Život je nekonečná šňůra setkání a rozchodů

Dlouho jsem se nad knihou necítila tak… v pořádku.
Ano, to je to správné slovo. V pořádku. Patřičně. Možná bych řekla i normálně…

Ať to pojmenujete jakkoliv, je to ten pocit, že „všechno je jak má být, přesně tak jak je„. A to nezažívám denně. Tedy, já určitě ne.

Opojena příběhy žen, usadil se v mé mysli dojem, že ať byly moje vztahy s muži jakékoliv, mělo to tak být. A měla jsem to najednou znovu potvrzené… Ano, znovu. S každým zádrhelem, každou bolístkou, každou slzou, všechny ty jizvy mají svůj důvod. Každou jsem si zasloužila. A díky za ně!
Tečka.

Tanec divošky je knížka plná transformačních vztahů

Tanec divoškyVztahů, kde sexualita hraje hlavní roli. A přesto to skutečně podstatné se děje jinde. Každý správný příběh změny se děje v nás samotných, v našem Já, které roste a sílí novou zkušeností. Pokud to necháme proudit… pak má moc nás změnit. Všechny. Od základu. Jinak je to jen další popsaný list v deníku našeho života. Jen další zářez, jako když odškrtáváte to-do-list. Hotovo, u toho jsem taky byla!

Jenže to bytí je dvojí… Už dávno jsem si všimla, že žádné setkání, byť je sebebyzarnější, není jen tak. Ať jím projdeme jakkoliv, je pro náš život důležité. A čím víc si svou přítomnost v příběhu uvědomujeme, tím líp pro nás. Protože náš úkol je zjistit, co tenhle člověk měl dát zrovna nám. A to zjištění může přijít, nebo se k němu nedopracujeme, ale je to tam. Ale vše je jasnější (nechci říkat lehčí), pokud se podaří, navzdory všemu bolavému, k tomu dobrat.

Proto není divu, že jsem při čtení tak osobních prožitků, zažívala opravdu upřímnou radost, právě v tom okamžiku uvědomění, že každá moje volba je tím účinnější, čím víc jsem si vědoma toho, co se děje a čím více jsem upřímná nejen sama k sobě, ale i ke svým přáním, touhám a snům. (A pak jdu a naplním je.) Ale nejen teď, i potom, kdy se stávají vzpomínkou, která může být plná zloby a křivd, anebo se, navzdory všem zraněním, může stát něčím, co mě chrání, co mi dodává naději a sílu, co mi říká: „Tvůj život je fajn, když ho žiješ naplno a v souladu sama se sebou!

Někdy je ale cesta k tomu, co je skutečně „naše“,
k rozhodnutí v souladu s pocitem uvnitř, dlouhá…

Častokrát jdeme proti sobě. Nevědomky… Lehce se znásilňujeme v našem bytí a hledáme logické důvody toho, proč si myslíme a cítíme to, co myslíme a cítíme, a jak by to mohlo (nebo spíš mělo) být.
Mělo, ale není. Nebo je, ale jinak.
A tak to v sobě buď umlčíme anebo hledáme.

Z vlastní zkušenosti vím, že umlčet sebe sama lze jen nějakou chvíli, ne na věky! A ta bolest, která díky tomu uvnitř narůstá, a obaluje se vzrůstající apatií, nechutí k životu a žití jako takovému, není nic moc. Spíš nic než moc. Stáváte se „zrůdou“, protože pokud nežijete, jste mrtví. Živí mrtví.
A život hořkne…

Hledání odpovědi paradoxně také nepřináší očekávaný klid, protože ať to v tu chvíli víte, nebo se to jen bojíte přiznat, vy odpověď máte. Ještě dřív, než si přiznáte, že ji máte, už tušíte, co vás může dostat ven z toho špatného snu. A je to tak troufalé a šokující! A jak si to postupně víc a víc uvědomujete, ta odpověď na záchranu sklouzává den co den po povrchu vašeho nebytí, ve kterém jste zaseknutí, a čeká až zlomíte své vykonstruované obavy. Až se postavíte strachu z rozhodnutí za rouškou hry „co bude!“. Až přestanete se všemi kdyby… a vykročíte na správnou cestu.
Na tu svou cestu…

Protože cítit se dobře ve svém životě,
je to jediné, na co musíme brát ohled!

To je naše cesta.

Přesně jako v té knížce… Setkáváme se a zase rozcházíme.
A tím vším rosteme.
Držet se vztahů jen proto, že… (doplňte si jakýkoliv strach – můj byl třeba ten, že to nezvládnu a skončím bez peněz s dětma pod mostem) je ta nejhorší služba, kterou sami sobě prokazujete.

Život není… počkat… Je jedno čím život je, nebo není, důležité je čím jsme my sami ve svém životě. Jak se stavíme sami za sebe. Jak překonáváme překážky. Jak nakládáme s každým poznáním, kterého se nám dostává, a díky tomu je život víc a víc místem, ve kterém je nám prostě fajn…

A i když občas přijde mráček, jde o to, co je za ním.
Jestli slunce, nebo další mrak.

Katka

P.S.: Díky, Magdo, za inspirativní čtení…

Kateřina Svobodová

Jsem vodnářka, dvojnásobná máma, ulítlá dcera, šílená kámoška, písmenková královna a hlavně vděčná uživatelka Života.
Psaní mě baví. Baví mě tak moc, že mě živí. Teď. A co bude zítra? Tím se nechám překvapit... :-)
Více o mně tady >>>
Jsem vodnářka, dvojnásobná máma, ulítlá dcera, šílená kámoška, písmenková královna a hlavně vděčná uživatelka Života. Psaní mě baví. Baví mě tak moc, že mě živí. Teď. A co bude zítra? Tím se nechám překvapit... :-) Více o mně tady >>>
Komentáře
  1. Lenka K. napsal:

    Milá Katko, děkuji Vám za krásný článek. Na tuto knihu se také chystám, poté, co jsem se s její autorkou Magdou osobně setkala.

    • Katka Svobodová napsal:

      S radostí, knížka mi krásně zpříjemňovala cestu vlakem a bylo to vyloženě osvěžující… věřím, že i vám dá to, co potřebujete ;-)

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.