tím zkusím ještě něco udělat. Pomohlo mi
Ovládaly mě panické ataky, které byly vyvrcholením dětství a dospívání, kdy nebyly nasycené mé zdravé narcistické potřeby – pocit, že někam patřím, jsem milovaná a jako lidská bytost a žena můžu být respektovaná. Dnes se s vámi podělím o svůj příběh - o tom, jak se má pesimistická mysl začala měnit a přicházel optimismus
Nedávno jsem procházela náročným obdobím, ve kterém jsem pociťovala nechuť k čemukoliv, ztrácel se mi smysl života, necítila jsem se naplněná, byla jsem vyčerpaná, unavená, bez chuti a šťávy. Bez energie. Smutná. Plakala jsem a měla chuť se vším praštit. Věděla jsem, že takto už dál nemůžu. Proto jsem se rozhodla nabrat zpět síly. Jak?
Pořád se jí od dětství opakovalo totéž. Někoho si našla a vždy byla nemilosrdně opuštěna. Prožívala velikou bolest. Svěřila se, že když už si najde nějakého partnera, šíleně se na něj pověsí. Přestane žít sama pro sebe a jen sleduje a následuje život toho druhého. A když s ní byl, tak taky spokojená nebyla. Nedovedla si to vysvětlit. Ještě totiž nevěděla, že
Najednou mi to došlo. Nevěnovala jsem pozornost sama sobě už pěkně dlouho. Bylo mi úplně jedno, že jsem unavená a zaprášená. Že mám kruhy pod očima a neoholené nohy. Až mi najednou někde vzadu zablikala kontrolka a nějaký hlas uvnitř mi řekl – dej si pauzu. Bylo to, jako by na mě pohlédla má vnitřní máma. Ta, která o mne pečuje.
V poslední době svůj život připodobňuji k jízdě na vodě. Jsem ráda v proudu. Ale ne vždy jsem uměla využít jeho síly a směru. Do mé lodě také pořádně zatékalo, až jsem nestíhala vodu vylévat přes palubu. Stalo se, že síla proudu mě donutila zastavit. Zakotvit a celou loď řádně vyspravit. Dnes už vím, že abych mohla v životě pokračovat podle svých přání, musím
Při jedné návštěvě sousedovic holčiček u nás vznikla situace, kdy můj syn a jedna z děvčátek naráz zakopli o polštáře na zemi a přitom se ze sousedčiny skleničky vylila kola na synova záda. Následoval synův velký pláč a hádka s holčičkou. Byla jsem fakt naštvaná, ale pak mi došlo, že mi ta situace něco zrcadlí. Co se mi touto situací skutečně ukázalo?
Ženy ženám
Lucie Kolaříková
