Má cesta k dítěti…

Tato nádherná ženská energie je vskutku nakažlivá, milé ženy… I já jsem pocítila důležitost sdílení a přidávám svůj porodní příběh. Ani nevím, pro kterou z vás bude důležitý…

 

Má cesta k dítěti …

Je to už pár let, co jsem porodila svého prvního syna a těším se, že zase budu ještě někdy těhotná.
Vzpomínka na těhotenství a porod mi dnes dodává obrovskou sílu, protože vím, že moje tělo dělalo všechno naprosto podle svého plánu, dokázalo samo „vyrobit“ nádherné dítě bez pomoci a přispění moderních vědátorů a nakonec jej i vyslalo do života venku, a ještě dlouhou dobu mu vyrábělo výživu. Dnes vidím, čím vším byl můj porod ovlivněn, a miluju své tělo za to, že i přes překážky všechno nádherně zvládlo.

Na své dítě jsem se těšila a už dlouho předtím si jej přála.

Vlastně mi to kolem třicítky věku, po dlouholeté práci ve velkých společnostech od rána do večera a skoro sedm dní v týdnu, připadalo jako to jediné, co by mě z toho bludného kruhu mohlo vysvobodit, to jediné, co mi nějak dávalo smysl.

A tak když jsem poprvé v životě dostala výpověď, udělala si letní nezaměstnané volno a seznámila se s mým mužem, za dva měsíce jsem se zkusmo přestěhovala za ním, přes 200 km od svého místa (ano, teď když jsem zase zpátky v Praze, cítím, že je to moje místo) a do měsíce od okamžiku, co jsme spolu začali žít, jsem otěhotněla. A cítila jsem radost a úlevu.

„Ano, tak teď půjdu touhle cestou. Nezpochybnitelnou, na několik let danou a hlavně jasnou na období těhotenství a rané mateřství. Žádné vyčerpávající kapitalistické pracovní povinnosti. Konečně má můj život smysl.“

 

Těhotenství bylo fajn

Já, manažerka z rodiny, kde na všechno byl návod a manuál, jsem usedla k internetu a vyhledala tehdy nejlepší dostupnou knihu o těhotenství, prošla nabídku těhotenských kurzů, vybrala ten nejpříjemnější a pár dlouhých týdnů se řídila radami porodní asistentky Jarmily.

Nejčastější věta u nás doma zněla: „Jarmila říkala, že … (toto ano a toto ne)“ Díky ní jsem se začala na rodičovství dívat i těmi nevšedními úhly pohledu, koupila si šátek na nošení mimi, kyblík na koupání a látkové pleny. Díky ní jsem také navštívila a uviděla všechny čtyři porodnice v Brně a mohla se rozhodnout, ve které se budu cítit nejlíp. I když jsme bydleli 50 km od Brna, bylo mi naprosto jasné, že v OUNZ, k němuž podle našeho bydliště patříme, za zelenou plentou v zelených kachlíčkách nerodím!

 

U výběru pocitem rozhodovaly i takové „drobnosti“ jako třeba modře malované porcelánové džbány s čajem na chodbě (brrr, příliš nemocniční) nebo výhled z okna – výhled do parku na vzrostlé stromy jednoznačně vyhrál.

Předpokládané datum porodu bylo zaznamenáno v kalendáři, vše potřebné sbaleno, můj muž si nachystal své mužské nezbytnosti – mapu Brna, telefon do porodnice, sluneční brýle, cigarety a žvýkačky, foťák.

Moje břicho bylo velké, nosila jsem dvacet kilo navíc, bylo horké léto a já se těšila, až už budu mít lehčí tělo a taky až si s tím živočichem ve mně budu moct povídat tváří v tvář.

Přesně v termínu se v noci přihlásil průjem… „Hurá, moje tělo se vyprazdňuje a chystá„, těšila jsem se. Následovalo trochu krve a po konzultaci s porodnicí jsme radostně vyrazili. Radost jsem měla i z toho, že je sobota ráno, tedy že můj muž může být se mnou. Slaďovala jsem své vnitřní časování porodu s provozem naší malé restaurace, takže s otevírací dobou od 16hodin jsem měla na porod dostatek času.

 

Milý doktor, jemné vyšetření, leč ještě velmi rané předporodní stádium. Přijali mě na lůžko ke sledování a muže poslali domů. Byla jsem vlastně i ráda, že teď už mohu pustit obavu, že nestihneme dojet do té správné porodnice, žádné OUNZ nebo porod v autě se konat nebude. Lékařův odhad byl, že během víkendu porodím a pokud ne, v pondělí že by porod vyvolal.

Měla jsem v lékaře i v tu porodnici důvěru, byla jsem jen nedočkavá, jak jsem se na dítě moc těšila. O porodu jsem neměla žádné představy, žádné obavy, žádná očekávání, jen velké NIC. Bez předchozí zkušenosti, se kterou bych se mohla spojit, prostě neutrální NIC.

Porodní aktivita mého těla během soboty ustala, přes víkend se nedělo nic a já se tak těšila na toho svého synka, až ho uvidím. V sobotu jsem se vlastně těšila ze sledování mírných kontrakcí, protože byly tím signálem, že již brzy to přijde.

Venku bylo nádherné letní počasí a mě to v tom porodnicovém pokoji s břichem a knížkou nebavilo.

V pondělí ráno, kdy se nic dalšího nedělo, mě chtěli poslat domů. Ale já už domů bez dítěte jet nechtěla, prostě jsem nechtěla znovu čekat a sledovat, kdy máme vyrazit na padesátikilometrovou cestu a riskovat, že bude přeplněná porodnice a pošlou mě jinam. Já chtěla rodit tady. Tolik jsem se na to děťátko, na tu novou kapitolu života těšila. Protože se mé tělo – sice pomalu – ale přece otvíralo a byl volný porodní pokoj, „začal oficiálně“ můj porod.

 

„A dneska už tě uvidím, můj synku“ těšila jsem se

Důležitou roli hrálo i to, že jsem někde uvnitř věděla, že kdybych nerodila nejpozději ten den, rodila bych asi pravděpodobně sama, bez podpory kohokoliv blízkého. Můj muž by se ten následující den nemohl uvolnit z práce. Porodila jsem pak za deset hodin, s oxytocinem a epidurálem, ale přirozeně. Překvapivě nečekaně velké, 4,25 kg těžké děťátko.

Možná, že kdyby to doktoři věděli předem, nenechali by mě rodit přirozeným tlačením, nevím. Každopádně si pamatuji několik silných momentů a prozření ze svého porodu: po oxytocinu byly kontrakce téměř bez pauz a já byla po čtyřech hodinách tak vyčerpaná, že když se mě zeptala má porodní asistentka, jestli chci epidurální anestezii, začala jsem o ní přemýšlet, přestože jsem byla přesvědčená, že budu rodit co nejvíce přirozeně. Byla jsem nesmírně vděčná, že na to rozhodnutí nejsem sama, že to rozhodnutí se mnou zodpovědně nese i můj muž. Věděla jsem o riziku, že třeba už nikdy nebudu chodit, když se něco nepovede, ale představa, že v tomhle stavu můžu setrvávat ještě několik hodin bez posunu ke kýženému výsledku, byla v tu chvíli neúnosná. Šla jsem do toho.

Primářka anesteziologie byla tedy echt nepříjemná, ale mně se tak ulevilo, že jsem okamžitě usnula, a když jsem se po chvíli probudila, zbytek porodu už jsem byla schopná vnímat příjemně. I když byl můj muž tím pro mě nejbližším člověkem, k dalšímu porodu si vezmu raději kamarádku. Jeho fotografování při porodu mi nesmírně vadilo. Přestože se na ty fotky dneska moc ráda dívám, tenkrát bych po něm nejradši něco hodila. Mužsky sledoval měřící grafy, vykonával úkoly – došel pro asistentku, přinesl mi oběd a jak dovedl, dělal mi alespoň částečnou oporu. Myslím ale, že žena, která si prošla svým vlastním porodem, dokáže poskytnout rodící ženě podporu mnohem potřebnější.

 

Pamatuji se, že po dlouhé době jsme se pak porodní asistentky ptali, jak to vypadá, a ona odpověděla, že to jde stále pomalu a že neví, jestli tu s námi bude až do konce porodu, že jí bude za chvíli končit služba. Protože mi tahle paní byla moc příjemná, cosi ve mně se zděsilo: „Cože, já že tu budu rodit ještě dalších několik hodin?!!! A s někým jiným???!!!“ a pak se to najednou rozběhlo jako po másle, porodní asistentka zůstala dvacet minut přesčas. S epidurální anestezií jsem kontrakce pouze odhadovala, ale velké unavené miminko se narodilo na tři velká zatlačení.

Mám dnes nádherného zdravého syna a vše je úplně v pořádku.

Jen občas u něj vnímám, jak je nerad, když mu někdo kazí jeho plány a překvapení, bere mu jeho čas – drobná spojitost s vyvolaným porodem, kdy jsem mu já překazila jeho překvapení a vzala mu jeho čas. Já však cítím, že vše bylo jak mělo v tu chvíli být.
A on tento svůj drobný handicap v životě překoná.

 

Šárka Kotvalová

www.sarkakotvalova.cz  /  www.zenskepribehy.cz