Když se narodila naše první dcera, doslova jsem popřela své vlastní potřeby. Hlavně ať jsou všichni kolem mě šťastní i za cenu, že já sama se cítím pod psa. A tak jsem jela jako fretka, abych splnila různá očekávání. Z podlahy by se dalo jíst, jak byla vyleštěná, ovoce umyté, vypeckované, zavařené a připravené na zimu, zahrádka vypletá, boty...
Miluji děti, jejich čistotu, otevřenost a pravdomluvnost, se kterou vstupují na svět. Upřímný úsměv a jiskry v očích, které dlouho nevyhasnou. Obdivuji dětské vnímání světa, objevování pro nás nepodstatných skutečností a zázračných maličkostí. Vážím si dětské naivní důvěry ve svět a v nás dospělé, alespoň do okamžiku, než-li je prvně zklameme. Sama jsem byla přesně takový malý tvor plný snů a barevné živoucí fantazie....
Docela nedávno, když jsem se rozčilovala s dětmi, si mě manžel škodolibě přeměřil pohledem a pak odpálil míček se slovy: „Co by na to řekly tvoje čtenářky, miláčku, že takhle ječíš na děti?“ A pokračoval dál ve sledování čehosi ve svém iPhonu jakoby nic. Místo aby mi pomohl srovnat děti v poklidu a s přehledem, jak to umí jen on, si mě...
Proč mi nikdo neřekl, že mít dítě je tak těžké? Z porodnice domů jsem jela jako uzlíček nervů. V tašce jsem měla přibalené příkrmy pro případ, že bych se nerozkojila. Bolavé krvácející bradavky a vytékající mateřské se staly denní realitou prvních dnů. Věčný křik a únava! Kdy tohle skončí? A proč se o tom neučí ve škole?
Po třech dětech a šesti letech na mateřské dovolené jsem se musela rozhodnout, co dál. Manžel tvrdí, že jsem náročná…! Já totiž toužím po smysluplné práci, na kterou se budu každé ráno těšit, nebudu při ní vnímat čas, hlad ani únavu. Stane se mou vášní, životním posláním a bude dobíjet mé baterky. Je to tak těžké?
Mám za sebou tři fyziologická těhotenství, tři donošené děti ale ani jeden z lékařů v průběhu těchto těhotenství mi nikdy nesáhl na břicho. Lhostejno, jestli ambulantní lékař nebo v nemocnici, prostě nikdo. Maximálně udělali ultrazvuk, ale když jsem odmítla, tak se jen zatvářili uraženě, a tím to skončilo.
Byla jsem plná strachů. Jako já že bych měla vychovávat dítě? Já, která občas přemýšlí a někdy se i chová jako puberťačka? Co si nepamatuje, kolik stojí kubík vody a kdo je právě ministrem zemědělství? Copak já můžu být seriózní matkou a předat tomu malému človíčku všechny morální hodnoty? A možná právě kvůli strachu jsem nemohla otěhotnět. Neměla jsem co ztratit, a tak jsem se pustila do zkoumání svých strachů. A pochopila jsem
Psal se rok 2009 a já odjížděla ze svého prvního semináře osobního rozvoje TOTÁLNĚ FASCINOVANÁ. Fascinovaná možnostmi, které se mi otevřely v den, kdy jsem si uvědomila a na vlastní kůži pocítila, že jsem tvůrce svého života a stvořit si v něm můžu opravdu cokoliv. A jak to nejen mně změnilo život?
Vím, že je pro někoho zvláštní přijmout fakt, že děti mohou učit nás dospělé. Většinou máme v hlavě nastaven vzorec, který říká: RODIČE UČÍ DĚTI! A tak my je učíme! Učíme je tomu, co učili rodiče nás a tak to jde stále dokola. Dokud nepřijde někdo, kdo začne nad tím vším přemýšlet. Čím nás mohou děti obohatit?
Pojďme se spolu podívat a představit si, co asi tak vnímá malé miminko v prvních chvílích po narození. Dítě má po narození velmi vyvinuté všechny smysly, je vysoce citlivé na naše/maminky citové rozpoložení, dokáže ihned reagovat na naše nálady, na náš hlas, dotek, vůni. ZAVŘETE OČI, nádech výdech. PRÁVĚ JSTE SE NARODILI – jak se asi cítí právě narozený človíček? Z teplého měkkého...
Někdy pozoruji ostatní lidi a přemýšlím o jejich životě. Přemýšlím, proč stojí na místě a nic na svém stylu života nezmění. Já mám v podstatě vše, co jsem si kdy přála, vysnila nebo o co jsem prosila tam nahoru „do vesmíru“, a rozhodně se nedá říct, že by se to stalo tak nějak samo a bez mého vlastního přičinění
Psal se rok 2009 a já odjížděla ze svého prvního semináře osobního rozvoje TOTÁLNĚ FASCINOVANÁ. Fascinovaná možnostmi, které se mi otevřely v den, kdy jsem si uvědomila a na vlastní kůži pocítila, že jsem tvůrce svého života a stvořit si v něm můžu opravdu cokoliv. A jak to nejen mně změnilo život?
Dříve, když žena porodila, zůstávala ve společenství žen - v blízkosti své matky, babičky atd. Dnes se žena po porodu často stává osamocená se svými myšlenkami a nejistotami, zdali je schopna všechno zvládnout. Jak důležité je období šestinedělí a jaké nástrahy může přinést, se dozvíte v dnešním rozhovoru s Katkou Tůmovou.
Přemýšleli jste někdy nad tím, jak je to možné, že v dnešním vyspělém světě je proces vzniku miminek tak nedokonalý? Já ano. S manželem o tom poměrně často debatujeme. Především při dlouhých proplakaných nocích nebo růstu zoubků. Pojďme se na to spolu podívat. Jsme mladí, perspektivní, plní elánu do života a rozhodneme se mít miminko. A tak do vesmíru pošleme objednávku na jednu malou dušičku. Co se stane?
Byla jsem plná strachů. Jako já že bych měla vychovávat dítě? Já, která občas přemýšlí a někdy se i chová jako puberťačka? Co si nepamatuje, kolik stojí kubík vody a kdo je právě ministrem zemědělství? Copak já můžu být seriózní matkou a předat tomu malému človíčku všechny morální hodnoty? A možná právě kvůli strachu jsem nemohla otěhotnět. Neměla jsem co ztratit, a tak jsem se pustila do zkoumání svých strachů. A pochopila jsem
Mgr. Elena Ježková
Ženy ženám
Alice Kirš
