Také jsem si na této vlně surfovala. Měla jsem za to, že je to tak správně, protože se ode mě chce, abych podávala výkony. Na co bych jinak byla na světě, než abych byla dobrá a dělala radost ostatním tím, jak jsem šikovná, úžasná, nápomocná, znalá, ochotná a inteligentní. Zvedala jsem činky a nosila značkové kostýmy. Kalhotové. Až díky duchovnímu probuzení jsem...
To na mě křičí můj mužský princip, který mám v sobě silně zakořeněný. Vím, že mi dává sílu, vím, že mi pomáhá v mé sebe-disciplíně a vím, že se na něho můžu spolehnout, když se věci hroutí.
Kolik z Vás ve svém podnikání pracuje až do úmoru, protože „byste prostě měly“? Kolik z Vás dává, i když nemá z čeho a pak se cítí špatně? Kolik z Vás neumí odpočívat, protože se pak cítí provinile? Kolik z Vás nezná svoji hodnotu a tak dávají sami sebe zadarmo?
Lidé se vždy vztahovali k něčemu vyššímu skrze svou lidskou zkušenost k Bohu či Bohyni. Tuhle potřebu mají i dnes, kdy žijeme v materialistické zemi, vlastně o to víc, protože tuhle základní lidskou potřebu dnešní společnost neumí naplňovat
Měním se. Neustále jsem v pohybu. Někdy jsem šla nahoru a někdy dolů. Právě v tento okamžik jen prostě JSEM. Ale kdo vlastně jsem? Ta, co nenáviděla svoje tělo? Nebo ta, co ho miluje? Jsem moje tělo nebo jsem moje duše? Jsem tělo, co má duši a nebo jsem duše, co má tělo? Jsem ta, co vše zevnitř pozoruje nebo jsem ta vnitřkem pozorovaná? A nebo je to ještě jinak?
Ženy ženám
