Žít svůj život autenticky

Je to asi tak čtyři až pět let, co začala moje vědomá cesta za seberozvojem. Jednou to přijít muselo, cítila jsem to, ale tenkrát to nastartoval vztah s jedním mužem, který se „seberozvoji“ dosti věnoval. V tu chvíli již nebyla jiná možnost než na tu cestu nastoupit.

Od té doby jsem již spoustu věcí pochopila, poznala anebo jen zaznamenala.

Předtím jsem si vždycky myslela, že jsem „jen“ napřed před svými vrstevníky, protože spoustu věcí jsem brala dost jinak. Akorát jsem nemohla přijít na to, proč … Proč to tak mám?? Jsem vyzrálejší než oni? Ale vždyť jsem se občas chovala také dětinsky, a dodnes někdy chovám.

Myslím, že dnes již znám odpověď na tuto otázku, kterou jsem si nesčetněkrát pokládala. Zaobírala jsem se tím, protože to nebylo vždycky jednoduché. V mém okolí nebyl nikdo, kdo by chápal, co prožívám, poradil mi. Anebo spíš, já jsem si myslela, že nikdo není, protože o tom nikdo nemluvil a mě to přišlo bláznivé. Možná se na první pohled zdá, že to, že jsem si myslela, že jsem napřed, je jednoznačně pozitivní, že jsem byla tak dobrá… no, ne vždy, protože v tomhle věku jsou sociální vazby pro člověka velmi důležité. A když cítíte, že vám něco chybí… a to i přesto, že máte báječné přátele, se kterými si užijete spoustu zábavy, které máte moc rádi, kteří by vám kdykoliv pomohli, je to více než matoucí. Přes to všechno je to takové plytké, cítíte, že to chce něco hlubšího, že někde musí být něco víc. Že tohle nemůže být všechno.
Smysl života? Možná…

 

Ten pocit, že mi něco chybí…

Dnes vím, že jsem vůbec nebyla napřed, jen moje duše byla jinde. V jiném módu, dalo by se říct. Ovšem nežila jsem život své duše, ale život spousty ostatních lidí (rodiny, přátel, spolužáků, kolegů). Proto jsem cítila takovou plytkost, ten neskutečný pocit, že mi něco chybí. Proto jsem skutečně nežila, ale spíše přežívala.

Tady ale musím podotknout, že ne, že by na životě mého okolí, ve kterém mně nebylo dobře, bylo něco špatně. Duše různých lidí chtějí žít různě. Co je pro jednoho úžasný život, pro jiného může být utrpením. Moje duše žila život mého okolí, ne svůj vlastní. Nekonečné úvahy o tom, co je vůbec smyslem života, které zůstávaly bez odpovědí… nyní nemám konkrétní odpověď, protože nyní nemám už ani otázku. Poznala jsem totiž, jak mám žít SVŮJ život, život SVÉ duše. A nějak tam není prostor pro otazníky nad smyslem života.

Smyslem života je sám život, jedině tak

Žít svůj život autenticky

 

Nemyslím tím pouze fyzický život jednoho člověka, ale všech lidí. A nejen lidí, ale i zvířat, a nejen fyzický život někoho, ale i veškeré procesy, které se každou vteřinou odehrávají v přírodě, všechny vztahy, které jen mohou mezi námi všemi být.

Nevím, jestli to někomu bude dávat smysl. Pokud člověk žije život své duše, nepřemýšlí nad smyslem života, ta otázka v podstatě není, protože není důvod, proč by měla být. Asi jako když jste šťastní, opravdu šťastní, že vám srdce poskakuje radostí, nepřemýšlíte nad tím, proč tomu tak je, jaký má smysl, že jste šťastní, prostě si to „jen“ užíváte.

 

A jaký teda ten můj život nyní je?

Není plný nabytých statků, ani věčného pozitivismu. To, v čem se moje duše cítí dobře, vlastně šťastně, je, že se chovám, že prožívám přesně to, co cítím. Už se nesnažím to skrývat, tlumit, potlačit či otočit. Naučila jsem se poslouchat své srdce… a moje srdce je živé, jednou bezmezně šťastné, jindy ho zase něco trápí, ovšem trápení netrvá dlouho, protože svému srdci i v tomto stavu naslouchám, nenadávám mu, neviním jej, jsem tu pro něj, jsem to totiž JÁ!

Moje duše je šťastná, protože jsem autentická.

To, co cítím, prožívám. Někdy je to nevhodné, dětinské, rozmarné, jindy uchvacující a přitažlivé. Ale je to tak, naučily jsme se některé své pocity potlačovat, protože jsme to odkoukaly od okolí nebo nás k tomu okolí přímo nutilo. Protože tak se to přece dělá, nebudu se přece ztrapňovat… to asi známe všechny.

 

Četla jsem velké množství chytrých článků, jak nás společnost ovlivnila, jak jsme kvůli ní přišly o to, o to a o to. Ale málokterý se již do hloubky zabývá tím, jak s tím „nákladem“ nyní naložit, max. v pár větách. Já tady o tom nechci filozofovat, jednak si myslím, že jsem na to ještě docela mladá žába, ale hlavně já s tím, co mi společnost „vzala“, již nebojuji. Možná, kdyby se tak nestalo, tak si ani neuvědomím, jak úžasné mám schopnosti a možnosti :-)

Není pro mě podstatné, jak nás společnost vychovala či ovlivnila, ale jak chci já ovlivňovat či spíše působit na své okolí. Nevím, co je tím správným lékem, ale cítím, že to pravé, co tomu mohu dát já, že budu prožívat zcela a naplno to, co cítí mé srdce.

Žít svůj život autenticky

Ještě donedávna jsem se v podstatě styděla říct, že jsem šťastná.

A proč jsem se za to styděla?? Protože kdybych někomu řekla, že nemám peněz nazbyt, že nemám partnera, děti, teď v podstatě ani kde bydlet, tak by pro něho bylo naprosto nepochopitelné, že i přesto mohu být šťastná… potkávám se s tím dnes a denně. Někoho se zeptáte, jak se má a on vám řekne, je to na nic… nemám peníze, opustil mě partner/ka, jsem nemocný/á, v tom lepším případě vám řekne, celkem to jde, ale mohlo by to být lepší… kdybych měl/a ten vlastní byt, kdyby mě povýšili, kdyby si mě konečně vzal atd.

Pak se taky potkávám s lidmi, kteří dokáží říct, že jsou šťastní, ale jen proto, že se jim ve všech nebo alespoň většině těchto oblastí daří. Jakmile to ale skončí, je ten pád mnohem strmější, než u těch, co nemají kam padat, protože se celou dobu cítí na dně.

Já nechci žádným trápením ubírat na váze, ale mám za to, že všechno se děje z nějakého důvodu. A čím hůře to prožíváme, tím více se nám to snaží ukázat, co děláme špatně. A to, že něco děláme špatně zase neznamená, že u toho chybí láska, jen to prostě není správně.

 

Dlouhou dobu jsem měla za to, že abych mohla říct, že jsem šťastná, musím umět ukázat výsledky nebo spíš příčinu toho štěstí… dobrá práce, stabilní rodinné zázemí, finanční zabezpečení, pevné zdraví atd. Teď, i když mám svá trápení, cítím, že moje duše je šťastná, a to proto že má prostor prožívat to, co cítí. To je příčinou mého štěstí. Všechna trápení přejdou, a věřím, že čím upřímnější sami k sobě budeme, tím méně jich bude.

Již jsem se zmínila o muži, který odstartoval mou vědomou cestu za poznáním. Dlouhou dobu jsem myslela, že je to láska mého života, protože jsem prozatím nic takového k nikomu necítila a nedokázala jsem si představit, že bych ještě mohla cítit. Každý náš rozchod (a že jich bylo) mě i z tohoto důvodu moc bolel, myslela jsem, že přicházím o spřízněnou duši, kterou budu již jen těžko hledat. On možná byl spřízněná duše, cítila jsem, že s ním můžu zažít tak hluboké/intimní partnerství, o kterém se píše v chytrých knihách. Ovšem chyba byla v tom, že jsem myslela, že má láska je ohraničená tímto jedním partnerem. Cítila jsem, jak moc jsem mu otevřela své srdce, že víc už to snad ani nešlo, a po každém rozchodu jsem jej chtěla zavřít, pro něj i pro ostatní muže, hlavně aby mi nikdo neublížil. Jenže víte co, ono to nešlo.

Vede mě to k jedinému závěru, díky vztahu s tímto mužem jsem dokázala otevřít své srdce, zcela a úplně. A i díky tomu, že se mu dostalo absolutního otevření, už nejde zavřít.

 

To je má cesta, mít otevřené srdce

Ovšem nejen pro tohoto člověka, ale i pro ostatní. I když jsem takhle absolutně zranitelná, a ke zraněním dochází, je mi to tak čisté a přirozené.
Rozpojení našich cest možná bylo potřeba k tomu, aby se mi dostalo ucelenějšího obrazu o mně samé, a proto ani ta bolest nebude tak „horká“. To, co mám v srdci, nemusí skončit, hlavně proto, že to možná ani není ohraničeno jen láskou k jednomu konkrétnímu muži…

 

Eva Doričáková

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností. Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
Komentáře
  1. Andrea napsal:

    Dobrý den Evi, krásně napsané, je to přesně jako z mého života :-)

    • Eva Doričáková napsal:

      Krásný den Andrejko,
      moc děkuji. Je úžasné vidět, kolik lidí cítí to stejné.
      Většinu svého doposavadního života jsem byla převážně rozumový tvor :) a vy všichni, kteří s tím, co jsem napsala, souzníte, mě jen utvrzujete v tom, že jsem na správné cestě. Protože TOHLE bych hlavou nevymyslela.
      Přeji Vám spoustu krásných dnů..

  2. Hanka napsal:

    To je krásný článek, …má duše je šťastná, protože jsem autentická…, díky za něj.
    Dodávejme si sílu být autentické!

    Hanka

    • Eva Doričáková napsal:

      Přesně tak, Hanko. A že to minimálně v dnešní době není úplně jednoduché. Nicméně, jak k tomu jednou člověk najde cestu, může ji podnikat kdykoliv chce..
      Přeji, ať je Vaše duše šťastná ;)

  3. Martina napsal:

    Ikdyz mam spoustu trápení, má duše je šťastná. – to je presne ono, dekuji dekuji dekuji :)

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů