Dar lásky je vlastní každému z nás. Netýká se pouze vybraných osob. Láska je božská esence, ze které se člověk rodí i umírá. V poslední době čtu hodně článků o tom, jak by muži měli otevřít svá srdce a nechat se námi vést. Mně se ale honí hlavou - opravdu jsem tak dokonalá, že unesu sebe a všechny muže? Opravdu jsou muži tak slabí, že to bez nás nezvládnou? Jak mohou vědomé vztahy tedy fungovat?
Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Schoulená do klubíčka s hlavou zabořenou do polštáře. Bolest v srdci jako bych nesla tíhu celého světa. Pocit, že mi všichni a všechno ubližuje. Vyplakala jsem snad moře slz. Než jsem to změnila
Dříve, když žena porodila, zůstávala ve společenství žen - v blízkosti své matky, babičky atd. Dnes se žena po porodu často stává osamocená se svými myšlenkami a nejistotami, zdali je schopna všechno zvládnout. Jak důležité je období šestinedělí a jaké nástrahy může přinést, se dozvíte v dnešním rozhovoru s Katkou Tůmovou.
Kdybych se bývala neškrábala, měla bych větší sebevědomí. Mohla bych (bývala!?) pracovat na jiné pozici. Mohla bych si víc stát za svým názorem, protože bych se za sebe v první řadě nemusela stydět. Já chudák. A pak to přišlo. Co že nám to ta naše kůže říká??
„Každý“ mluví o mateřství, o tom, jak je to krásné, jaká nádhera je být matkou. Jenže ne všechny to mají takto idylické. Co třeba ženy, které „děti“ dohánějí k velmi silným reakcím… Co s tím – když jde tahle obrovská agrese ven? Jak to, že to malé dítě umí dokonale v jeden moment matku tak vytočit, že ona ochutná tu obrovskou nenávist, agresi a chuť ublížit?
Připadala jsem si, že se mi zhroutil svět. Nedokázala jsem fungovat dál. Nešlo to. Pořád jsem brečela. Nevěděla jsem, co se se mnou děje. Jediné, co jsem věděla bylo, že už nemám sílu na to žít a přemýšlela jsem, jestli by nebylo lepší odejít. Zemřít. Naštěstí mě napadlo, že s tím zkusím ještě něco udělat. Pomohlo mi
Dělala jsem vše pro to, aby nebylo NIC vidět. Hovory o velikosti podprsenky jsem nesnášela, a tak jsem se dál vesele schovávala do kalhot a volných trik. Šlo by mi to asi i dál, kdyby se mé tělo nerozhodlo na protest přestat fungovat a v podobě nemoci mi dalo najevo, že bych se měla zamyslet nad tím, co mu dělám. Proto jsem se jednoho dne rozhodla vydat na cestu sebepoznání
Ovládaly mě panické ataky, které byly vyvrcholením dětství a dospívání, kdy nebyly nasycené mé zdravé narcistické potřeby – pocit, že někam patřím, jsem milovaná a jako lidská bytost a žena můžu být respektovaná. Dnes se s vámi podělím o svůj příběh - o tom, jak se má pesimistická mysl začala měnit a přicházel optimismus
Poslední rok jsem jak na vlně. Špatné pocity, strach, stres, pláč se s těmi hezkými pocity střídaly každou chvíli. Já ale potřebovala fungovat! Mít zpět svůj život bez depresí, strachu, stresu a hlavně znovu najít sama sebe. Změny jsem nakonec dosáhla díky technice okamžité meditace, kterou vám dnes představím
Při jedné návštěvě sousedovic holčiček u nás vznikla situace, kdy můj syn a jedna z děvčátek naráz zakopli o polštáře na zemi a přitom se ze sousedčiny skleničky vylila kola na synova záda. Následoval synův velký pláč a hádka s holčičkou. Byla jsem fakt naštvaná, ale pak mi došlo, že mi ta situace něco zrcadlí. Co se mi touto situací skutečně ukázalo?
Přemýšleli jste někdy nad tím, jak je to možné, že v dnešním vyspělém světě je proces vzniku miminek tak nedokonalý? Já ano. S manželem o tom poměrně často debatujeme. Především při dlouhých proplakaných nocích nebo růstu zoubků. Pojďme se na to spolu podívat. Jsme mladí, perspektivní, plní elánu do života a rozhodneme se mít miminko. A tak do vesmíru pošleme objednávku na jednu malou dušičku. Co se stane?
Byla jsem plná strachů. Jako já že bych měla vychovávat dítě? Já, která občas přemýšlí a někdy se i chová jako puberťačka? Co si nepamatuje, kolik stojí kubík vody a kdo je právě ministrem zemědělství? Copak já můžu být seriózní matkou a předat tomu malému človíčku všechny morální hodnoty? A možná právě kvůli strachu jsem nemohla otěhotnět. Neměla jsem co ztratit, a tak jsem se pustila do zkoumání svých strachů. A pochopila jsem
PRO Boha, chce se mi říct... Cožpak to stále nepochopíme? Znova a znova vysvětluji ženám, jak důležité je, aby do hloubi své bytosti, až do morku kostí pochopily, že se nemají bát být Ženami, aby fungovaly po svém. Skutečně máme tolik času, abychom potlačovaly své nejpřínosnější dary? Jak tedy být Ženou?
„Vy nevíte, jaké to je,“ říkají mi někdy lidé trpící depresí. „Ale vím,“ odpovídám. „A dokonce vím, jaké to je, když nikdo neví, jaké to je.“ Musím ovšem připustit, že kdybych zahodila své deníkové zápisky z onoho temného období, těžko bych si ještě pamatovala tu nesmírnou intenzitu své bolesti.
Předpokládám, že rodiče chtějí změnou přístupu k dětem docílit většího klidu v rodině a větší spolupráce dětí. A ani po přečtení knih, shlédnutí videí či absolvování seminářů rodiče nevidí valné změny. Nebo jen dočasné, ukončené výbuchy vzteku ze strany rodičů a k tomu pocity selhání. Ale jde to i jinak
Ženy ženám
Lucie Kolaříková
Růžena Nekudová
