Vím, že to dokážeš

Byla jsi grandiózní, dokonalá a jedinečná, když jsi spatřila světlo světa. Nepochybovala jsi o sobě. Byla jsi plná lásky, plná odhodlání, snů, důvěry v sebe i druhé. Chtěla sis hrát, smát se, tančit, dovádět. Toužila jsi po tom, aby se k tobě dospělí chovali jako ke svým přátelům. Chtěla jsi být milována a obdivována.

Věděla jsi, že jsi skvělá prostě jen proto, že jsi.

Chtěla jsi od druhých porozumění. Nepřála sis, aby tvé problémy zmenšovali, aby tě před druhými opravovali a aby tě neustále upozorňovali na tvé chyby. Nesnášela jsi, když se velcí rozčilovali a křičeli. Když tě trestali. Když ti nedůvěřovali. Když slibovali, ale sliby nedodrželi. Nechápala jsi, proč tě velcí straší.

Proč nevěří ve tvé schopnosti?
Proč vyzdvihovali úspěchy druhých před tvými?
Proč tě tak hodně kritizovali a tak málo chválili?
Proč ti zakazovali dělat, co máš ráda, a nutili tě dělat, co nesnášíš?

A tak místo, abys rozkvétala, začala ses uzavírat. Přestala jsi věřit ve svou dokonalost a jedinečnost. Začala jsi o sobě pochybovat. Přestala jsi věřit, že jsi hodna lásky.

Přestala jsi snít, smát se, tančit a dovádět.

Druhým už nevěříš. Chováš se tak, že si sama často nerozumíš. Neodpouštíš si své chyby. Skrýváš svůj pláč. Jsi na sebe tvrdá a věříš, že druzí mají právo chovat se k tobě povýšenecky.

Sebevědomá žena

A tak ti chci něco říct, drahá přítelkyně…

Jsi naprosto úžasná a zasloužíš si jen to nejlepší!

Od života, od tvých blízkých, ale v prvé řadě sama od sebe. Uvěřila jsi, že přesně taková, jaká jsi, nejsi v pořádku. Je to lež! Vymaž si, prosím, tato slova jednou provždy z hlavy. Už jim nevěř, tahají tě dolů, do propasti, do neštěstí.

Ano, já vím, namítáš, že máš spousty chyb. I s nimi jsi perfektní a krásná. Vesmír tě miluje a obdivuje. Nebraň se tomu. Poddej se. Začni zase věřit, že máš nevyčíslitelnou cenu. Už se nemusíš pro druhé obětovat. Už nemusíš dělat vše, o čem si myslíš, že se od tebe očekává.

Začni dělat jen to, co ti dává smysl a naplňuje tě radostí a vášní.

Začni říkat „ne“, když pro „ano“ by ses musela vzdát sama sebe. Vnímej svůj strach a snaž se mu naslouchat. Čeho se bojíš? Že když ukážeš svou pravou tvář, ztratíš lásku a přízeň druhých? Myslíš si, že člověk, který tě má rád, jen pokud se chováš podle jeho scénáře, má ve tvém životě význam? Je ve tvém životě někdo, kdo zná tvé skutečné já? Vedle koho jsi uvolněná a nebojíš se mluvit i o věcech, za které se normálně stydíš? A jak se vedle takového člověka cítíš?

Moje milá, nejúžasnější jsi tehdy, když odhodíš svou masku, která má zakrýt ty vlastnosti, pro které ses jako dítě cítila nemilovaná a nepřijímaná. Napiš si své podle tebe nepřijatelné vlastnosti a přijmi je jako součást svého já. I s nimi jsi pořád dokonalá. Pak začneš cítit sílu a moc nad svým životem.

Tohle jsi skutečně ty. Dojde ti, že někteří lidé ve tvém životě tě táhnou dolů, nechtějí respektovat tvou změnu a snaží se tě přesvědčit o ztrátě tvého rozumu… Pochybnosti budou přicházet, jako vlny v moři, pořád a vytrvale, ale ty se nevzdáš, protože začínáš cítit život až v morku kostí. Tohle je ono. Tohle jsi chtěla! Tohle jsi potřebovala!!

Tohle jsi ty!!! Krásná, grandiózní a dokonalá!!!

Vím, že to dokážeš!!!

Vím, že už to nikdy nevzdáš…

 

Míša Zdráhalová

životní kouč

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností. Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
Komentáře
  1. Eva P. napsal:

    To je skutečně nádherný článek, pro mě plný povzbuzení a naděje.
    Ovšem co když si ho přečte dívka, která řeší své problémy tím, že si prořízne kůži, aby bolest přehlušila všechny ostatní pocity? Nemůže pak uvěřit tomu, že tak jak to dělá je to v pořádku, a že ti ostatní, kdo jí říkají, že v pořádku není a měla by se léčit, nemají pravdu a oni sami nejsou v pořádku?
    Zabývám se tím proto, že můj syn má takovou přítelkyni a sám také takové sklony měl, najednou se začínám dívat na doporučení, články a motivace trochu jinak než dřív.
    Neberte to jako kritiku, prosím, spíš jako zamyšlení nad tím, jestli si každý dokáže z článku „vyzobnout“ to správné pro sebe. Jakou s tím máte zkušenost?
    Vidím to už delší dobu, jak se snažím vnímat informace kolem sebe z více hledisek: když něco napíšeme, píšeme to pro určitou cílovou skupinu. A v jiné skupině, o jejíž existenci třeba ani nemusíme vědět, to možná může uškodit. Nebo ne? Vidím to špatně, protože nejsem jedna z nich, pouze na to nahlížím zvenčí?

    • Evanna napsal:

      Ano, nádherný článek. Kdybych více podobných věcí četla v období svého dospívání, možná bych se z právě takových problémů, o kterých píšete, dostala dřív. Deprese jsou těžká věc, jako by měl člověk brýle, přes které nevidí krásu života. Ale nebála bych se, škodlivosti článku. Je psán ze srdce a pro duši. Každý nešťastný člověk uvnitř ví, že jeho situace rozhodně není v pořádku, proto vlastně duše pláče a člověk je zoufalý, když neví, kudy z toho ven. A láska je přesně to, co duši uzdraví, proto článků na podobné téma snad nikdy není příliš, někteří je potřebují číst znovu a znovu, a postupně do sebe dílky myšlenek zapadnou, mraky se rozplynou, a pak skutečně „cítíme život až v morku kostí“ :) Nádhera!

    • Zdenka napsal:

      Myslím, Evo, že jste článek nepochopila. Zkuste si jej přečíst znova, třeba tam podruhé také objevíte, že se nikdo nemusí nenávidět a trestat (jakkoliv sebepoškozovat), protože je dokonalý a nemocný je ten, který uráží a upozorňuje druhé na jejich chyby.

      • Eva P. napsal:

        Ano, já to tak vidím. Tedy teď už ano, v době mého dospívání mi to takhle nikdo neřekl. Tam byla vždycky podmínka, že dokonalý je jen Bůh a „pro mě jsi ta nej…“, a to mi nestačilo, chtěla jsem být ta nej pro všechny, ne jen pro svého tátu, který se mi snažil narovnávat sebevědomí.
        Nevidím do vnímání dětí, které trpí sebepoškozováním a nedostatkem sebeúcty, proto jsem se zeptala a připustila, že to možná vidím špatně. Jestli je to tak, jak píše Evanna, že „každý nešťastný člověk uvnitř ví, že jeho situace rozhodně není v pořádku“, jsou takové články požehnání a balzám pro duši.
        A samozřejmě i to, když je jejich okolí neodepíše a když zbývá byť jediný člen rodiny, který je přijímá bez výhrad.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů