Peklo zvané přehnaná očekávání

Mým peklem jsou očekávání.
Očekávání, která mám sama od sebe.

Chci být krásná, zdravá, šťastná, bohatá, úspěšná, uznávaná žena a především fantastická matka. Chci to být proto, že mám pocit, že to je klíč ke šťastnému životu.

Vždycky jsem se moc snažila.

Snažila jsem se být hodnou holčičkou pro mámu, aby se mnou byla víc. Snažila jsem se být hodnou holčičkou pro tátu, aby se mnou byl aspoň pár chvil. Aspoň pár chvil, které by mě vytáhly z té bezmocnosti, ve které jsem žila. Později jsem se snažila být dobrou studentkou, krásnou gymnastkou, silnou taebistkou, úžasnou partnerkou a skvělou manažerkou.

Všechno, co jsem kdy dělala, jsem se snažila dělat nejlíp, jak jsem dokázala.

Musím říct, že mě to všechno stálo mnoho úsilí a výsledky zas až tak skvělé nebyly. Asi jsem to moc chtěla, chyběla mi přirozenost. Mojí silnou stránkou vždy bylo odhodlání. Odhodlání vypracovat se z toho, vysportovat, vysouložit, vymazlit, vykoupit, vyjíst. Tak moc jsem se snažila z toho dostat.

Peklo zvané přehnaná očekáváníA z čeho? Ze svého života, který mě dusil od samého začátku. Od samého začátku samé překážky, nedorozumění a kupy vyčerpání.

A dnes je mi 33 let, mám nádhernou 14 měsíční dceru a jsem vyčerpaná na smrt. Jsem tak vyčerpaná, že vůbec nevím, jestli zvládnu ráno vstát a zas udělat tu běžnou rutinu, jako je snídaně, úklid, oběd, namalovat se, možná si zacvičit, vycházka, večeře, televize, mlíko, uspávání, 3 hodiny tupého zírání a spánek.

 

Je mi z toho zle

Je mi zle z té únavy a vyčerpání. Každé ráno vstávám polomrtvá na autopilota a snažím se o tom nepřemýšlet. Vždyť přece všechny ženy to zvládly, musím to zvládnout taky. Snažím se to neprožívat a nelitovat se, ale nepomáhá to.

Hučí mi v hlavě. Mám pocit, že jsem svůj život prohrála, že jsem se udřela pro očekávání druhých, aby mě měli aspoň trochu rádi. Nepovedlo se.
Prohráno.

Co se asi tak dělá, když prohrajete celý závod, jste na smrt vyčerpaní a nemáte ani tušení, co dál. A hlavně nemáte ani sílu dál. No, já to nevím. Já vlastně ani nevím, jak se žije. Jak se pozná, co by mi dodalo energii a chuť jít dál. S bolavým srdcem přiznávám, že to není ani moje krásná malá dcerka, která je tolik vytoužená.

 

Mám pocit, že jsem na všechno sama, ve tmě, v tunelu,
nevím kam dál a bojím se.

Moje sebehodnota je na bodu mrazu. Neudržela jsem si v životě ani jednoho člověka, kterého jsem hluboce milovala. Všichni jako by ode mě utíkali. Nevím, co je zle. Vím, že jsem sama. Naprosto sama.
A díky tomu je jasné, že jediný, kdo mi může pomoct, jsem já sama.
Jenže nemám tušení jak. Nemám sílu o tom ani přemýšlet. Pořád věřím v dobré konce, ale o tom svém pochybuju.

Cítím v sobě obrovskou touhu něco dokázat, posunout svět o kousek blíž ke světlu, zanechat stopu, … ale nemám na to sílu. Ani nevím jak. Jen vím, že po tom toužím.

Připadá mi, že nemám dost času, a že už nemám sílu se dřít.

Vzývám vás všechny síly kolem, ty zářivé i ty temné, spojte se a pomozte mi prosím. Pomozte mi vyjít z té bezmoci a dokázat to, co potřebuju, aby moje duše našla už konečně klid. Pomozte mi projít tu temnotu a tápání a vynést na světlo sebe, tak jak jsem. Jak jsem se rozhodla na tento svět přijít. Zesilte mé dary tak, abych je cítila, viděla, slyšela, vnímala a uměla je využít k nejvyššímu blahu mému i všech zúčastněných.

Prosím Vás, síly temné, veďte mě v té temnotě do světla, spojte se se mnou, pomozte mi uvolnit energii, kterou na tu cestu potřebuju. Prosím vás, síly jasné, lečte po cestě mé tělo i duši, aby mohli pokračovat a nic nás nebrzdilo. Ty, nejvyšší světlo světel, prosím buď mým kompasem na mé cestě. jestli má můj život být přínosný, pomozte mi, síly temné i jasné, zvednout se a kráčet po své cestě. Jestli už přínosný nemá být, nechte mé tělo odejít.

 

Snažit se nic neznamená

Je to prázdné, to vím jistě. Už se nechci snažit naplňovat ničí očekávání. Nechci být hodná, přátelská, nápomocná a pečující… už na to nemám sílu.

Jsem jak anděl, který padnul, a už nemůže vstát ani použít své schopnosti, aby se zachránil. Jediná cesta je, že si mě vezme země nebo nebe. Odevzdávám se tvým silám vesmíre s naprostou důvěrou ve tvé poslední slovo.

Už před tebou takto stojím po několikáté. Věřím, že to nevnímáš jako rezignaci.
Udělala jsem všechno, co jsem mohla, co mě napadlo, že by mohlo pomoct. Víc už nevím nebo neumím.

Chci se vrátit ke své podstatě, své lehkosti, své důvěře a lásce

Chci se zase smát a mít radost ze života.
Hrát si a neřešit nesmysly.
Dělat, co mě baví, naplňuje a přináší energii.

 

Jana

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností. Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
Komentáře
  1. Blanka napsal:

    Nejsem psycholog ani psychiatr, ale myslim, ze by autorka mela k jednomu z nich zavitat. Z jejiho clanku jezdi mraz po zadech. A to nemyslim nijak urazlive, opravdu si myslim, ze potrebuje pomoc.

  2. Petra napsal:

    Myslím si, že takto se na mateřské dovolené cítila nejedna žena. Akorát já bych to tak nedovedla popsat. Chceme být dobré ženy, matky, manželky, dcery ….ale stojí to moc sil. Časem člověk přijde na to, že o dokonalosti to není. Vždyť právě nedokonalost z nás dělá jedince.

  3. Lucka napsal:

    Ani nevím co mám napsat. Je to jako bych to psala já před půl rokem. Díky bohu že z toho existuje cesta ven a že když si člověk myslí, že už žádné síly nemá, tělo vždy nějaké rezervy najde. Jak píše Katka taky už jsem v pořádku, ale vzpomínka na toto období mě naplňuje hlubokým respektem. Jak k sobě samé, tak k lidem, kteří vytrvali a zůstali se mnou. Posunulo mě jako člověka. Myslím, že se tomu říká katarze. Je to cesta a je potřeba vytrvat. Doufám, že tato cesta seberozvoje a péče o sebe samou bude trvat i dále. Je příjemné vědět, že díky respektu k sobě samé, respektování svých vlastních názorů a potřeb se cítím lépe a že je díky tomu šťastnější i můj syn a manžel. A že to, že se mnou někdo nesouhlasí a nelíbím se mu není až tak důležité, jak se zprvu zdálo. :-)

    • Katka Svobodová napsal:

      Lucko, přesně tak, spousta lidí takové pocity není schopna popsat, ale jsou tu… a myslím, že i tohle ukazuje, jak sama píšete, že cesta je, že existuje a to dodává neskutečnou naději… Držím vám na vaší cestě palce, postupně je nás na téhle cestě stále víc a víc a to je skvělé <3 sebeláska forever <3

  4. Regina napsal:

    jezis, tak to moc dobre znam. A ja myslela, ze jsem jedina, kdo je zraly na psychiatrii :-)Nicmene na psychiatrii mi pouze nabidli prasky, coz je k nicemu. Pak jsem chodila k vybornemu psychologovi, bohuzel je jiz v duchodu, dalsi pani psycholozka byla k nicemu. Moje rada zni – zkusit se vratit o stupinek k mensimu pozadavku, a pak jeste k mensimu a pak jeste k mensimu, az budu spokojena. Napr. (a to neni muj pripad) chci byt top manazerka, ale nejde to, tak jsem aspon vedouci oddeleni, zaplat panbu, ze nemusim delat stejnou praci jako ti podemnou. Pokud chci byt vedouci oddeleni a nejsem, zase jit o stupinek dolu, zaplat panbu ze mam praci, jsou lidi, ktery nemaj ani to. A pokud nemuzu najit praci, rikat si, zaplat panbu ze jsem zdrava a muzu delat jakoukoli praci. Jsou lidi bez prace a jeste se zdravotnim omezenim a ti jsou na tom jeste hur jak ja….Tot ilustrativni priklad. Ze sve zkusenosti – kdyz jsem na tom byla nejhur, pomohlo mi si rict, no a co, hlavne ze mam jeste maminku, kdo vi, jak tu jeste dlouho bude, jsou lidi v mem veku, kteri maminku uz nemaji a ja ji mam! A to me udelalo o kousek statnejsi, na to jsem se upnula a pak jsem hledala dalsi kousky, na ktere jsem se mohla upnout, rano se probudim, nic me neboli, jsou lidi, kteri bojuji denne s bolestma nebo bojiji s nemoci o zivot. A to ja nemusim. Diky bohu! Na to jsem se upnula a ostatni vytesnila. A najednou jsem se posunula a asi za mesic se jeden muj velky problem vyresil. Vy mate dceru a spousta zen touzi po diteti a nema ho. Zkuste se upnout na dceru, nebo rodinu, pokud mate dobre vztahy. Nebo na svoje zdravi, s nim mate porad moznosti. Vyberte is jednu vec, ktera je pro vas dulezita v zivote, a kterou uz mate a poveste se na ni. Udelejt z ni smysl zivota. A pak postupne muzete pridavat. Doufam, ze to pomuze a moooc drzim palce. A kdyby to nepomohlo, tak aspon myslete na to, ze je na svete podobny zoufalec, jako vy, ktery se z toho dostal! <3 Budu na vas moc a moc myslet a drzet palce!

    • Regina napsal:

      A jeste neco – zivot jste urcite neprohrala! Mam kamaradku, ktere je 44 a uz nemuze mit deti. Ta to opravdu prohrala. Ale vy mate doma dcerusku, to nejvetsi slunicko, to jste vyhrala! A vsechno ostatni se jeste muze zmenit…

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů