V roce 2014 jsem se rozhodla, že je prozkoumám. Pěkně prakticky a sama na sobě. Bývalý vědecký pulec (arabistka a doktorandka na religionistice se zaměřením na spirituální vývoj osobnosti s obzvláštním zájmem o vliv islámu na výchovu dětí) se prostě nezapřel. Celý rok jsem si rozdělila na 50 týdnů a tento roční projekt jsem nazvala Absurdistán. Už před mnoha a mnoha lety jsem chtěla napsat stejnojmenný...
Někdy jsme přehlceni událostmi všedního dne, že zapomeneme na to nejdůležitější. Na naše pocity. Co nám říkají? Jak jim naslouchat?
Dlouho jsem hledala způsob, jak docílit toho, abych konečně okusila vnitřní dlouhodobý pocit štěstí, klidu a naplnění. Věřila jsem, že po tom musím pátrat "tam venku" a že to naleznu někde kolem mě... Hledala jsem, hledala a stále nenacházela, až mi začalo pomalu docházet, že toto všechno mohu najít jen a pouze uvnitř sebe.
Potřeba nicnedělání jakoby čas od času přepadne úplně každého z nás. Ta touha a chuť alespoň chvíli nedělat vůbec NIC. Nestresovat se, jestli dítě něco nepotřebuje, myslet na to, co mám všechno dneska ještě udělat, nebo že jsem nestihla vytřídit tu hromadu starého oblečení, na kterou se už tak dlouho chystám. Dovolila jsem si alespoň chvilku nedělat NIC. Zkuste to taky, protože je to ohromný relax! A navíc přitom zjistíte pár zajímavých věcí, jako třeba:
Mám pocit, že dnešní společnost je zaměřená na nikdy nekončící výsledek. Hlavně, abychom toho za den stihli hodně. Spousta vjemů, spousta myšlenek, spousta nepozornosti... Kolotoč činností, prací, myšlení, civění na televizi či zběsilá fyzická aktivita v domnění, že se jedná o odpočinek a ráno nanovo. A tak jsem se rozhodla skoncovat se spěchem
V noci mě vzbudil Nov. Prozření. Jasné, striktní, jak blýsknutí samurajského meče. Uviděla jsem, kde jsem se neslyšela, kde jsem ignorovala to, co cítím. Nejdříve přišla velká zlost, že jsem se "neprávem" dostala do situace, kterou nyní musím řešit. Pak se zlost otočila proti mně samotné
Mám pocit, že dnešní společnost je zaměřená na nikdy nekončící výsledek. Hlavně, abychom toho za den stihli hodně. Spousta vjemů, spousta myšlenek, spousta nepozornosti... Kolotoč činností, prací, myšlení, civění na televizi či zběsilá fyzická aktivita v domnění, že se jedná o odpočinek a ráno nanovo. A tak jsem se rozhodla skoncovat se spěchem
Na duben jsem si slíbila a doufám, že i s některými z Vás, si předsevzala, že věnuji každý den alespoň 10 minut relaxaci, či meditaci. První den jsem se rozhodla natočit si budík na deset minut a jen klidně sedět se zavřenýma očima a pozorovat nádech-výdech. Přestože jsem pokročilejší začátečník, stejně jsem na sobě pozorovala klasické "symptomy" – myšlenky odbíhaly všude možně od úplně neužitečných nápadů přes docela dobré ale bezmyšlenkovitého klidu se mi občas podařilo dosáhnout
V moderní civilizaci jsme se dostaly do bodu, kdy pro nás samota není darem, ale trestem. A dobrovolně chceme být samy jen tehdy, když už toho je na nás až přespříliš, a my potřebujeme ode všeho utéct. Co to udělat jinak? Vnímejte svou potřebu samoty a nečekejte, až vám to vaše duše dá rázně najevo.
Je jen a pouze na mně, jaké myšlenky si nechám kolovat v hlavě... Jsou zde pouze dvě varianty – buď budu koukat na svět přes brýle negativity, a nebo začnu na svět koukat s optimismem a Já se rozhodla pro to druhé, a tím započala transformace mého života
Jaké to je, když se necháte vést koněm? Hned při prvním úkolu jsem pochopila, že den bude víc než náročný. Uvědomila si mnoho taktik, které můžeme při vedení používat, a uvědomila jsem si co dělám špatně. Pochopila jsem, proč mne lidé neposlouchají, neakceptují a co je nutné pro úspěšné vedení...
Narodila jsem se před 43lety milující mamince a tatínkovi, který mi nikdy nedokázal projevit lásku. Moje maminka se o mne dokonale starala, ale ani tak mi nemohla vynahradit nezájem ze strany tatínka. To se odrazilo v tom, že jsem si ve 20letech našla o 14 let staršího partnera, ve kterém jsem určitě hledala a nalezla vysněného milujícího tatínka.
Ženy ženám
Hana Trnčáková
