Ženy ženámMěním se. Neustále jsem v pohybu. Někdy jsem šla nahoru a někdy dolů. Právě v tento okamžik jen prostě JSEM. Ale kdo vlastně jsem? Ta, co nenáviděla svoje tělo? Nebo ta, co ho miluje?
Jsem moje tělo nebo jsem moje duše? Jsem tělo, co má duši a nebo jsem duše, co má tělo? Jsem ta, co vše zevnitř pozoruje nebo jsem ta vnitřkem pozorovaná? A nebo je to ještě jinak?
Nádhernou a základní meditační otázku „Kdo vlastně jsem?“ jsem si kladla mnohokrát. Jsem loutka, panenka na hraní, která nemá na svůj život pražádný vliv a nebo jsem naopak tvůrce, co může ovlivnit naprosto všechno, co se v jeho životě děje? Obojí je nesmysl. Nikdo se mnou nemůže manipulovat aniž bych k tomu já nedala svolení a zároveň nikdy nemůžu zařídit vše tak, aby to bylo podle mých představ a přání.
Takže jak to tedy je?
Máme svobodnou vůli a nebo jsme taháni životem
sem a tam bez možnosti volby?
Já to vážně nevím. Tím, že jsem přijala, že to nevím, se mi velmi ulevilo. Protože, pokud bych měla být nesvobodná a někdo nebo něco vytvářelo můj život bez mého vědomého rozhodnutí (osud, karma, geny…), mohla bych to rovnou zabalit. K čemu by takový život byl? Jakou by měl vlastně cenu?
A naopak, pokud bych mohla rozhodovat o všem, co se v mém životě stane, byla bych tím zodpovědná i za životy lidí okolo? A jak by potom oni mohli rozhodovat o těch svých? V tom případě bych musela vážit každičké svoje slovo, každičkou svou myšlenku. Jak bych to proboha mohla zvládnout? Tu obrovskou zodpovědnost!
Vždycky mě iritovali lidi, kteří něco nechápali
Bývala jsem úplně šílená, když jsem musela někomu něco vysvětlovat třeba potřetí. Můj syn by o tom mohl vyprávět Ještě, že je tak silná osobnost… Neskutečně mě vytáčeli lidi, kteří mi kladli nějaké (pro mě stupidní) otázky. Proč?
Říká vám něco princip zrcadla? Ano, je to tak, nenáviděla jsem pocit, že něčemu nerozumím. Nedokázala jsem to přijmout. Že něčemu nerozumím a že nevím. Přijmout, že nad některými věcmi nemám kontrolu. Mužský princip…
Můj vnitřní muž byl neskutečný despota! Ubližoval mé vnitřní ženě, posmíval se jí a ponižoval ji na každém kroku. A ona to snášela, myslela si, že nemá jinou možnost… to jsem s myslela ještě do nedávné doby… ale co když to bylo trošku jinak?
Teď si uvědomuji, jak ONA je vlastně úžasná
Její moudrost, klid a trpělivost způsobila to, že jsem se nezhroutila. Je opravdu obrovsky silná a statečná. Miluji ji. Ona trpělivě snášela bolest a nepohodlí, a vlastně vždycky věděla, že je to jen dočasný stav. Vy, moje milé, které jste rodily, si asi budete lépe umět představit, o čem teď mluvím. Ženský princip – umění snést bolest a skrze ni dovolit novému zrození. Dovolte mi vám vyprávět jak to vnímám já.
Skrze příjemné pocity (mluvme teď o ideálním stavu) jaké nám přináší milování se otevíráme a dovolujeme muži, aby do nás vstoupil. I toto může bolet a může nás to zranit, ale my to umíme dovolit s přijmutím strachu. Dokonce čím více se otevřeme, a jsme tím samozřejmě zranitelnější, tím více to může být příjemné. Ženský princip spočívá také v měkkosti, temnotě, hloubce, vlhku, temnotě… a to vše je při milování ve hře.
Pokud se stane ten zázrak a v nás začne vznikat nový život, nastává pro nás období plné nepohodlí a někdy (většinou) i bolesti. Začíná to tím, že se naše tělo začíná měnit a my se nemusíme cítit úplně dobře. Mnohé z nás natékají, zvrací a bolí je třeba záda atd. Prostě nepohodlí.
Ale zvládáme to. Proč? No protože víme, že v našem těle vzniká nový život. Když se tento nový život dere na svět, je to pro každou ženu bolestné. Více či méně, ale je! A my? Přesto, že můžeme křičet či plakat, milujeme to, co nám tuto bolest způsobuje (naše miminko). Jsme ochotné to trpělivě snášet. S láskyplným přijetím dovolíme našemu tělu, aby se měnilo. Víme, že je to jen na nějaký čas.
Přestože můžeme mít strach a může nám to být nepříjemné,
jsme trpělivé, klidné a přijímající.
Dovolíme novému človíčkovi, aby se narodil skrze naši intimitu a bolest. Skrze veškeré to nepohodlí. V určitou chvíli poznáme a víme, že to stačí, že se blíží konec. Máme v sobě obrovskou sílu. Jsme schopné navzdory bolesti a strachu, který cítíme (ano, každá se aspoň trošku bojí a každou to aspoň trošku bolí), jít do „akce“, zatlačit a změnit to nepohodlí a bolest v něco nádherného. Je to opravdu překrásný pocit! Asi ten nejkrásnější, co vůbec může žena zažít.
A teď si uvědomme jednu věc. Kdybychom tento poslední krok neudělaly, to, co v nás dlouhou dobu roste, by zemřelo… A zároveň, pokud bychom zůstaly dlouho v nečinnosti, nenašly sílu zatlačit, jít ještě více a beze strachu do té bolesti a ukončit to, mohly bychom zemřít my… Tato bolest je naprosto transformační. Po tomto zážitku už nikdy nejsme stejné!
Porod kompletně změní každou ženu
Umíme tento ženský princip a sílu využít i v ostatních oblastech našeho života? Pomůžeme a dovolíme něčemu, co v nás roste, aby se to mohlo narodit? Nebo jen vyčítáme tomu, co nám způsobuje bolest, že se nám to nelíbí a že to nechceme? To, může být dítě uvnitř nás. Ale může to být i něco jiného? Ano, může to být nějaký muž. Může to být nějaká žena. Může to být nějaká životní situace. Cokoliv nebo kdokoliv.
Moje zkušenost spočívá v tom, že pokud se v životě setkám s něčím, co mi přináší bolest, a já před tím utíkám, nikdy se neposunu dál. Vlastně pomalu umírám. Do té doby, dokud to prostě nevyřeším. Dokud nenajdu v sobě sílu jít do té bolesti, přijmout ji, „zatlačit“ a ukončit to.
Je opravdu nezbytné trpět?
Myslím si, že občas ano. Ale jen do té doby, dokud si uvědomím, že to můžu já sama ukončit. Čím déle se tomu rozhodnutí vyhýbám, tím více trpím a bolí mě to… Bolest nás opravdu transformuje, ale není nutné ji snášet dlouhodobě!
A proč o tomto vlastně mluvím? Chtěla jsem vám ukázat jisté souvislosti. To, co jsem v životě pochopila a co bych ráda pomocí různých kanálů (články, semináře, e-booky) předávala dále.
Trvalo mi pár let než jsem pochopila, že se ve mě něco „děje“. Dalších pár let mi trvalo než jsem našla odvahu to přijmout. Následovaly roky ve kterých jsem se připravovala „porodit“. A poté roky samotného porodu (ty už byly nejkratší). A nyní už mám nejen po „šestinedělí“, ale dokonce i po prvních krůčcích. Moje dítě prošlo i pubertou a já ho teď pouštím do světa. A ráda bych s vámi sdílela moje pocity, bolesti, strachy, odvahu i sílu ke změně…
Můj život je změna
Změnila jsem se za svůj život několikrát a jistě nezůstanu stejná ani dál. Ať se ta změna týkala profese. Mé postavy. Mých vztahů. Také vztahu k sobě samé. A to je asi to nejcennější, co bych ráda předávala dál. Ne, neříkám, že mám patent na život. Ale co mám je pochopení.
Pochopení souvislostí a klíč k tomu, jak jsem našla vnitřní klid, svobodu a harmonii.
Povím vám teď jak jsem se měnila navenek. Poprvé jsem přibrala v těhotenství 25 kilo. Před ním jsem vážila asi 73 kg. Poté jsem zhubla, když měl můj syn 1 rok a v jeho roce jsem vážila, pro mě teď neuvěřitelných, 71 kg. Zkusím někoho požádat, jestli by mi nějak naskenoval fotku, kde mi je 22 let a mám tuto váhu…
Potom jsem ve svých 31letech vážila neuvěřitelných 107 kg. Ano, čteš správně… a tehdy jsem chodila do 3měsíčního kurzu na hubnutí, kde jsem zhubla 13 kilo a potom dalších 12 v průběhu dalšího půl roku. Takže jsem během 9měsíců dala dolů 26 kg a ve svých 32 letech jsem měla 81 kg.
No a během dalších 9let jsem postupně přibrala na 101 (letos po novém roce…) a do konce letošního roku budu mít zpět svých 77 (max 80) kg. O tom, jak to dělám, si můžeš přečíst na mém blogu.
Proč jsem se během let několikrát změnila a neudržela si svou váhu?
Protože jsem neměla to, co mám teď. Lásku, respekt a úctu k vlastnímu tělu. To jsem se musela naučit. To byla ta největší změna, která ale není zachytitelná na fotografii. Tu vidí lidé, kteří jsou v mém životě opravdu dlouho. Ti, kdo mě dříve neznali, možná ani dnes nevěří, že to, co říkám by mohla být pravda… Měnila jsem se opravdu dlouho.
Ovšem po té vší bolesti a mých životních zkušenostech jsem ráda, že jsem to vše prožila. Proč? Protože už vím, jak moc to může bolet a jak moc těžké to může být.
Dokážu už nyní pochopit každou z vás
Tebe, která jsi byla ponižovaná a týraná. Tebe, která se bojíš změny a zůstáváš ve stavu, ve kterém pomalu umíráš. Tebe, která jsi prožila bolest ze ztráty nenarozeného dítěte. Tebe, která nenávidíš svou práci a nevíš, jak to máš změnit. Tebe, která nenávidíš své tělo a nedokážeš ho přijmout. Tebe, která jsi sama a nechceš sama být. Tebe, která nedokážeš odejít z nefunkčního vztahu a den za dnem ztrácíš sama sebe. Tebe, která jsi nechala zajít svoje přejídání tak daleko, že vážíš opravdu moc, nesportuješ a nevíš, co s tím. Tebe, která si myslíš, že se o sebe nedokážeš postarat sama. Dokonce i tebe, která si myslíš, že nikdy do svého života nepřitáhneš partnera svých snů.
To vše jsem totiž prožila a dokázala změnit
Bude mi velkou ctí, když budeš mít chuť podívat se do mého světa a zároveň mi ukážeš něco z toho tvého. Krása ženského principu spočívá i ve sdílení a podpoře. Uvidíme se na některé z mých připravovaných akcí? Nebo se spolu setkáme prostřednictvím mých e-booků a stránek?
Budu ráda za jakoukoli zpětnou vazbu i za sdílení toho, co prožíváš.
Potěšíš mě, když mi napíšeš na fb nebo do komentářů…
Jsem tu i pro tebe.
S láskou
tvoje Hanka Pisková
facebook.com/GlamourHanaPiskova
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
- Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
- Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
- Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018
Návod, jak být krásnou sebevědomou ženou
Kdybych tak byla tak krásná jako ona! Mám moc krátké nohy! Nejraději…
1 tip, jak se UZDRAVIT SÁM díky síle motýlího efektu
Rok 2017 mě naučil několik zásadních věcí. Tak třeba jsem loni přestala…
all the technical KINGDOM777 solutions and staff we need for 에볼루션 카지노 operators who provide world
From bright, colorful landscapes to darker, more intense environments, the designs of geometry dash lite are visually appealing and keep players engaged.