Jak jsem se stala šťastnou a spokojenou ženou

Kdyby mi někdo řekl před 2 lety, že Vám tady budu psát článek, tak bych mu nevěřila a říkala si něco o tom, že se asi zbláznil. Já, člověk, který nikdy nic pořádného nenapsal, budu psát článek? Tak to určitě ne.  Ale ono to tak je.  A jsem za to vděčná.

Jak se z holky, která trpěla psychickou poruchou a chtěla spáchat sebevraždu, stala osoba, která má neskutečnou chuť do života? To Vám povím v dalších řádcích.

Každý máme svůj boj

Můj příběh není moc hezký. Jak jsem v průběhu svého dvouletého vývoje zjistila, každý má svůj boj. A já jsem moc ráda, že jsem něco takového zažila. Protože chvíle, kdy se člověk cítí na dně a už nemá, co ztratit, jsou rozhodující.

Narodila jsem se před 25 lety jako spokojené a šťastné miminko. Všichni měli ze mě radost a já jsem měla radost z nich. Jenže v době, kdy jsem měla 3 roky, moje maminka vážně onemocněla a s malými přestávkami byla celý rok v nemocnici. A tak jsem v době, kdy jsem nejvíce potřebovala právě maminku, zůstala opuštěná.

Tatínek se o mě moc hezky staral, ale maminka mi velmi chyběla. Když mi rodiče povídají, jak jsem nechtěla z nemocnice odejít a jak jsem křičela přes celou nemocnici, je mi z toho smutno. Maminka se z nemocnice po roce dostala a já ji měla konečně doma pro sebe.

Jak jsem rostla, začala jsem mít silné úzkosti.

Když jsem v noci šla na záchod, tak jsem začala brečet, protože jsem se ze záchodu nemohla dostat. Rodiče nevěděli, co se mnou mají dělat, a tak mě chvíli uklidňovali, ale když se to dělo častěji, tak mi za to nadávali a říkali mi, že nemám hrát divadlo.

woman-1006100_1920

Po nějaké době se takové situace přestaly objevovat. Z veselého dítěte se ze mě stávala nešťastná, uzavřená holka. Maminka měla hodně špatné dětství a odráželo se to i na výchově. Snažila se mě ochránit před světem kolem, před špatnými lidmi a říkala mi, že nikdy nemám ukazovat svou pravou tvář, protože jsem potom zranitelná a že se na mě stejně každý vykašle, jako na ni.

Říkala: „Na všechny se směj, protože pak jsi méně zranitelná.“

A tak moje malá Lucinka přestala žít a začala přežívat. Neměla se ráda a myslela si, že každý je na ni zlý a nikdo jí nerozumí. Nebyla přijata svým okolím a ani sama sebe neuměla přijmout. V rodině se hodně kritizovalo, a tak jsem se ve chvílích, kdy jsem byla sama, kritizovala do úmoru.

Od desíti k pěti

Takhle to šlo hodně dlouho. Od desíti k pěti. První přítel mi ublížil, kamarádi mi ublížili a utvrdili mě v tom, že svět je opravdu zlý a nemám se nikomu otevírat a já raději začala žít v tom svém maličkém světě. Necítila jsem žádnou jistotu.

Přesně před 3 lety se mi zhroutil svět. Maminka si našla nového přítele a jako obvykle mě informovala o všem, co se dělo. Tatínek se přede mnou úplně sesypal a poprvé v životě přede mnou brečel.

Moje iluze se najednou rozpadla. Byla jsem jako mezi mlýnskými kameny. Každý z nich mě zásoboval dalšími stížnostmi, kritikou, nenaplněnými a nešťastnými slovy a předávali mi svoje emoce, které jsem si od nich brala.

Divím se, jak jsem to mohla vůbec vydržet. Vlastně nevydržela.

Začaly vycházet najevo další věci, které mi maminka v dětství říkala. Byla jsem její vrba a říkala mi o věcech, které by dítě nemělo nikdy vědět. Tatínek mě podvedl. Nikdy nevěř lidem. Muži jsou všichni stejní. Nikdy jsem tvého tatínka nemilovala.

sea-758165_1920

Připadala jsem si, že se mi zhroutil svět. Nedokázala jsem fungovat dál. Nešlo to. Ve škole jsem brečela, v autobuse jsem brečela, doma jsem brečela. Nevěděla jsem, co se se mnou děje. Jediné, co jsem věděla, bylo, že už nemám sílu na to žít a přemýšlela jsem, jestli by nebylo lepší odejít. Zemřít.

Naštěstí mě napadlo, že s tím zkusím ještě něco udělat a vyhledala jsem pomoc psychologa. Bylo to první nejlepší rozhodnutí v mém životě. Psycholog mi diagnostikoval obsedantně-kompulzivní poruchu a úzkosti. Půl roku jsem na terapiích jen brečela.

Pak mi navrhl psycholog, jestli nechci brát antidepresiva, aby to utlumilo moje emoce a mohli jsme trošku zapracovat na minulých tématech. Začala jsem brát antidepresiva a moje emoce se hodně uklidnily.

Bylo to bolestivé, ale konečně mi někdo řekl pravdu. Bránila jsem se tomu, ale pak mi spousta věcí došla a já na tom mohla začít pracovat. Uvědomila jsem si, co je ok, co už není a vymezila jsem si hranice.

Po roce a půl terapie a braní antidepresiv, se všechno uklidnilo.

Vyřešila jsem si spoustu věcí. Na mozkové úrovni. Emocionálně až mnohem později. Jediné, co jsem v tu chvíli potřebovala, bylo odjet někam pryč. Od rodiny, od přátel a poprvé v životě udělat svoje rozhodnutí. Jako hodná holčička jsem vždy dělala to, co po mě chtěli ostatní.

A jak to dopadlo?

Jela jsem pracovat jako au-pair k rodině do Německa. To bylo druhé nejlepší rozhodnutí v mém životě. Přestala jsem brát antidepresiva a chtěla se naučit pracovat se svými emocemi. V Německu jsem zažila krušné chvíle. V cizí zemi, s cizími lidmi, bez rodiny, bez přátel, odkázána sama na sebe.

woman-1148923_1920

Přesto to byla nejlepší lekce, která mě posunula o kus dál. Byly chvíle, kdy jsem fakt už nemohla dál, kdy jsem měla chuť prostě utéct a vrátit se domů, ale vydržela jsem.

Po půl roce jsem si uvědomila, že mám na té celé věci hledat pozitiva a začala jsem nacházet spoustu hezkých věcí a zážitků a byla jsem ráda, že tam jsem. Měla jsem hodně času na to, být sama se sebou. A to bylo důležité, protože jsem se konečně věnovala sama sobě a začala nacházet to, co mě baví a co by mě zajímalo.

Začala jsem pracovat na svém sebevědomí a uspokojovat svoje potřeby sama. Moje intuice začala pracovat a všechno se mi měnilo před očima. Byla jsem vděčná za hodně věcí. I za ty špatné.

Veliký zlom byl, když jsem o dovolené v červnu přijela do Čech a jela na kurz pro ženy. Tento kurz ve mně otevřel něco úžasného. Moji malou veselou Lucinku, která se dlouhá léta ve strachu krčila a kolem sebe měla tolik obranných zdí, že se k ní nikdo nedostal. Jsou to 4. měsíce a ve mně se vzdouvají vlny neuvěřitelných emocí a zažívám nádherné okamžiky.

Najednou mám takovou chuť žít, jako nikdy dříve. Krásný pocit.

Každý má nárok na takové pocity. Každý z Vás může zažívat nádherné chvíle. Máte na to nárok. Osobní rozvoj není jednoduchá cesta. Je to cesta hodně trnitá, kdy vyplují napovrch i hodně ošklivé věci. Ale rozhodně je to cesta šťastnější.

Jsem ráda, že jste si přečetli můj příběh a už mám spoustu nápadů, co Vám napíšu příště. O tom, jak jsem se naučila milovat sebe samu. Jak jsem odpustila rodičům a všem lidem, kteří mi ubližovali. Jak jsem se dostala k tomu, abych Vám sem napsala. O tom, jak léčím ženskou rodovou linii a o omezujících myšlenkových schématech, týkajících se mužů.

 Lucie Keprdová

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností. Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů