Najednou mi to došlo. Nevěnovala jsem pozornost sama sobě už pěkně dlouho. Bylo mi úplně jedno, že jsem unavená a zaprášená. Že mám kruhy pod očima a neoholené nohy. Až mi najednou někde vzadu zablikala kontrolka a nějaký hlas uvnitř mi řekl – dej si pauzu. Bylo to, jako by na mě pohlédla má vnitřní máma. Ta, která o mne pečuje.
Je tady nový druh mužů, kteří zanechávají svou stopu na obzoru dnešního světa. Muži, kteří boří vše, co bylo řečeno o tom, co to znamená být mužem, rozmetající stereotypy a opouští ty omezující, zastaralé definice, které byly předávány po celé generace. Odvážní muži, autentičtí muži, soucitní muži, každodenní muži, milující muži. A jak se takovým skvělým chlapem stát?
Dnes jsem se rozhodla podívat na svou oblíbenou pohádku, jenž mě nesmírně inspirovala. To byl také důvod, proč jsem se rozhodla napsat pár řádků, které vedou k hlubokému uvědomění a pravdě, která je v mém srdci, a stále víc a víc si ji uvědomuji
Naučila jsem se přijímat. Ať už je to dobré nebo ne, ať už jsem něco doopravdy pokazila nebo selhala. Zkuste si to sami! Zkuste si přijmout, že se Vám něco nepodařilo, že jste totálně selhali, že jste v něčem propadli, že jste nesnesitelní. Bez výčitek svědomí, prostě to jen tak přijměte. Poznáte to tak, že
Rozešla jsem se s přítelem, se kterým jsem byla téměř 3 roky. Při loučení mi řekl, že by náš vztah stejně asi moc do budoucna neměl smysl, když se stále jen obětuji pro druhé a nemyslím na sebe. Dlouho jsem nechápala, co tím myslel. Nechápala jsem, co je na tom špatného. U nás v rodině se to vždy chápalo jako věc pozitivní. Až jednou
Když jsem si dnes ráno položila tuto otázku, napadlo mě spousta odpovědí jako třeba „náročný“, „namáhavý“, „stresující“. Takový totiž život s touto nemocí je. Tak, jako se cukrovkáři více či méně postupně smiřují s tím, že budou žít život s cukrovkou, musela jsem se i já smířit s tím, že žiji s dermatilománií.
Nešťastná láska. I já ji kdysi zažila a dnes jsem za ni vděčná. I navzdory té chvíli, kdy mě můj "milý" nechal na holičkách téměř bez peněz v cizí zemi stovky kilometrů od místa, kde jsem tenkrát žila a studovala. Když se člověk tímto způsobem zamiluje, dříve nebo později si obvykle položí otázku: "Stojí za to vydržet nebo to mám vzdát?"
Nejseš dost dobrá. Nic nedokážeš. Nezasloužíš si lásku. Podívej se na sebe, jak vypadáš. Kdo z nás to někdy nepoznal? Žijeme v nefunkčních vztazích, chodíme do práce, kterou nemáme rádi, necháme sebou manipulovat… Zkrátka se nemáme rádi. Znám to, i já jsem to tak měla. Ale rozhodla jsem se to změnit.
Předpokládám, že rodiče chtějí změnou přístupu k dětem docílit většího klidu v rodině a větší spolupráce dětí. A ani po přečtení knih, shlédnutí videí či absolvování seminářů rodiče nevidí valné změny. Nebo jen dočasné, ukončené výbuchy vzteku ze strany rodičů a k tomu pocity selhání. Ale jde to i jinak
Vztah a domov by měla být místa, kde se můžeme svobodně projevit. Kde můžeme být skutečně MY. Kde jinde, sakra, bychom měli být svobodní, uvolnění, sví? Kde lépe odhalit, poznat a přijmout svoje stinné stránky?
Postupem času jsme zjistily, že tatínek maminku podvedl a že s tou paní má holčičku. Další utvrzení, že MY nejsme dost dobré, když potřebuje ještě další dítě. Ten čas, kdy nám neříká, kde je, je s nimi a na ně je určitě hodný a chová se k nim lépe než k nám…
V noci mě vzbudil Nov. Prozření. Jasné, striktní, jak blýsknutí samurajského meče. Uviděla jsem, kde jsem se neslyšela, kde jsem ignorovala to, co cítím. Nejdříve přišla velká zlost, že jsem se "neprávem" dostala do situace, kterou nyní musím řešit. Pak se zlost otočila proti mně samotné
Možná to důvěrně znáte, říkáte si: tolik se snažím a ono NIC, nebo MÉNĚ NEŽ BYCH CHTĚLA. K snídani si dáte bílý jogurt, ke svačině zakousnete jablko, k obědu kousek libového masa s dušenou zeleninou a večer schroustáte mísu zeleninového salátu. Chcete pohnout se svou váhou, omezujete se, kontrolujete, co kdy jíte, ale výsledky nevalné. Řeknu vám proč
Škoda, že nemám v rukou kopretinu! Tato tajuplná dívčí hra mě vždycky jako malou bavila. A co to použít na diagnostiku sebelásky? Co by mi vyšlo? Ruku na srdce – když opominu období sladkého raného dětství, po zbytek svého života jsem se ráda neměla. Žila jsem ve společnosti lidí, kde to bylo přirozené. Všichni mi ukazovali na svých životech, jak se to správně dělá. A já je napodobovala
Před pár dny jsem se vrátila z dovolené ve Španělsku, odkud jsem si přivezla několik zásadních uvědomění. Jedno z nich přišlo, když jsme se synem na pláži hledali mušličky. První dny se zdálo, že jsou k mání pouze jejich úlomky. Našla jsem jednu takovou "skoro celou", hezky zbarvenou. Můj první impuls byl, že ji zahodím, protože chci nerozbitou, krásnou, ale pak mi něco začalo našeptávat "vždyť je docela dobrá..."
Ženy ženám
