Jsem na 1. místě aneb Dej kyslíkovou masku nejdřív sobě

Jsem na prvním místě

Moje zamyšlení na dovolené. Opravdu jsem na prvním místě ve svém životě? „Ty jsi ta nejdůležitější! Měla bys dát sebe na první místo.“ Všechny chytré knihy a všechny chytré ženy mi to stále opakují.

„Dej sebe na prvním místo“. Dokonce i v letadle v instruktáži o bezpečnosti mi to říkají. Dej masku nejdřív sobě. Jenže já bych jí dala všem okolo, hlavně svému synovi, příteli a dalším a dávno bych už se udusila. Škoda, že něco takového názorného neexistuje na zkoušku, třeba bych si to konečně uvědomila, co to doopravdy znamená / a spousta žen se mnou/.

Dát sebe na první místo, dát sobě nejdříve tu masku a postarat se nejdříve sama o sebe a pak teprve pomáhat druhým.

Jak se naučit mít se ráda?

Celý život mi vtloukali do hlavy opak a teď najednou mám myslet nejdřív na sebe. Jenže pak budu sobec nebo rozmazlenec, jedináček, co myslí jen na sebe. Moje malá holčička vykřikuje a chci a chci a chci. Jenže místo, aby se zaměřila na sebe, své pocity, potřeby a šla si je naplnit, stará se o ty druhé.

Je naučená jim vyhovět, je naučená se vhodně chovat, je naučená sebe strčit dozadu a neslyšet se. Je naučená všem okolo vyhovět, zaměřovat se na ně a na sebe zapomenout, sebe vytěsnit.

Jsem na prvním místě

Jediné, co se jí honí hlavou, jsou otázky typu: „Jsem hodná holčička? Mají mě rádi?“ nebo „ Jsem zlobivá a ošklivá a prasátko a nestyda a fuj? Takže se na mě zlobí a já se teď musím okamžitě opravit a být zase hodná.

A na tomto pocitu je založen celý a všechny dny. Mají mě rádi nebo se na mě zlobí? Miluje mě? Nemiluje mě? Jsem hodná – přijatelná? Nebo jsem zlobivá a nepřijatelná?“.

Takto nás naši rodiče, škola a společnost vycvičili, ochočili a zmanipulovali. Takto se odvíjí naše životy závisející na hodnocení druhých na našem okolí. „Co na to ONI? Je to správné nebo špatné?“ Nic neznamenáme, všechno se odvíjí na základě JEJICH hodnocení.

Naše hodnota klesla, žádnou nemáme. Máme jen tu povrchovou, můžeme si dodat hodnoty tím, že druhé pomluvíme, pohaníme a sebe vyzvedneme…

Já jsem borka a ona je blbka, protože to a to…

Podáváme důkazy a ego se směje. Je mu dobře. Čím více hodnocení, tím více jídla pro něj a víc falešného pocitu, že za něco stojím. Jenže tahle hodnota na úkor druhých moc dlouho nevydrží a šup už jsme zase zpátky v depresi, že stojíme za nic, nejsme dost hezký, úspěšný, schopní a tak hledáme kolem sebe někoho, koho zhodnotit a trochu si pozvednout ego (ne hodnotu).

Nejsem dost dobrá

Podle toho, jak nás hodnotí ONI, se my cítíme. Chápete to! Celý život a celou nás ovládají. Jsou na prvním místě v žebříčku a my vzadu v poslední řadě, kde není nic vidět ani cítit, se choulíme a čekáme, kdy nám hodí trochu drobků. Za to, že se tak snažíme.

A teď dej sebe na první místo!

Cože? Co to vůbec je, jak se to dělá, je to vůbec možné? ONI vám řekli, dej sebe na první místo. No jasně. Dám, vždyť ONI mi to řekli. Takže to mám udělat, abych byla hodná a přijatelná. Jenže ejhle, jak se to dělá?

 Jsem na prvním místě

Jak, když máte velkou potřebu dát masku nejdříve svým dětem, partnerům, rodičům, přátelům, sousedům a všem okolo, protože jinak se bojíte, že Vás okolí pomluví, pohaní, odmítne, zavrhne a potrestá???! Jak víte, že si nedělají srandu a pak Vám nedají domácí vězení, nezavřou v pokoji nebo nedají na prdel?

Když jsem byla malá, určitě jsem to uměla. Aspoň chvíli. Šlo mi to přirozeně. Přirozeně jsem byla ve svém životě na prvním místě ve svém světě. Zaměřovala jsem se na sebe, pozorovala svoje ruce, nohy, tělo. Ochutnávala se, ochutnávala svět a z toho si dělala svoje vlastní závěry. Jenže pak přišel někdo velký a začal mne „ vychovávat“.

„Ježíš to nedělej! Spadneš! Nelez tam!“

Chápejte, jako dítě znáte své možnosti a dobře víte, co si můžete dovolit vyzkoušet. Ještě se znáte a cítíte. Takže pomalu do Vás vkládají strach a nejistotu, že se neznáte, že to nezvládnete. No a tím ztrácíte se sebou kontakt a nad sebou vládu, pomalu ji přebírají ONI.

Ztrácíte sebe-hodnotu a sebe-vědomí.

Vaši rodiče, okolí měli strach, Vy NE. Já i Vy jsme se znali a věděli, co v klidu zvládneme a co zvládneme později. Jenže ONI začali rozhodovat o nás. Začali nám říkat, co zvládneme a co nezvládneme. Co už máme umět a co nás ještě nemusí zajímat, začali vše vědět líp než my a přesvědčovat nás o tom.

Začali jsme o sobě dost pochybovat. Já to cítím tahle, ale ONI to říkají takhle. Vznikl rozpor mezi tím, co jsme cítili a co nám říkali, až jsme jim jednou uvěřili a zapomněli na sebe.

A pak přijde období zájmu. Všechno mě zajímá, všechno si vědět. Ten svět tak úžasný, všechno je nové, chci to pozorovat a rozumět tomu. „ Proč se dělá tohle a tohle?“ ptám se celá vzrušená touhou to poznat. „To tě nemusí zajímat! Jsi na to ještě malá! Teď nemám čas ti to vysvětlovat! Na to se mě neptej!“ zklamaně odcházím a moje touha vyhasla.

Po pár podobných odpovědích mě veškeré nadšení přejde. A pak přijde škola. „Tak a teď, i když jsi zklamaná a nic tě nezajímá, bude tě zajímat tohle a budeš se to učit, jinak si mě nepřej!“ „ A proč?“ Ptám se. „Protože MUSÍŠ.“ Je jejich neoblomná odpověď. My jsme taky chodili do školy. To se musí. Je to votrava :O(((, my to víme, taky nás to nebavilo, ale tak to je, ale to ti ani radši říkat nebudeme. Musíš tam hlavně poslouchat a mít samé jedničky, abychom na tebe mohli být pyšní.

Nebaví tě to? Nechceš to? Musíš!

Hodně velká část moje přirozenosti a sebe-hodnoty je pryč. Nesoustředím se na sebe už skoro vůbec. Kromě rodičů a prarodičů teď MUSÍM vyhovět ještě dalším lidem. Učitelkám, učitelům, vychovatelům, kuchařkám a všem lidem okolo. Jsi malá, proto budeš poslouchat.

Jsi velká, už chodíš do školy, tak měj rozum a poslouchej. Ty dospělý jsou fakt zmatený, že ani neví, co včera říkali. Ani se jim nedivím, prošli stejným procesem, kdy zcela opustili sebe a snaží se jen teď všem vyhovět. Jenže to je nemožné. Nejde to udělat. Nikdo to nedokáže a tak je svět plný nešťastných lidí a ty to učí další nové malé lidi…

Učí je si přidávat a ubírat hodnotu uměle na základě hodnocení a srovnávání sebe s ostatními. Je to neustálý kolotoč našich hodnocení a dodávání si hodnoty na úkor druhých či ubírání na úkor náš. Toto hodnocení je velmi důležité, protože podle toho se pak odvíjí to, jak se cítíme.

 Jsem na prvním místě

Většinou dost na nic, protože ty ostatní jsou lepší aspoň v našich očích. Mají hezčí postavu, lepší vlasy, oblečení, mobil, auto, atd. Jsme nešťastné a muži to mají podobně, možná i těžší, protože je od dětství hodnotí hlavně ženy, matky, učitelky, vychovatelky… Takže jsou naučeni vyhovět ženě na úkor sebe muže a to je musí opravdu hodně štvát.

Takže jak to udělat? Jak se dostat na první místo ve svém životě?

Pojďme se najít tam daleko někde vzadu. Pojďme začít cítit sebe, co my chceme a co potřebujeme. Pojďme stoupat ze dna na vrchol. Pojďme tady být pro sebe. Pojďme vystoupit z toho kolotoče hodnocení a naší závislosti na hodnocení okolím. Dělám tu věc, tu činnost pro sebe? Nebo abych se zalíbila ostatním?

Abych byla hodnocena jako dobrá žena, partnerka, matka, nebo je mi to jedno a dělám to pro sebe, protože mě to baví? Pojďme si dovolit nedělat nic pro druhé, pojďme aspoň pár dní to vše hodit za hlavu a jen být pro sebe v každém okamžiku, každé situaci být pro sebe, dát si masku a plně dýchat. Je potřeba se zastavit. Zastavit se a uvědomit si kam jdu a pro koho tam jdu.

Dovolit si být pro sebe.

Chce se mi řvát: „TO ONI! Za všechno můžou ONI!“ (škola, rodiče, systém)Chci to svézt na ně, protože ONI zničili můj svět a ničí mi můj život. Ale je to opravdu tak?

Teď už jsem velká, už mi nikdo nemusí říkat, co dokážu a co zvládnu a bych měla dělat. Nikdo už mě nenutí dělat, co nechci, je to jen moje rozhodnutí v tom setrvávat. Uvědomila jsem si, že jsem dospělá a ONI už nemají tu moc, beru si svou moc zpátky.

Je to můj život ne JEJICH!

Už je to jenom můj strach z té zkušenosti, ten strach, který mi tam dali. Až uvěřím sobě a budu se cítit, budu dobře vědět, co dělat a jak to dělat a jak to zvládnout.

Učím se žít pro sebe, i když okolí mě hodnotí a někdy nechápe. Já poslouchám sebe. A moje touha je být první a žít pro sebe. Být hvězdou svého života :O)))

Kateřina Kučírková
www.jajsemzena.cz
www.lunacup.eu

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností. Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů