Naše práce je místo, kde trávíme většinu svého času, přesto mnoho lidí pracuje na místech, kde mají pocit, že jejich snaha je zbytečná nebo nedoceněná. Co nám vlastně chybí a jak být ve své práci spokojení?
Je jedenáct hodin ráno. Lucie spala asi devět hodin a přesto se už cítí unavená. Den ještě ani nezačal a ona má přesto pocit, že už nemá energii na dalších jedenáct hodin, které zbývají do okamžiku, než si půjde zase lehnout. Ano, pravda je, že je v premenstruační fázi a v této fázi mívá energie obecně míň, ale stejně. V jedenáct ráno...
Když si vezmu sama sebe před nějakým časem, byla jsem nešťastná. Stále jsem musela myslet na vztah, který pozbýval svoji funkčnost a abych se vyhla svým myšlenkám, pracovala jsem i 14 hod. denně. Snažila jsem se ale být veselá a užitečná. Jenomže uvnitř jsem se cítila opuštěná a prázdná.
Psal se rok 2009 a já odjížděla ze svého prvního semináře osobního rozvoje TOTÁLNĚ FASCINOVANÁ. Fascinovaná možnostmi, které se mi otevřely v den, kdy jsem si uvědomila a na vlastní kůži pocítila, že jsem tvůrce svého života a stvořit si v něm můžu opravdu cokoliv. A jak to nejen mně změnilo život?
Současná společnost obdivuje a oceňuje WORKOHOLIKY, lidi, kteří jsou VÝKONNÍ. To je naprosto v pořádku. Problémem je pouze to, že vedlejšími produkty workoholismu jsou VYČERPANOST a VYSTRESOVANOST. Výkonní lidé, kteří původně pracovali s VÁŠNÍ, tak dospívají k VYHOŘENÍ. Vyhořeli, protože nedokázali VYPNOUT. Jak tomu předcházet? Tady je pár skvělých tipů:
Byly to 3 roky, co jsem si svatosvatě slíbila, že odejdu z práce, která mě ničila. Tři roky uběhly jako voda a já pořád „vězela“ v těch stejných problémech. Cítila jsem, že zrazuju sama sebe. Byla jsem vyčerpaná do morku kostí. A pak se to zlomilo
Někdy pozoruji ostatní lidi a přemýšlím o jejich životě. Přemýšlím, proč stojí na místě a nic na svém stylu života nezmění. Já mám v podstatě vše, co jsem si kdy přála, vysnila nebo o co jsem prosila tam nahoru „do vesmíru“, a rozhodně se nedá říct, že by se to stalo tak nějak samo a bez mého vlastního přičinění
Představte si, že právě teď máte k dispozici všechny odpovědi, informace a nasměrování ohledně svého podnikání, které potřebujete. Jen se k nim dostat. V tomto článku bychom s Vámi chtěly sdílet skutečný příběh jedné podnikatelky, který vám pomůže mnohé pochopit
Jako by se Ivana narodila na šťastné planetě. Všechno, co dělá, se jí daří. Když si něco vezme do hlavy, dosáhne toho. Usmyslela si, že bude dělat něco úplně jiného než doposud. Blázen! Vrhla se do úplně nového oboru! A vyšlo jí to. Taky bych si něco takového přála, ale copak by o mě stáli?
Psal se rok 2009 a já odjížděla ze svého prvního semináře osobního rozvoje TOTÁLNĚ FASCINOVANÁ. Fascinovaná možnostmi, které se mi otevřely v den, kdy jsem si uvědomila a na vlastní kůži pocítila, že jsem tvůrce svého života a stvořit si v něm můžu opravdu cokoliv. A jak to nejen mně změnilo život?
Nedávno jsem procházela náročným obdobím, ve kterém jsem pociťovala nechuť k čemukoliv, ztrácel se mi smysl života, necítila jsem se naplněná, byla jsem vyčerpaná, unavená, bez chuti a šťávy. Bez energie. Smutná. Plakala jsem a měla chuť se vším praštit. Věděla jsem, že takto už dál nemůžu. Proto jsem se rozhodla nabrat zpět síly. Jak?
V školskom veku som v kútiku srdca závidela svojim spolužiakom, ktorí vedeli kresliť. Uplynulo niekoľko desiatok rokov a ja sa venujem maľbe. Maľujem a tvorím s nadšením, s radosťou, s láskou a najmä farebne. Vediem tvorivé kurzy zamerané na výtvarnú techniku maľba horúcim voskom. Vo svete túto výtvarnú techniku poznáme pod názvom Enkaustika. Zde je môj príbeh
Ráda bych skloubila rodinný a pracovní život. Měla dost času na rodinu a zároveň dělala smysluplnou práci, která mě baví a uživí nás. Máte podobné přání? Já toto přání proměnila v realitu. Než jsem se ale dostala až sem, prošla jsem kus cesty
Chodila jsem na vysokou školu, střídavě na dvě brigády a málem si osvojila nevlastního bratrance. Když přičteme zátěže z minulosti, tak se vytvořil slušnej koktejl, který vybuchl a já se ocitla v situaci, kdy jsem nemohla napsat ani email, protože to pro mě bylo zatěžující.
Když si vezmu sama sebe před nějakým časem, byla jsem nešťastná. Stále jsem musela myslet na vztah, který pozbýval svoji funkčnost a abych se vyhla svým myšlenkám, pracovala jsem i 14 hod. denně. Snažila jsem se ale být veselá a užitečná. Jenomže uvnitř jsem se cítila opuštěná a prázdná.
Ženy ženám
Alice Kirš
