Cesta k sobě, ke svojí duši, není jenom o rostoucí lásce a radosti. S cestou k sobě přichází ještě něco jiného. Něco, co nechceme vidět. My. Ani dnešní společnost. Je to temnota uvnitř nás. Jak dobře znáte tu svoji? Temnota v nás Na cestě k sobě nacházím vlastní temnotu a vlastní stíny. Temnotu, která chce být viděna, vnímána a přijata. Temnota, která vznikala celý...
Je nový rok, a tak si často definujeme naše sny a přání. Chceme v dalším roce něco změnit, něčeho dosáhnout nebo se něco naučit. Silvestr a Nový rok je takový předěl v životě. Poprvé v životě jsem si udělala nástěnku snů na tento rok. Na ni jsem si napsala a vizualizovala, co bych se chtěla naučit a co bych chtěla ve svém životě změnit. Mým...
Nikdo se nikdy navždy neuzdravil z určitého problému, nepracoval-li se všemi těmito aspekty. Se svým tělem, duší i myslí. Je dost případů, kdy se pracuje pouze s tělem a máme pocit, že i tak jsme se "uzdravili". Ale je tomu tak doopravdy? Dodáme-li svému tělu to, co mu chybělo, cítíme se fyzicky lépe, ale problém tam stále je
Cesta ke své duši, k vnitřnímu klidu, míru a bohatství, je přes meditaci. Ten nejpřirozenější stav lidského těla i mysli stejně jako je spánek, dech, jídlo, pití. A přesto nás k takové přirozenosti v této části světa nikdo nevedl a už vůbec neučil. Jako malé děti jsme tak však praktikovaly zcela přirozeně, a to kdykoliv jsme tvořily, hrály si, pozorovaly věci okolo nás. Pojďme si to zase připomenout
Život může mít mnoho podob. Lze jej plnohodnotně prožívat nebo také jen přežívat. Jak je tomu u vás? Žijete nebo jen živoříte? Ano, život nám mnohdy staví do cesty překážky. Tak si to alespoň obvykle myslíme. Je to ale skutečně tak? Řeknu vám teď svůj příběh. O tom, jak jsem dostala šanci, kterou můžete využít také
Byly to 3 roky, co jsem si svatosvatě slíbila, že odejdu z práce, která mě ničila. Tři roky uběhly jako voda a já pořád „vězela“ v těch stejných problémech. Cítila jsem, že zrazuju sama sebe. Byla jsem vyčerpaná do morku kostí. A pak se to zlomilo
„Vy nevíte, jaké to je,“ říkají mi někdy lidé trpící depresí. „Ale vím,“ odpovídám. „A dokonce vím, jaké to je, když nikdo neví, jaké to je.“ Musím ovšem připustit, že kdybych zahodila své deníkové zápisky z onoho temného období, těžko bych si ještě pamatovala tu nesmírnou intenzitu své bolesti.
V roce 2012 jsem společně s 12 ženami při rituálu Oslavy vody a Panny Marie prožila okamžiky velice emotivní a hluboké. Pro někoho bude toto vyprávění možná mimo jeho ochotu pochopit, že se to opravdu stalo
Je krásne a úžasné snívať. Snívať bez hraníc a prekážok... V tejto dnešnej dobe, kedy sme matkami, partnerkami, priateľkami a častokrát živiteľkami rodiny, je veľmi náročné zastaviť sa a snívať. V uponáhľanom svete plnom plnenia úloh, sme zabudli čo znamená ostáť stáť, len tak sa posadiť a pozorovať svet, ktorý nás obklopuje. Ako to zmeniť?
To takhle jednou přišla do ordinace mladá slečna a přinesla mi jednu z největších lekcí, které jsem do té doby jako fyzioterapeutka zažila... Zhroutila se na židli a začala vyprávět. Už delší dobu ji trápily veliké bolesti zad. Nemohla se pořádně narovnat, ani se ohnout. Ale to byla jen třešnička na dortu
Tuto otázku jsem si položila právě před pár dny, kdy jsem zažívala neuvěřitelný vnitřní boj, zda odjet teď, na přelomu května, na deset dní meditovat. Zda si to mohu dovolit... Přitom jsem se rozhodla již před půl rokem. Těšila jsem se. A když to přišlo, najednou moje mysl nabídla hned několik výborných důvodů proč nejet
Poslouchat svou intuici, své srdce mě nikdo neučil, a tak s vděčností přijímám toto "něco" – své sny – co mě s mou intuicí a srdcem bude každý den udržovat v kontaktu. Sny poskytují kontakt s mou bytostnou jedinečností a zároveň mi pomáhají nahlédnout širší souvislosti... Ke snům má přístup každý, i ti, kteří mají pocit, že jim se nikdy nic nezdá nebo jen nějaké "nesmysly". Pojďte jim porozumět
Cesta ke své duši, k vnitřnímu klidu, míru a bohatství, je přes meditaci. Ten nejpřirozenější stav lidského těla i mysli stejně jako je spánek, dech, jídlo, pití. A přesto nás k takové přirozenosti v této části světa nikdo nevedl a už vůbec neučil. Jako malé děti jsme tak však praktikovaly zcela přirozeně, a to kdykoliv jsme tvořily, hrály si, pozorovaly věci okolo nás. Pojďme si to zase připomenout
Moje duše je šťastná, protože jsem autentická. To, co cítím, prožívám. Někdy je to nevhodné, dětinské, rozmarné, jindy uchvacující a přitažlivé. Ale je to tak. Naučily jsme se některé své pocity potlačovat, protože jsme to odkoukaly od okolí nebo nás k tomu okolí přímo nutilo. Protože tak se to přece dělá
Nikdo se nikdy navždy neuzdravil z určitého problému, nepracoval-li se všemi těmito aspekty. Se svým tělem, duší i myslí. Je dost případů, kdy se pracuje pouze s tělem a máme pocit, že i tak jsme se "uzdravili". Ale je tomu tak doopravdy? Dodáme-li svému tělu to, co mu chybělo, cítíme se fyzicky lépe, ale problém tam stále je
Veronika Hradecká
Ženy ženám
