Často se sama u sebe setkávám s tím, že mi nedělá problém změny přijímat zvenčí, na ty většinou reaguji dost pružně a rychle, spíše to hůře zvládám vnitřně. Když se na to zaměřím zblízka, zjišťuju, že strach je to, co způsobuje můj citový rozvrat. Co s tím?
„Sakra! Jen to pusť!“ Pláču… bolí to, tak moc to bolí… Znovu si prožívám dávná utrpení! Ztratila jsem sebe samu… tehdy to byla schůdnější cesta. Vzdala jsem se sebe sama, své autenticity. Na celou řadu let se pouze přizpůsobovala a snažila zapadnout. Přijala množství rolí, o nichž jsem byla přesvědčená, že je mám hrát. Dnes, už jiná, vím jednu zásadní skutečnost – takhle to nefunguje
Ještě před devíti lety jsem byla žena, která dost obstojně zaskakovala i muže, aniž bych to vlastně chtěla. Neuměla jsem to ale jinak. Vlastně bych řekla, že jsem tehdy ani nevěděla, co to pořádně znamená BÝT ŽENOU. Někde v hloubce své duše jsem ale cítila, že být ženou znamená mnohem víc, než si dokážu představit
Nešťastná láska. I já ji kdysi zažila a dnes jsem za ni vděčná. I navzdory té chvíli, kdy mě můj "milý" nechal na holičkách téměř bez peněz v cizí zemi stovky kilometrů od místa, kde jsem tenkrát žila a studovala. Když se člověk tímto způsobem zamiluje, dříve nebo později si obvykle položí otázku: "Stojí za to vydržet nebo to mám vzdát?"
Chodila jsem na vysokou školu, střídavě na dvě brigády a málem si osvojila nevlastního bratrance. Když přičteme zátěže z minulosti, tak se vytvořil slušnej koktejl, který vybuchl a já se ocitla v situaci, kdy jsem nemohla napsat ani email, protože to pro mě bylo zatěžující.
V životě jsem utržila tolik ran, že si někdy říkám, odkud beru tu sílu zase vstát. Pokaždé, když vstávám, děkuju životu za to, že tu sílu mám. Nikdy to není jednoduché. Ani se nedá říct, že by to bylo u další rány o něco jednodušší. Ale touha po splnění mých snů vždy zůstala
Čo prináša sláva, chvála a potlesk? Pocit, že sme úžasní, dosť dobrí, že sme milovaní, ale... prečo potom tá šťavnatosť a plnosť tohto šťastia tak rýchlo vyprchá? Prečo to vlastne nestačí? Prečo je to tak ako sa hovorí "sláva poľná tráva"?
K napsání této zprávy mě přiměla informace od mého přítele, který mi nedávno řekl: „Už zase v Praze zemřeli lidé kvůli karmě.“ A mně z toho bylo smutno, protože mi došlo, že s tím zase nikdo nic nedělá. Pokud nemáte karmu v dobrém stavu, může dojít k neštěstí. Což se v mém případě stalo.
V práci jsem jako na trní. Zkouším volat do nemocnice, jak dopadla manželova operace. Sestra mi do telefonu sdělí, že mi žádné informace poskytnout nemůže. Cože? Jak to, že mi nic nechce sdělit? Cítím, jak se mi kutálí slzy po tváři a nejsem schopna nic říct. Musím rychle za ním.
Člověk průměrně žije 25 000 dní. Představte si, že každý máme svoji galerii. Co den, to obraz. Obraz, který symbolizuje celý den, emoce, co se vám povedlo nebo nepovedlo. Takový časový limit, který buď správně využijeme nebo ne. Prostě vašich 24 hodin v rámu.
Na Facebooku jsem pak objevila stránku Mám se ráda. Bála jsem si ji označit. Co na to řeknou přátelé? Mám se skutečně ráda? Nebude to znít namyšleně? Jdu do toho! A jak plynul čas, Ženy ženám se staly firmou, která začala hledat do týmu další ženy. V ten okamžik mě napadlo, že jsem neviděla Aličky inzerát jen tak...
Dnešní dospívání není jednoduché. A není jednoduché hlavně tehdy, když jste ve svém sebevědomí z jakéhokoliv důvodu oslabené. Když ovšem začnete svoji nejistotu řešit hubnutím, může právě tehdy začít vaše procházka peklem
Až příliš mnoho lidí dělá práci, která je nebaví, ve které nevidí smysl. Dělají práci jen pro peníze, aby mohli zaplatit hypotéku nebo nájem. To, co vydělají, utratí za něco, co jim do života přinese zdánlivý pocit štěstí – novou televizi, nové auto, dovolenou u moře, značkovou kabelku. Jde to i jinak
"Extatický život" je nesmírně individuální záležitost a v žádném případě se nechystám diktovat žádná životní pravidla. Toto je jakýsi výňatek mých osobních zkušeností, které jsem získala na své vlastní cestě hledání toto, jak můžu prožitků extáze nejen občas dosahovat, ale i trvale udržovat a kontinuálně prožívat ve svých každodenních strastech a radostech
Byla jsem v podstatě černá ovce rodiny. Rodiče a společnost určovali, co je správné a co se má a nemá dělat, abychom vypadali dobře za každé situace. Takhle se to táhlo v podstatě celou dobu v dospívání, škole i následně v zaměstnání... Měla jsem pocit, že nikam nezapadám, že chci něco extra, že nějak vybočuji, když chci dělat věci po svém
Ženy ženám
Lilia Khousnoutdinova
Růžena Nekudová
