S narůstajícím počtem párů, které mají problém s početím, se mnoho lidí dostane do situace, kdy se jim přátelé, příbuzní nebo známí svěří s tím, že se jim nedaří mít dítě nebo mít dítě nemůžou. Jak jsem zjistila z vlastní zkušenosti, mnoho příjemců takové zprávy v dané chvíli neví, jak reagovat.
Spaní (nebo spíše nespaní) malých nezbedů patří mezi klasické rodičovské strašáky. Co je ještě přirozené a kdy už je třeba zasáhnout? Co si počít, když dítě nechce usnout nebo se budí každou hodinu?
Jak žijeme, tak rodíme. Ale i jak se rodíme, tak žijeme… Vidím na našich dětech, jaký vliv mají porody na jejich povahu, náhled na svět a reakce. Pro někoho to možná zní neuvěřitelně, ale to, co je v dnešní době ještě považováno za normální způsob příchodu na svět, je už pro hodně z nás nenormální…
Myslím si, že to, jakým způsobem rodíme naše děti a jak o ně pečujeme v prvních dnech a týdnech života, ovlivňuje osobnost dítěte, matky a také jejich společný vztah. A mnohem víc než kterákoliv jiná životní etapa.
Když jsem přemýšlela nad takovou tou klasickou otázkou k zamyšlení – „Kdybyste měli poslední den života, jak byste jej prožili“, tak mě už před lety napadlo, že bych v průběhu toho dne sepsala knihu pro své děti a předala v ní vše, co považuji za podstatné a už jim nebudu moci sdělit.
Nestíhala jsem jíst, pít ani si dojít na záchod. Manžel mě krmil, zatímco jsem houpala malou, protože plakala i 12 hodin v kuse. Prsa se mi nenalila a tak jsem jí začala dávat umělé mléko. Připadala jsem si totálně neschopná.
S tím, jak se blížil Den matek, začaly mi děti domů nosit všelijaké ty dárečky a obrázky se srdíčky a kytičkami, vyjadřujícími lásku. Mezi tím vším přistála v žákovské knížce syna jednička za "dotazník o mamince". Zvědavě jsem pátrala, co že se to paní učitelka dotazovala? Výsledek mě vedl k zamyšlení, co vlastně o mě moje děti ví
Téma očekávání pohlaví miminek je dost citlivé a málo se o něm mluví, možná podvědomě proto, že by to byla složitá práce rozkrývání na mnoha úrovních... Když jsem čekala prvního syna, vůbec jsem neřešila, jestli to bude kluk nebo holka. Po druhém synovi jsem cítila, že přijde ještě jedno miminko a přála jsem si, aby to byla holčička
Před lety jsem absolutně odmítala jenom tu představu, že bych jednou měla mít dítě. Přišlo mi to zbytečné. Postrádala jsem v tom smysl. Kdykoliv začal partner mluvit o dětech nebo se mi snažil pustit nějaké super video, okamžitě jsem odcházela na čerstvý vzduch. Pak ale přišel zlom
V určitou chvíli své "honby za dítětem" jsem se musela zastavit a zeptat se sama sebe, proč vlastně chci mít dítě? "Všichni přece mají děti", odpovědělo mé realistické já. To mi ale jako důvod nestačilo. Pro odpověď jsem se musela podívat víc do sebe
Často slýchávám, že jsem špatná matka. Pokaždé z jiného důvodu, ale vždy v doprovodu s „dobře míněnými“ radami: musím trávit víc času s dítětem, to zase musí být víc času ve škole, kupuji mu málo hraček, příliš ho rozmazluji, jsem až moc času v práci, příliš na něm lpím, nesmím ho vzít do Indie (kam se hodláme s manželem v létě přestěhovat), ale nesmím...
Je to už 2 a půl roku co po světě chodí má dcera a s ní se strhla obrovská lavina změn. Než se narodila, nikomu bych nevěřila jaké dary přináší mateřství. Po jejím narození, v dobách kdy vesmír usoudil, že jsem ready naučit se zas pár nových lekcí života, jsem padla do jámy lvové. Každý den jsem zažívala všechny odstíny temnoty
Byly spolu teprve jeden rok a už čekali dítě. Ano, říkali něco o tom, že by dítě chtěli, ale netušila jsem, že tak brzy. Hlavně jsem netušila, že se jim to tak brzy povede. My se snažili o dítě už 4 roky a ono pořád nikde. To nebylo fér. Znovu mi to připomnělo bolest, kterou jsem celou tu dobu prožívala. Znovu jsem selhala, znovu jsem byla bezmocná, znovu jsem se cítila mizerně.
Mám za sebou tři fyziologická těhotenství, tři donošené děti ale ani jeden z lékařů v průběhu těchto těhotenství mi nikdy nesáhl na břicho. Lhostejno, jestli ambulantní lékař nebo v nemocnici, prostě nikdo. Maximálně udělali ultrazvuk, ale když jsem odmítla, tak se jen zatvářili uraženě, a tím to skončilo.
Předpokládala jsem na základě Konceptu kontinua, že dítě se bude jaksi popelit okolo, zabaví se a nechá mě dělat mou práci, aniž bych se mu musela věnovat. Po určitou dobu to skutečně fungovalo - dokud bylo pro lezůně dost podnětů, které si našlo v bytě, skutečně mě nepotřebovalo. Pak ale přestaly podněty stačit
Ženy ženám
Stanislava Stiborová Mrázková
Lilia Khousnoutdinova
