Příběh PPP – Nedokázala jsem vidět krásu v sobě

Psalo se léto roku 2007. V září mě čekal nástup na gymnázium v krajském městě a pobyt na internátu. A tehdy v létě jsem se zařekla, že začnu žít novou etapu…

Jak můj příběh začal si přečtěte zde >>>

Za dva měsíce prázdnin se mi podařilo snížit váhu
téměř o dvacet kilogramů

Ano, nebylo to zdravé. Vrhla jsem se do diety zcela bez rozmyslu. Řídila jsem se jednoduchou rovnicí – výdej musí být větší než příjem. Ve fyzice jsem „plavala“, ale tato zákonitost se pro mě stala zaklínadlem. A podobně to bylo s matematikou. Vsadím se, že v té době nebyl široko daleko člověk, který by v hlavě nosil kalkulačku, jako já. Kalorickou kalkulačku.

Počítala jsem a počítala, kalorický příjem drasticky snižovala. Výhodu to mělo – mohla jsem jíst cokoli, jen bylo třeba hlídat počet kalorií. Mohla jsem tak spořádat třeba celou tabulku čokolády nebo pizzu, ale s vědomím, že nic jiného už ten den jíst nemůžu.

Samozřejmě, prázdné kalorie bez výživy mě sytou dlouho neudržely. Ale zařekla jsem se, že ani sousto navíc – tak jsem to prostě vydržela.

Pamatuji si na bolesti hladového žaludku,
na zběsilé cvičení, při kterém jsem plakala bolestí a únavou

Byla jsem schopná běhat v tropických vedrech několik kilometrů nebo každý den hodinu posilovat. Vzpomínám si na úzkost z každého jídla, na strach a vzrušení zároveň, když jsem si každý den stoupala na váhu. Ráno, večer a mezitím několikrát během dne. Člověk by nevěřil, jakým může být osobní váha, ten kus umělé hmoty, otrokářem.

Každé deko navíc bylo znamením neschopnosti, ošklivosti a slabosti.
Naopak každé deko dolů důvod k oslavě. Cítila jsem se silná a schopná.

Doma si zpočátku nikdo ničeho nevšiml. Neměli jsme takové rituály, jako třeba společné stolování. Bylo tedy jednoduché se vymlouvat na to, že jsem jedla. V době, kdy už začalo mít okolí poznámky, že se ztrácím před očima, maskovala jsem podezření různými způsoby. Uvařila jsem večeři pro celou rodinu – a bylo to jediné jídlo, co jsem za celý den pozřela. Otevřela jsem jogurt a vyhodila ho, přičemž obal jsem nechala v odpadkovém koši tak, aby všichni viděli, že jsem „jako“ jedla. Nebo jsem rozdrobila kousek housky.

Tyhle podvody mi krásně procházely a já dál hubla

Samozřejmě, ne vždy jsem se udržela a měla jsem pár „úletů“. Vyhladovělé tělo je prostě vyhladovělé tělo. Vzápětí poté, co jsem ale snědla víc, než jsem si povolila, dostavily se neuvěřitelné výčitky. Pocity zmaru. Sebenenávist.

Někdy jsem se cítila tak hrozně, že jsem si představovala, jaké by to bylo, kdybych si kusy tuku ze stehen prostě uřezala. Své tělo jsem vnímala jako největšího nepřítele. A i když váha ukazovala stále méně, já na sobě objevovala další nedokonalosti. Nelíbila se mi moje prsa, silné ruce a velký zahnutý nos. Ten se stal mým obrovským handicapem a slíbila jsem si, že jakmile to bude možné, půjdu na plastickou operaci.

Na gymnázium jsem přišla o dvacet kilo lehčí

Když jsem si stoupla před zrcadlo a viděla vystupující žebra, kyčelní a klíční kosti, cítila jsem obrovské uspokojení. Tváře jsem měla propadlé, kůži popelavou, vlasy a nehty zničené. A to nemluvím o rozkolísané psychice. Ale to mi nevadilo – v porovnání se ztracenou váhou mi to přišlo jako lehce maskovatelný deficit. A do duše mi přece nikdo neviděl. Hlavní pro mě byla „fasáda“.

Jenže, mělo to háček. V porovnání s jinými dívkami jsem se pořád ještě cítila tlustá a nedokonalá. Ten program o tloušťce se usídlil v mém mozku jako v počítači. A já neuměla změnit software. Paradoxně nejistota vzrostla, protože někde v hloubi duše jsem tušila, že opírat své sebevědomí jen o ručičku na váze, není dlouhodobě udržitelné.

Děsila jsem se každého sousta

Měla jsem dojem, že stačí jedna houska, a já přiberu 20 kg zpátky. Bylo sice třeba více než jedné housky, ale pravdou je, že „pseudospokojenost“ ohledně vydřené štíhlé postavy mi vydržela krátce. Kvůli stresu z nového prostředí, který jsem i přes ochromující výčitky zajídala, se mi během půl roku kilogramy vrátily zpátky. Byla to šílená rychlost.

Neustále jsem se ptala – kam se poděla moje sebekontrola?
Byla jsem zoufalá, zmatená a nenáviděla jsem se.

V kolektivu to probíhalo o trochu lépe než na základní škole. Našla jsem si kamarádky, ale přesto jsem cítila, že to není ono. Byly jiné. Ony měly kluky, zažívaly lásky, bavily se mezi sebou jako dospělé ženy, já byla v tomhle ohledu hluboce nejistá, neboť jsem měla za to, že se nikomu nemůžu líbit. Tehdy, když se mi váha vracela, už vůbec ne. Navenek jsem se usmívala, působila vesele a v kolektivu jsem proto byla celkem oblíbená. Už jsem nebyla ten outsider jako dřív. Ale přesto jsem se vnitřně cítila „mimo“.

Halila jsem se do černé barvy ve snaze maskovat kila a vyhýbala se společenským akcím. I když můj strach z lidí se pomalu rozplýval, a sociální fobie už mi nestrašila v hlavě tak silně jako dřív, přesto jsem měla nutkání stále se porovnávat s ostatními dívkami. Nedokázala jsem vidět hodnotu a krásu sama v sobě.

Kdybych měla definovat svůj problém s jídlem v té době, tak asi takto: Myslela jsem jako anorektička, jednala jako bulimička. Viděla jsem své tělo jako tlusté, nedokonalé, nehodné lásky. Ale už jsem se nedokázala vrátit dlouhodobě k té razanci, jako když jsem zkoušela dietu poprvé. Jednalo se spíše o nárazové epizody. Naordinovala jsem si třeba týden přísné hladovky, pak jsem nevydržela, a šíleně se přejedla. Vzpomínám, jak jsem jednou celý týden nepolkla ani sousto – žila jsem na vodě, čaji a sójovém mléce. A pak moje tělo prostě nevydrželo a já snědla všechno, co mi přišlo pod ruku.

Nebyla jsem klasická bulimička, která zvrací – ačkoli jsem se o to párkrát pokusila. Jenže mi to moc nešlo a také mi to přišlo nechutné. Chtěla jsem v sobě pěstovat obraz upravené dívky, která má věci pod kontrolou. Do toho představa zvracení moc nezapadala. Tak jsem svoje přejídací orgie vždy poté proložila o to přísnější dietou. A pak zase přejedení, tak zase hladovka…
A tak pořád dokola.

Díky tomu jsem měla alespoň určitou jistotu, že už se moje váha nebude zvyšovat. Hladovky ji držely v určitých mezích, ale rozhodně jsem nebyla spokojená.

Chtěla jsem zpět postavu,
se kterou jsem přišla na gymnázium

Tímto stylem jsem si ale rozhodila metabolismus. Psychika se potácela neustále na kraji zhroucení. Nálada se měnila doslova z minuty na minutu. Mučily mě temné depresivní stavy. Připadala jsem si ztracená, nepochopená, divná. Přidaly se problémy s chudokrevností a špatný srdeční rytmus. Ani to mě ale nepřimělo k tomu, abych se ke svému tělu začala chovat lépe. Naopak.

Pokoutně jsem sehnala lék Adipex retard, který toho času předepisovali lékaři pacientům se silnou obezitou. V průběhu jeho užívání jsem pochopila, proč se jmenuje „retard“. Potlačil sice dokonale chuť k jídlu, zároveň ale organismus až nezdravě nabudil. Nemohla jsem spát, potila se, bušilo mi srdce, pociťovala jsem neklid a párkrát dokonce zažila halucinace. Není divu, vždyť Adipex obsahuje látku, která se přidává i do pervitinu. Proto byl tento přípravek pro své vedlejší účinky zakázán. Ale toho času jsem si na něm vypěstovala lehkou závislost. Nebral mi sice razantně chuť k jídlu, jak výrobce sliboval, ale výborně mi zlepšoval náladu a dával energii.

Vztahy s muži jsem nenavazovala,
i když jsem si všimla, že se jim začínám líbit

Především ti starší o mě čas od času projevili zájem. Jenže moje hluboká nejistota mě blokovala. Jak bych se mohla zrovna já někomu líbit? Určitě si ze mě dělají srandu… A tak jsem prožila pár nepříliš perspektivních a zraňujících milostných epizod. Chtěla jsem se vyrovnat vrstevnicím, které měly zkušenosti. Ale necítila jsem lásku. Především ne sama k sobě.

Byly to skutečně těžké roky. Jen škola mě držela nad hladinou. Intelektuální svět mi poskytoval útočiště. Chvíle, kdy mě učitelé ocenili za dobrou práci nebo jsem se mohla ponořit do světa vědění a knih, mi velmi pomáhaly. Tehdy jsem zapomínala na svou bolavou duši a zoufalou touhu po lásce a vztazích.

Ano, jídlo totiž bylo, jak už jsem zmínila na začátku, zástupný problém.

Hlavní kámen úrazu spočíval v tom,
že jsem se necítila milována

Nejen láskou partnerskou, ale ani přátelskou nebo rodičovskou. Neměla jsem zpětnou vazbu od okolí, že jsem v pořádku taková, jaká jsem. To mi nikdo nikdy neřekl, tak jsem to hledala sama. Bohužel na špatném místě.

Nejde o tělo. Nejde o počet kilogramů ani o krásu, která je nám předhazována médii. Ale to jsem v té době ještě netušila. Ale netušila jsem ani to, že anděl strážný už mi umetá cestičku, která vypadá mnohem lépe.

Po maturitě se mi zase začaly otevírat nové obzory…
A tam někde v dáli čekalo vysvobození z pekla sebenenávisti jménem porucha příjmu potravy.

Andrea N.

Jak tento příběh skončí? Přečtěte si to …

• About
• Latest Posts

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.

Latest posts by Ženy ženám (see all)

• Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018