Lucie Harnošová: Kontaktní rodičovství je pro všechny s odvahou pracovat na sobě

Než jsme náš společný rozhovor úspěšně dokončily, Lucka s dalšími lektorkami spustila online program Radost s dětmi, proběhla již 6. konference Aktivního rodičovství a my si stihly potykat a taky natočit úžasný webinář do vzdělávacího cyklu Ženo, na slovíčko!

Tento rozhovor o hlavním tématu jejího života je jen malým seznámením s tím, čemu všemu se Lucie Harnošová věnuje a co vše vám ze svých zkušeností může předat…

S chutí se začtěte do našeho povídání :-)

Máš toho na svém kontě dost. Kdybych se zeptala: kdo je Lucie Harnošová dnes, co bys řekla?

Žena na Cestě.

Jsi propagátorka kontaktního rodičovství – v čem konkrétně je jiné a přínosné oproti klasickému autoritativnímu přístupu, kterým si většina dnešních dospělých prošla?

Respektuje ostatní okolo sebe, přijímá je takové, jací jsou, chápe je a nesnaží se je měnit. A zároveň vše aplikuje i na sebe. Vychovává nejen dítě, ale i sebe. Protože ví, že dítě je odrazem svých rodičů a svého okolí. Přináší tedy svobodu a bezpodmínečnou lásku.

To je dost osvobozují a je v tom i výzva, ale jak v sobě probudit něco, co nás nikdo nenaučil? Často nevěříme svým pocitům a ani nevíme, kdo skutečně jsme…

Jedině praxí. Tím, že si postupně začneme věřit. Vyzkoušíme jednu věc, kterou nám řekla naše intuice či naše srdce. A když funguje, jsme již více motivováni vyzkoušet to příště znovu. A pak zas a zas. Intuice je jako sval, také se musí posilovat.

Jak jsi se ty sama s toto metodou seznámila a co rozhodlo, že ji začneš žít?

Kontaktní rodičovství jsem začala praktikovat již během svého prvního těhotenství. Tenkrát jsem ještě nevěděla, že bych mohla použít tento pojem. Ale hledala jsem si informace o intuitivním a přirozeném rodičovství.

První porod však proběhl úplně jinak, než byly mé představy, a my jsme se poměrně dlouho s dcerkou vzpamatovávaly z tohoto šoku. A právě častý fyzický kontakt, nošení, bezplenková komunikační metoda byly věci, které nám hodně pomohly. Naladit se na sebe, vyléčit si rány na duši a prohlubovat naši vzájemnou důvěru.

Teď jsi popsala několik způsobů, které se týkají opravdu malých dětí (nošení, bezplenková metoda), ale co větší děti školou povinné, nebo dokonce puberťáci?

Určitě jde spousta věcí praktikovat i s většími dětmi. Respektující způsob komunikace, zaměření na motivaci zevnitř, masáže a častý fyzický kontakt, naplnění jejich potřeb. Ty nekončí kojením ani nošením. Potřeby mají i nadále a my jim je můžeme pomoci naplňovat nebo jim ukázat, jak s nimi pracovat. I nadále pro nás mohou děti či naši puberťáci být velké zrcadlo a můžeme díky nim růst i my sami. Láskyplná vazba trvá celý život.

Musím se tě zeptat, jak si pamatuješ svou výchovu? Jaký obraz rodiče ve tvém životě figuruje?

Milujících rodičů, kteří dělají chyby, ale omlouvají se za ně a respektují mě takovou, jaká jsem. Máma neuměla nastavovat hranice a to jsem si přenesla i do své výchovy. Hodně jsem s tématem hranic několik let musela pracovat.

Jak se tedy vytváří hranice po způsobu kontaktního rodičovství? Já sama znám jen hranice vymezené autoritou…

Hranice jsou v rámci kontaktního rodičovství (KR) hodně velké téma. Někteří si myslí, že KR je vlastně liberální výchova nebo že dítě je na prvním místě a musíme pro něj vše obětovat. Případně, že dítě chce o všem rozhodovat samo. Ale v rámci KR máme hranice, které jsou pružné, ale pevné. Žádná zkostnatělá pravidla, která již nejsou potřeba. Ale něžné a měkké jako náruč, které dávají dítěti bezpečí. Ohraničený prostor, ve kterém se cítí svobodné a milované.

Pokud jsou hranice příliš úzké a jsou založené na strachu, pak mají děti potřebu hranice překračovat, zkoušet nás, testovat, rebelovat. Pokud hranice nejsou vůbec, děti se stávají nezvladatelnými, zlobí, strhávají na sebe pozornost anebo se projevují jako malí sobci. Samozřejmě, že toto může mít i jiné hluboké příčiny, ale nenastavení hranic velmi často bývá jednou z nich.

Jak tedy nastavovat hranice? Nejdříve si je ujasnit sám v sobě. Je potřeba, abych já sama zvládala své hranice a pak je umím dávat dětem. Pro názornější vysvětlení uvedu příklad, ačkoliv je zřejmé, že o hranicích bychom si mohly povídat ještě dlouho.

Odstavení od kojení u staršího dítěte. Rozhodnu-li se, že odstavím dítě, pak tomu musí předcházet dobré pochopení příčiny. Proč chci odstavit své dítě? Je ta pohnutka opravdu správná? Pochází ze mě, nebo z tlaku okolí? Pokud po větším zamyšlení se nad důvodem odstavení zjistím například, že opravdu již odstavit chci, protože už mě kojení velmi vyčerpává, jsem pak protivná, unavená, mé špatné nálady pak schytá partner i starší sourozenec a vlastně i kojené dítě, protože se na něho u každého kojení vnitřně velmi zlobím, pak se vnitřně pevně rozhodnu.

Obstojím si nejdříve toto rozhodnutí sama před sebou. Pak s tímto rozhodnutím přijdu za dítětem, kterému to vysvětlím. Bez pocitů viny, bez výčitek k sobě, prostě mu na rovinu řeknu, proč chci kojení ukončit, co budeme muset oba od nynějška změnit a jak to spolu uděláme. A poté si za svým rozhodnutím stojím. Pokud ale nemám pevné hranice, pak jednou dítěti řeknu ne, pak zase ano, dítě zkouší, co tedy, testuje si nás a je velmi nejisté. Začne dělat scény a snaží se v nové situaci zorientovat, protože je v ní ztracené. A my se cítíme zbytečně frustrovaní a mnohdy nám trvá i delší dobu, než přijdeme na to, proč se dítě takto chová.

Je ale vždy nutné prozkoumat právě ty hluboké příčiny. Pokud chci třeba dítěti zakázat jezdit na této vysoké skluzavce, je to vážně proto, že tam děti nesmí nebo proto, že se o něho bojím? A pokud se bojím, je v mých momentálních možnostech to překonat? Pokud ne, opět přijdeme za dítětem a vše mu na rovinu řekneme. Vysvětlíme mu, že by na té skluzavce jezdit mohlo, ale že vy se o něj nyní hodně bojíte, že jste to zkusila zvládnout, ale nepodařilo se vám to a navrhnete mu například, že to můžete zkusit zase při příští návštěvě parku.

Hranice zkrátka musí mít nějaký smysl a je důležité, aby v nich bylo dobře vám všem. Téma hranic také zařazuji do tématu vzájemného respektu a vzájemné úcty, kterou děti také učíme. A které – je to sice s podivem, ale je to tak – se velmi často učíme i my dospěláci.

Kontaktní rodičovství je zdá se pro všechny. Co vyžaduje od nás – od rodičů? A dá se začít kdykoliv (u jakkoliv starých dětí)?

Ano, začít se dá kdykoliv. Dokonce můžeme zpětně využívat i informace z oblasti limbického otisku a porodu, protože tyto brzké vzpomínky mohou mít jeden z největších vlivů na náš celý život.

Od nás vyžaduje odvahu a ochotu měnit se a pracovat na sobě. A také důvěru ve své dítě a vlastní intuici. V kontaktním rodičovství totiž moc neplatí žádné rady zvenku. Nemůžeme se plně opírat o příručky, poučky a články, protože se ladíme na naše individuální děti v přítomném okamžiku.

Přítomný okamžik je velká výzva i pro dospělého, dáš nám svůj tip, jak ho trénovat a prožívat v rodičovství?

Každý si na vědomé bytí v přítomném okamžiku přijde jinou cestou. Někdo meditacemi, či jinými praxemi. Takže mohu mluvit jen ze své zkušenosti, jak se toto občas podaří mě.

Nebývá to tak totiž vždy. Občas sice s dětmi fyzicky jsem, ale v myšlenkách si lítám úplně jinde. V minulosti, kde řeším, proč jsme se ráno nepohodli s partnerem anebo v budoucnosti, kdy plánuji, co uvařím na večeři a jaký si večer pustím film nebo co ještě musím stihnout do práce.

Když chci být plně s dětmi, abych jim dala pozornost a nasytila jejich nádrž lásky, je potřeba být tam s nimi plně fyzicky i psychicky. Někdy stačí jen zadívat se mlčky do jejich očí a jste tam. Někdy stačí se s nimi pomazlit anebo se na chvíli vážně vžít do hry, kterou zrovna hrají. A jste tam také.

Nezlobte se na ně, že vám nebudou vždy vykládat, co prožili ve škole. Ani se na ně nezlobte, že s vámi právě nebudou chtít řešit, co budete dělat o víkendu. Jsou to chvíle, kdy jsou tady a teď a nepotřebují řešit nic jiného. Jen jsou. A to je jedna z mnoha věcí, které nás děti učí. A nejen ty naše, všechny děti. Zkusme tomu být otevření a občas si to vyzkoušejme. A pokud se vám to podaří, zamilujete si ten pocit.

Mimochodem je to jedna z velmi osvědčených rad na rychlé a klidné uspávání dětí. Jen tam s nimi ležet v posteli a být. Nemyslet na minulost a hlavně ne na budoucnost. Pokud uspávám dítě a v hlavě mi jdou všechny plány na večer, děti to svými jemnými radary zachytí a rozruší je to – chtějí se také účastnit těch vašich skvělých plánů a tak čekají co tedy večer ještě bude a nemohou usnout :-)

Jaké nejzajímavější uvědomění ti přineslo mateřství – rodičovství?

Velikost lásky.
Jsem dokonalá ve své nedokonalosti. A o dokonalost se již nesnažím.

Lucko, děkuji za rozhovor!

RADOST S DĚTMI
Online kurz pro všechny rodiče, které zajímá kontaktní rodičovství

Rodičovství nemusí být dřina!

• About
• Latest Posts

Kateřina Svobodová

Jsem vodnářka, dvojnásobná máma, ulítlá dcera, šílená kámoška, písmenková královna a hlavně vděčná uživatelka Života.
Psaní mě baví. Baví mě tak moc, že mě živí. Teď. A co bude zítra? Tím se nechám překvapit... :-)
Více o mně tady >>>

Latest posts by Kateřina Svobodová (see all)

• Rozhovor o knize SRDCE MUŽE - 15 dubna, 2016
• Radka Tomášková: Cesta za miminkem je cesta sebepoznání - 9 března, 2016
• Sexological bodywork: profese, která mění životy - 4 března, 2016