Dost velkou část svého života jsem prožila v hlavě. Vystudovala jsem ekonomku a svůj život jsem brala dost pragmaticky. Čas šel a já začala zjišťovat, že ty věci, které jsem měla tak skvěle srovnané, nějak nedopadají tak, jak bych si přála. Nechápala jsem proč.
Přítomnost dětí v našem životě je svým způsobem zásadní. Jsou naším zrcadlem, naším obrazem pro omyly a chyby. Ale taky jsou úžasnou studnicí lásky a vděčnosti a zdrojem inspirace pro naše vlastní bytí
Mámou jsem se stala před téměř 26lety. Tedy ještě v komunistické éře. Možnost podnikat se pro lidi otevřela o rok a dva měsíce později, a to už jsem byla podruhé těhotná. Podnikatelské zkušenosti sbírám už 18 let... Jsem už jiná máma a jiná podnikatelka než kdysi, ale stále jsem nezdolná životní optimistka
"Ty dnešní děti, pořád jenom vysedávají u počítače"... Ale jak to ve skutečnosti je? Sedí děti mnoho hodin u počítače a televize, zatímco rodiče zrovna běhají, nebo tráví jinak aktivně a smysluplně svůj čas? Je to tak, že dítě baští hranolky, zatímco rodič vedle něho jí svůj salát? Je to tak, že po koupališti se prochází obézní dítě, zatímco vedle něho jde štíhlý rodič?
Tehotenstvo, pôrod a materstvo som považovala za tak prirodzené, že mi ani na um neprišlo pochybovať o svojich materských schopnostiach. Na svet prišlo nové krásne dieťatko, z ktorého som sa nesmierne tešila. Chýbali mi ale isté skladačky "mozaiky", aby som drobátku lepšie porozumela. Musela som si ujasniť isté princípy, ktoré ma nakoniec posunuli vpred, a ukázali mi tú správnu cestu...
"Mami, přemýšlím, že bych nebyla cvičitelka delfínů ani veterinářka." říká mi jednou odpoledne Viktorka. Trochu mě to zaskočí, cvičitelkou delfínů chce být už asi od pěti let, kdy viděla delfíny poprvé na živém vystoupení. Jak roste, začíná její dětské sny napadat všem známý kamarád Zdravý rozum a tak zhruba před rokem došla k závěru, že nestačí učit se potápět, ale aby mohla cvičit delfíny, měla by se stát veterinářkou.
Známe mnoho situací, o kterých běžně říkáme, že dítě zlobí. Bohužel je vždy nutné rozebrat každou situaci individuálně, aby se zjistila příčina. Každé dítě se chce socializovat, chce se chovat správně, chce se chovat tak, aby ho jeho komunita přijala. Jak je to tedy s tím nekonečným "zlobením"?
Kde kdo vám říká "Buďte tady a teď" a "Žijte přítomným okamžikem". To je sice pravda, ale co s tím??? Nedávno, po návratu z týdenního campu, jsem konečně pochopila, co pořád omílané TADY A TEĎ znamená.
Ze všech stran je maminkám ukazováno jaké by měly být, co by měly cítit, co musí, co nesmí a ženy těmto diktátům velmi často podléhají. Naše společnost nám předkládá ideální supermaminku, která je plná energie, nalíčená, usměvavá, elegantně oblečená, pečující, obětavá, která zvládá děti, domácnost, a přitom všem je ještě úžasná a úspěšná v práci
Mnoho lidí si plete sebelásku se sobectvím. Sebeláska znamená, že se mám ráda taková, jaká jsem i se svými nedokonalostmi, že se oceňuji a podporuji na cestě za svými sny a cíli, aniž bych při tom někoho využívala či nutila, aby se choval jinak, než je jeho přirozeností. Sobectví je naopak uspokojování svých potřeb na úkor druhých.
Když jsem nečekaně otěhotněla, nezbylo mi tehdy nic jiného než se k tomu nějak postavit, tak jak jsem byla zvyklá - ROZUMNĚ. Nakoupila jsem si moudré knihy, které napsali vesměs pánové, a začala studovat. A pořád jsem nevěděla proč, ale ten můj pocit se nedal přirovnat k nadšení. A pak jsem objevila Koncept kontinua
Na počátku je dítě stvořeno z velké lásky, rodiče jej milují a pak... nastane rozchod a dítě se stane "skvělým" vyděračským prostředkem. Kam se poděla ta láska k němu? Cožpak dítě může za to, že si už s partnerem nerozumíme?
Při pozorování dcer i ostatních dětí, a navracení se k vlastnímu dětství, jsem si uvědomila, jak moc důležitá etapa to pro budoucí život je. Z rodin a škol si odnášíme řadu poučení, přesvědčení, vzorů, názorů. Ne všechny jsou nám ale užitečné a ku prospěchu. Některé dokonce škodlivé
Nechci se vrátit, zpátky do vztahu bez lásky a nezájmu. Co bude dál? Láska je pro mne velké uvědomění a už vím, že z téhle cesty nemohu sejít, i když jsou chvilky, kdy ji v sobě ještě plně necítím... tu bezpodmínečnou, čistou lásku.
Svět by měl fungovat tak, že dospělí se snaží maximálně růst, aby měli svým dětem co předat. Jen tak je možné, aby každá další generace byla moudřejší. My dospěláci máme více vědomostí, rozhledu a zkušeností než děti, ale to je samozřejmost daná věkem a každé dítě do toho časem doroste. Naopak málokterý dospělý je schopen nabídnout to, co děti. Které "magické schopnosti" to jsou?
Ženy ženám
Alice Kirš
Stanislava Stiborová Mrázková
