Proč je někdy tak těžké upřednostnit sebe?

Tuto otázku jsem si položila právě před pár dny, kdy jsem zažívala neuvěřitelný vnitřní boj, zda odjet teď, na přelomu května, na deset dní meditovat. Zda si to mohu dovolit.

Přitom jsem se rozhodla již před půl rokem, a tehdy jsem jasně věděla, že tyhle pobyty mě bytostně vyživují a proměňují. Těšila jsem se. A když to přišlo, najednou moje mysl nabídla hned několik výborných důvodů proč nejet.

Moje mysl je dost dobrá, našla skutečně ty nejlepší a naprosto jasné logické důvody. Finanční, vztahové, dokonce nabídla i pocit, jak budu dobrá, když půjdu cestou sebepoznání dál sama bez podpory. Jenže jsem to rozhodnutí jet či nejet nemohla pustit z hlavy.

Boj ve mně neutichal, ale vzrůstal. Byl v celém mém těle.

Proč je někdy tak těžké upřednostnit sebe?

 

Přišla upomínka na zaplacení a já nic. Chtěla jsem dělat mrtvého brouka, ale nešlo to. Ten rošťák třepotal nožičkama a zakusoval se hlouběji a hlouběji.

Dobře – použila jsem svou osvědčenou metodu. Řekla jsem si: „Do posledního března to budu vědět.“ A abych to posichrovala, tak jsem si v záchvatu nejistoty poprosila o jasné znamení.

29. 3. mi na facebooku vyskočilo video s mým učitelem. Zaskřípala jsem zubama – hm, chtěla jsem znamení, tak si to holt budu muset pustit. Nechtělo se mi, ale žádala jsem si, tak to teď nemohu ignorovat.

A tak jsem si tak poslouchala video – jednou a podruhé. A došlo mi, že všechny moje argumenty jsou úplně v háji. V hloubi duše jsem cítila, že bych byla úplně, ale úplně blbá, kdybych nevyužila této skvělé možnosti opět se vnitřně posílit, pravdivě do sebe nahlédnout. A taky jaké máme štěstí, že tento člověk jezdí do Čech, že ho máme tady!

Na jeho programu, vipassaně, jsem již byla 5 dní na podzim a zažila jsem tam kvantový skok a také vhled do všech svých úhybek, schovek, připosranosti a tak podobně. Velmi intenzivní proces, pozvání k pravdě a skutečné lásce.

No, a teď znova. Moje obrana se ozvala tak silně jako nikdy, jako když moje mozkové buňky vyhlásí stávku, úplný bojkot: „Ne, ty nás pak už nebudeš poslouchat, to nedovolíme, nikam nepojedeš.“

Fakt – zkusily úplně všechno. Jsou luxusně rafinované.

Proč je někdy tak těžké upřednostnit sebe?

 

Ale ten moment vyjasnění si, moment rozhodnutí se,
ten měl jiný grády.

Celá jsem se klepala, slzy mi tekly, chlupy se mi naštětily, dotkla jsem se své duše.
Už jsem věděla, co potřebuji a moje mysl se bezmocně vzdala.

Když promluví duše, nitro, tak to cítí celé tělo.

V momentu rozhodnutí jet jsem jasně vnímala, že teď jsem udělala volbu pro sebe a zahřál mě nádherný pocit. Během dalších hodin mi neuvěřitelně vzrostla energie, začaly mi proudit nápady, nové kontakty a také se odehrávala velká synchronicita. Lepší potvrzení správnosti svého rozhodnutí jsem si nemohla přát.

Opět se mi potvrdilo, že když dám vědomou přednost sobě, nejdu proti nikomu, ale naopak jdu s životním proudem. Asi jsme každý někdy zažili, jak jsme kvůli někomu přehodili svůj program a ten dotyčný se nakonec třeba ani nedostavil. Jak se nevyplácí se ignorovat a upozaďovat.

 

To, co nás dělí od sobeckosti, jak to vnímám já, je láska a vědomí

A když mám přístupné oboje, tak dokážu jít s životním proudem a nikomu to neubližuje, naopak je to podporuje a inspiruje. Myslíme si, že když děláme věci pro druhé a na sebe kašlem, že jim skutečně pomáháme. To je iluze. Neboť většinou je to tak, že to děláme i pro sebe – protože takto se cítíme užiteční, milovaní, hodní a co já vím co ještě. Takže opět jsou to pouze naše potřeby.

Moje zkušenost je – že ve skutečnosti všichni všechno děláme pro sebe.

Buď nevědomě anebo vědomě. Rozdíl je v tom, že vědomí toho principu mi umožňuje totální pravdivost a když pak zvolím pomoc druhým, tak to není zatížené mým očekáváním, potřebou nebo lpěním. Má to úplně jinou kvalitu – i když to třeba nevyhoví očekávání druhého. Ale právě tím nehrajeme mocenské hry o energii a naopak vytváříme skutečně inspirující prostředí.

Proč je někdy tak těžké upřednostnit sebe?

 

Jsem moc vděčná za tento svůj proces. Upozornil mě, jak mám být ve vztahu pozorná. Jsou věci, které se nenaučíme jinak než konfrontací.

Když jsem žila sama, těžko bych tyto své tendence v sobě objevila.

Samota je pohodlná, nepřináší ovšem tyto výzvy. Najít, kde všude se nechávám ochočit, ukolébat, kde si potřebuji najít svou hranici, kde vstupuji do přisleplé naivity a proč, kde si naběhnu na pohodlnost a nedám důležitost svému nejjemnějšímu vnímání – na to jsou vztahy geniální.

 

Mohu si toto dovolit? Musím!

A nějak spontánně jsem zaznamenala tuto zkušenost a rozhodla se, že kdykoliv v sobě ucítím rezistenci, odpor a zároveň otázku – jestli si toto mohu dovolit, moje odpověď bude: ANO.

 

Magda KřepelkováMagda Křepelková

Psychosomatika
Autorka příběhových knih
www.magdakrepelkova.cz

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností. Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů