Veronika Měchurová: „Na životě je nejdůležitější ho žít a užít si ho!“

Podle vlastních slov odjakživa něco vymýšlela, tvořila a vyráběla různé zpěvníčky a zápisníčky plné koláží a malůvek. Přesto šla na gympl, brzy se stala matkou a dělala práci, která ji nebavila… asi jako tisíce žen její doby.

Tady by mohl příběh skončit. U VERONIKY MĚCHUROVÉ je to naopak začátek dlouhého hledání sebe sama… a přestože je stále na cestě, její první hvězda už vyšla. A (nejen) o tom je tento inspirativní rozhovor. Užijte si ho.

Veroniko, začnu možná trochu od lesa: Co pro vás znamená radost?

Žít. Prostě dovolit si žít. Dělat co mám ráda, být s lidmi, které mám ráda, dávat najevo, co cítím… a mám vyzkoušené, že když se člověk zaměří na to hezké, co v životě má, cítí se o 1000 % lépe!

Jaká životní lekce vás nejvíc posunula vpřed a proč?

Na to se asi nedá takhle odpovědět… myslím, že to nebyla jedna lekce. Já už toho mám za sebou docela dost – je mi, kolik mi je (moje maminka se v mém věku chystala do důchodu :-) ).

Jen si uvědomuji, že to, co jsem v daný okamžik považovala za totální prohru nebo selhání, mne vždy někam posunulo. Takže mi vlastně zpětně vše dává smysl. Je dobré chyby nebo neúspěchy vnímat jako krok k růstu (na toto téma je v diáři několik krásných citátů od Alberta Einsteina…)

Vytvořila jste „Diář pro radost“. Jak ten nápad vznikl?

Já ani přesně nevím, jak vznikl nápad na diář… ale už delší dobu jsem toužila vymyslet a realizovat nějaký svůj projekt. A protože jsem během posledních let prošla jednak různými terapiemi a programy, a jednak takovým celkovým osobním přerodem, uvědomila jsem si, že není potřeba se sebou něco složitého dělat a nějak se „opravovat“, jak se mnozí lidem snaží namluvit.

Jen je dobré si některé věci srovnat v hlavě. Najít si priority a těm se věnovat. A že je na životě nejdůležitější ho žít – a dovolit si užívat si ho. A měla jsem potřebu nějakou nenásilnou formou to lidem sdělit nebo připomenout.

Řada lidí to ví na teoretické úrovni, ale v praxi chodí do nudné práce, žijí s někým, s kým je to moc nebaví, dělají věci, které po nich někdo chce nebo si myslí, že je musí dělat, ve volném čase koukají na katastrofické zprávy nebo nekonečné seriály – a život jim tak nějak proteče mezi prsty… A diář s inspirativními texty mi připadl jako vhodná forma.

Zní to moc hezky… Tak mne zajímá: jak dlouho trvá zrealizovat celý rok do notesu, který můžete nabídnout k prodeji?

Připadá mi to strašně dávno, co jsme na tom začali pracovat, ale vlastně to byla docela rychlovka: někdy na jaře mne napadlo vydat diář, který bude inspirovat k radosti. Řekla jsem o tom několika známým a přátelům a reakce byly u žen jednoznačně nadšené, chlapi až na výjimky reagovali shovívavým úsměvem a přáli mi hodně štěstí…

Přes léto nastala příprava podkladů a postupné ladění konečné podoby. To bylo možná největší úskalí mojí spolupráce s dcerou grafičkou, která si zoufala, že stále měním koncept. Původně to totiž měl být jen diář s citáty a „okénkem radosti“ na každý den. Pak mne napadlo dát tam nějaké užitečné texty… z těch vykrystalizovaly texty inspirativní – a když jich bylo 8, rozhodli jsme se oddělit jimi jednotlivé měsíce. To mi zase 4 chyběly… nakonec 3 z nich jsou z pera mého syna, který je masér a vášnivý sportovec.

Kapitola sama pro sebe byla výroba. Od začátku jsem chtěla, aby výsledná podoba diáře byla taková, aby si každý mohl najít ten svůj. Tedy s různými deskami – jsme přece různí a každému se líbí něco jiného. Navíc jsem chtěla, aby byl dán prostor pro vlastní kreativitu, aby si lidé mohli diář „dodělat“ sami. Hledala jsem tedy někoho, kdo mi vyrobí jak hotový diář, tak i polotovar, který bude možné různě dotvářet. Zpočátku mi vždy někdo nabídl jeden úkon (z celkových asi 30 kroků vedoucích k výsledku) a já si připadala jako krteček, když chtěl ušít kalhotky s kapsami :-). Ale nakonec se řešení našlo.

V září šel diář do výroby… vzhledem k tomu, že knižní vazba V8 je úplně nejsložitější, výroba trvala přes měsíc. Během oslovování případných partnerů jsem ale samozřejmě zjistila, že by bylo lepší mít hotový produkt v ruce už na jaře… O spoustě věcí vím, že by bylo lépe, kdyby byly dřív nebo dokonalejší (to se netýká přímo produktu, ale např. skladového systému), ale učím se za pochodu a mám kolem sebe spoustu lidí, kteří mi pomáhají. Příští ročník bude ještě lepší!

Teď, když si to promítám zpětně, uvědomuji si, že po mém prvním kroku se věci prostě daly do pohybu a začala jsem potkávat ty správné lidi. Se všemi, s kým dnes spolupracuji, jsem se vlastně seznámila nějak „náhodou“. Všude jsem totiž vyprávěla o svém projektu a občas někdo řekl: já mám známého, který má tiskárnu… dám ti kontakt na dílnu, kde šijí z kůže… můj známý sestavuje horoskopy… moje kamarádka šije z textilu… anebo: to ti napíšu… povedu ti evidenci… pomůžu ti s propagací apod. Potkávám skvělé lidi a opravdu za to děkuji na všechny strany.

Prožila jste velmi kreativní půlrok. Co vás na celém procesu tvorby bavilo nejvíc a v čem jste samu sebe překvapila?

Mne strašně baví dělat věci jinak, vymýšlet nová řešení. Do určité míry i šokovat nebo minimálně překvapovat okolí. Když si toto dovolím, další nápady přicházejí samy – je to jako vodopád (nejvíc mne jich napadá ve sprše:-)).

Občas ale zjišťuji, že to moje okolí „nedává“, takže se stává, že zpětná reakce je: „Ale vždyť jste včera říkala, že…“ No jo, ale když mne přes noc napadlo lepší řešení!

Také narážím na byrokracii, různé tabulky, kolonky – do kterých jsem se vždy obtížně vměstnávala, ale teď zjišťuji, že do nich nejde napasovat ani můj produkt. Rozhovory s úředními osobami probíhají následovně: „Je to diář nebo kniha?“ – „No diář.“ … „Takže jsou tam jen řádky, kam si člověk může něco psát?“ – „No ano, ale jsou tam i texty.“ … „A ty texty jsou na konci jako nějaké informace?“ – „Ne, texty jsou v celém diáři, na každý den je tam třeba inspirativní citát.“ … „Hmmm, tak kam bychom to zařadili…?“

Myslím, že si jako lidstvo strašně komplikujeme život. Na druhou stranu uznávám, že nějaký systém být musí, jinak by vládl totální chaos. Já tvrdím, že potřebuji systém, abych z něj mohla vybočovat :-)

Další skvělá věc, když člověk dělá to, co bytostně cítí, je, že se nemusí nijak přetvařovat, do ničeho nutit ani si oblékat nějakou roli. Je to neuvěřitelně osvobozující. Já svůj produkt prodávám tak, že o něm mluvím (asi se značnou dávkou emocí) – a reakce jsou dvojí: buď na mne někdo nechápavě hledí, nebo je nadšený – v podstatě nic mezi tím. Tedy pak jsou tu reakce chlapů, které jsou odměřenější, ale často zazní: „To by se líbilo mamce“ nebo „Ten koupím přítelkyni, ta bude nadšená!“

Jak už jste zmínila Diář pro radost je plný citátů. Máte nějaký nejoblíbenější?

Oblíbených jich mám spoustu, ale při jednom se mi úplně tají dech:

„Miluj, jako by tě nikdo nikdy nezranil!
Pracuj, jako bys nepotřeboval peníze!
Tancuj, jako by se nikdo nedíval!
Zpívej, jako by tě nikdo neposlouchal!
Žij, jako by dnešní den byl poslední!“

Původně to byl jeden z 366, pak jsem ho posunula na 1. ledna… nakonec se z něj stalo motto celého projektu. Kdyby podle tohohle citátu žili všichni, nebyly by hádky, války, nebyla by mezi lidmi nenávist…

Tenhle citát mne vlastně už nějakou dobu provází – mám ho napsaný i v diáři pro letošní rok (ten jsem ještě koupila někde v papírnictví :) ).

Nádherný citát o překonání vlastních strachů a bloků, i projevování radosti, proto mne napadá: byl někdy Diář pro radost/vlastní projekt na vašem seznamu nepravděpodobností?

Určitě… dívala jsem se na videa a četla knížky úžasných žen, které nějaký projekt uvedly do života, a říkala jsem si, že to musí být skvělé – žít svůj sen. A toužila jsem zrealizovat něco svého, ale vůbec jsem nevěděla, co by to mohlo být.

Co je nejtěžší na plnění vlastních nápadů a snů?

Udělat první krok.
A „neházet flintu do žita“, když se vyskytnou problémy – a ty se vyskytnou vždy.

Také nenechat se zviklat škarohlídy a pesimisty, případně lidmi, kteří člověku házejí klacky pod nohy nebo nějak komplikují život. Musím ale říci, že se s takovými setkávám minimálně – mnohem více je těch nadšenců a to zase člověku neuvěřitelně dodává energii.

Co vám osobně pomohlo udělat ten první krok v realizaci vlastního projektu?

Asi toho bylo víc… jeden z impulzů byl test Dynamiky bohatství. Nějakou dobu jsem váhala, zda si ho mám udělat, když nejspíš vím, co mi vyjde… Výsledek mne tedy nepřekvapil – jsem Tvůrce, ale když jsem si četla o svých slabých a silných stránkách, „docvaklo“ mi, že některé věci mám opravdu přenechat někomu jinému a naopak si dovolit dělat to, co mne opravdu baví.

A pak mi z jara utkvělo setkání s jedním – dnes už si troufám říci kamarádem, ale v té době jsme si ještě vykali. Napsal mi do mailu: „Zdravím Vás Veroniko, děkuji za milé setkání. Máte pěkné nápady, ale nemá je pořádně kdo realizovat, že?“ A to mne nakoplo!

Na jedné z prvních stránek diáře je napsáno „Zapomínáme žít. Tady, teď a naplno.“ Jak si „připomínáte“ žít vy sama?

Už před nějakou dobou jsem se naučila „přepínat“ a „vypínat“ – třeba jen, když večer čtu svojí nejmladší dceři, když jdu někam s přáteli nebo když si povídám s kamarádkou, žiju tím. A pokud toho nejsem schopna, řeknu: omlouvám se, teď nemohu. Když jedu na víkend nebo na dovolenou, ihned přepínám.

Také jsem se naučila starosti „nechat procházet“ hlavou… když s nimi v tu chvíli nemohu nic udělat. A když mám problémy, položit si otázku: Co můžu udělat pro to, aby se situace změnila? A udělat to.

Pokud jde o práci, nedávno jsem narazila na jeden krásný citát: „Dělejte, co vás baví – a už nikdy nebudete muset pracovat“ :-) . Tak podle něj teď žiji. A co se týče ostatních lidí, být s těmi, s nimiž je mi dobře a nenechat se vysávat těmi, s nimiž se dobře necítím. Rozhodovat se srdcem.

Za co jste v posledních dnech nejvíce vděčná?

Jsem vděčná za to, že jsem si dovolila dělat to, co mne baví, za všechny předchozí zkušenosti – a často „slepé“ cestičky, díky kterým jsem se naučila spoustu věcí, které nyní mohu zužitkovat. A za úžasné lidi, které potkávám na každém kroku a kterých se do projektu zapojuje čím dál víc.

Za nádherné maily i reakce na myšlenku šíření radosti při osobních setkáních – diář kupují mámy dcerám, dcery maminkám, muži svým ženám, kamarádky kamarádkám… Cítím, jak se „lavina radosti“ postupně uvolňuje a začíná strhávat vše s sebou :-). Je to nádhera!

Poslední myšlenka našim čtenářkám…

Dovolte si být samy sebou a dělat to, co cítíte, že je pro vás to pravé. Ve všech směrech… pro někoho to může být péče o rodinu, pro někoho asi i být tou úřednicí. Ale jestli se v tom necítíte jako ryba ve vodě, změňte to! Život je příliš krátký na to, abychom dělali věci, které nás nebaví a byli z toho mrzutí.

Já tvrdím, že šťastní lidé jsou nakažliví (stejně jako mrzouti). Ač to někomu může znít divně, šťastní můžeme být i když nám někdo umře, i když jsme smutní… tak nějak podprahově. Je to takový ten vnitřní pocit, že jsou věci správně tak, jak jsou a já dělám co je v mých silách, v souladu s mým vnitřním nastavením. Víc ostatně dělat nemůžu. A jsem přesvědčena, že šťastní lidé nemají potřebu ubližovat druhým, ale naopak pomáhat si navzájem.

Osobně nevěřím v konkurenci, ale ve spolupráci. A kdo to má takhle nastaveno, je „můj člověk“ – a to je pak radost spolupracovat. A protože my ženy máme k tomuto modelu blíže, je na nás, abychom se postaraly o změnu.

Pojďme tedy společně měnit svět tím, že si dovolíme prožívat radost a být šťastné!

Veroniko, děkuji za rozhovor

Diář pro radost koupíte
přímo ZDE nebo v partnerských obchodech >>>

• About
• Latest Posts

Kateřina Svobodová

Jsem vodnářka, dvojnásobná máma, ulítlá dcera, šílená kámoška, písmenková královna a hlavně vděčná uživatelka Života.
Psaní mě baví. Baví mě tak moc, že mě živí. Teď. A co bude zítra? Tím se nechám překvapit... :-)
Více o mně tady >>>

Latest posts by Kateřina Svobodová (see all)

• Rozhovor o knize SRDCE MUŽE - 15 dubna, 2016
• Radka Tomášková: Cesta za miminkem je cesta sebepoznání - 9 března, 2016
• Sexological bodywork: profese, která mění životy - 4 března, 2016