Všechno, co jsem kdy dělala, jsem se snažila dělat nejlíp, jak jsem dokázala. Musím říct, že mě to všechno stálo mnoho úsilí a výsledky zas až tak skvělé nebyly. Asi jsem to moc chtěla, chyběla mi přirozenost. Mojí silnou stránkou vždy bylo odhodlání. Odhodlání vypracovat se z "toho".
Znám její příběh. Příběh ženy, která nežije své ženství tak, jak by se jí líbilo, jak by si přála. Příběh ženy, která své ženství úplně potlačila a místo toho, aby naslouchala svým potřebám, touhám, hlasu svého ženství, své ženy uvnitř, místo toho, aby řekla dost, a s láskou se postavila za všechny ty zraněné části uvnitř sobě, obětuje zdá se vše
Člověk by řekl, že na "přání" není nic těžkého. Jenomže lidské tělo, svět, vesmír, energie a přání fungují podle určitých zákonitostí, o kterých je dobré něco vědět. Přání totiž musíte formulovat tak, aby mu vesmír rozuměl, jedině tak se splní.
Nikto ma nenaučil mať sa rada, v okolí som nemala dobré vzory. Možno mi to trvalo rok, dva, kým som úspešne zasiala prvé semienko sebalásky... Ale krôčik po krôčiku sa mi darí. Učím sa mať samú seba rada a telo mi otvára nové poznania, nové cesty.
Co být zase svobodnou "pohanskou" ženou se zkušeností té "moderní"? Co opět prožívat vše jako obřad, rituál, neustále si být vědoma svého těla, napojena na svou duši a přitom se ve své pravdivosti učit integritě k celému současnému světu. Není špatný. Jen roste, stejně jako my.
My ženy máme ve vztazích velkou moc, kterou často nevyužíváme. Nevyužíváme toho, že muž, který má s námi sexuální vztah, je více ochoten přemýšlet nad našimi slovy, než nad slovy jiných žen a lidí. A pokud žijeme ve vztahu, který nás ničí, tak je to hlavně obraz o nás samých. O tom, že tohle dovolíme a že je čas najít jinou cestu k sobě sama
Fotkou lze zachytit tisíce tváří, tisíce způsobů života. Jakou roli chceme hrát je na nás, a jak v ní budeme vypadat zas závisí na fotografovi - zda najde ty drobné, nepoznané tóny a barvy naší duše, a zda je zachytí a vtiskne do fotografie
Násilí nebo arogance nemusí mít jenom jasnou, výraznou podobu, a může být i schováno za běžné situace, které už postižené ženy vůbec nevidí, nerozlišují, a berou je jako normální. A stejně tak je vnímá i společnost, která nedává signál, že tohle není v pořádku. Protože opravdu není...
Každý den jsem zažívala úlevu, a když jsem se necítila dobře, stačilo objetí a nebo jedna věta, že je to takhle v pořádku. To sdílení, ten pocit, že nikdo nejsme víc a nikdo míň, je nepopsatelný... JE TO SVOBODA! Nikdy jsem to tak hluboce a intenzivně nezažila jako tady, na Hawai
Jakýkoliv obraz, vjem, který zahlédneme, třebas jen koutkem oka, náš mozek bleskurychle potřebuje zařadit. Reaguje na základě zkušeností, vzpomínek, nálady, výchovy, informací, vložených rodiči i dalšími lidmi. Reaguje na základě toho, co už zná. A my mu automaticky věříme. Zaznamenáme obraz a vyhodnotíme ho. Nepátráme po tom, na jakém základě jsme ho ohodnotili. Pojďme to změnit
V moderní civilizaci jsme se dostaly do bodu, kdy pro nás samota není darem, ale trestem. A dobrovolně chceme být samy jen tehdy, když už toho je na nás až přespříliš, a my potřebujeme ode všeho utéct. Co to udělat jinak? Vnímejte svou potřebu samoty a nečekejte, až vám to vaše duše dá rázně najevo.
Malováním ústy jsem objevila způsob, jak přenést do obrazu pozitivní informace a vibrace lásky, radosti a vnitřního klidu beze slov. Žiju a tvořím jen několik kroků od vzrostlého lesa, ve kterém ráda pobývám a nalézám inspiraci pro svou malířskou tvorbu. Vznikají tak obrazy, které nejen rozzařují domovy a prostory, ale zejména hladí duši a probouzejí vnitřní krásu v nás.
Sebeláska? To se mne přece netýká, nejsem žádná chudinka. Uběhl nějaký čas a najednou jsem byla na semináři Sebelásky plná napětí a emocí. Už od příchodu mi bylo jasné, že zažiji něco úžasného... Už při první meditaci jsem neudržela slzy.
Pamatuji si ten moment, kdy jsem chytla otěže svého života pevně do svých rukou. Byl to moment, kdy jsme si uvědomila, že já jsem tvůrce svého života a že jen na mě záleží, jaký ten život bude. Jen na mě záleží, jak se budu cítit. Obrovsky mě to osvobodilo a uvolnilo a tahle úleva nastartovala proces otevírání mého srdce.
Stres není nic, co by přicházelo zvenčí a my jsme vůči tomu byli bezmocní. Stres přichází hlavně kvůli tomu, jak jsme byli v dětství naprogramováni. Někdo stále pospíchá, jiný se snaží být stále silný, další člověk chce být dokonalý. Říká se tomu vnitřní poháněče a s těmi já aktivně pracuji.
Ženy ženám
Kateřina Svobodová
Alice Kirš
Lucie Kolaříková
