Naše úžasné blogerky pro vás napsaly 1 225 článků za celou existenci projektu Ženy ženám. Staly se pro mnohé inspirací, zábavou i zdrojem užitečných informací. Několikrát týdně jste mohly pročítat nové články a čerpat z nich pozitivní a transformační energii. Nastal čas vše ukončit. Poslední článek na tomto blogu bude netradiční. Je sestaven ze vzkazů našich blogerek pro Alici, tým Ženy...
Rok 2017 mě naučil několik zásadních věcí. Tak třeba jsem loni přestala používat make-up a spolu s ním i dalších milion kosmetických serepetiček, kterými jsem maskovala svoji dříve nedokonalou pleť. (Nedokonalá je stále, ale už to považuji za součást hry, tedy dokonalosti.) Používám na pleť už jen tři produkty, z nichž dva jsou domácí výroby (včetně kopřivového tonika) a ta poslední věc...
Možná si teď myslíte, stejně jako já před časem, že jste se svým osobním rozvojem udělaly veliký pokrok. Chodíte na semináře, hodně čtete. Cítíte se skvěle, šťastně, nic vás netrápí. Jste silné, vyrovnané a sebevědomé. Myslíte, že veškeré své křivdy z minulosti máte zvládnuty a vyřešeny. Když jsem se ale ohlédla já a uviděla své vnitřní dítě, vůbec se neusmívalo. Tvářilo se bolestně a sklíčeně
Jako dítě znáte své možnosti. Ještě se znáte a cítíte. Ale časem je do vás vkládán strach a nejistota, že nejste dost, že to nezvládnete. Ztrácíte se sebou kontakt, své sebe-vědomí a sebe-hodnotu. Takže jak to udělat? Jak se dostat opět na 1. místo ve svém životě?
Je krásne a úžasné snívať. Snívať bez hraníc a prekážok... V tejto dnešnej dobe, kedy sme matkami, partnerkami, priateľkami a častokrát živiteľkami rodiny, je veľmi náročné zastaviť sa a snívať. V uponáhľanom svete plnom plnenia úloh, sme zabudli čo znamená ostáť stáť, len tak sa posadiť a pozorovať svet, ktorý nás obklopuje. Ako to zmeniť?
Začala jsem přemýšlet o všech ženách v mém životě. A že jich bylo. Tři dny jsem sepisovala a zapisovala všechna ta jména, která mi vyplouvala na mysl a to už od základní školy. Psala jsem a uvědomovala si velice jasně, co se tenkrát událo, jaké místo v mém životě měly a jestli mne pomohly, obohatily, posunuly, nebo mým životem jen prošly a zanechaly jistou stopu
V posledních dnech jsem opět potkala lidi, kteří si vůbec neuvědomují, že to, co se jim v životě děje, je jen a jenom jejich "zásluha" a pokud nežijí podle svých představ, dějí se jim samé hrůzy, tak si za to opravdu mohou jen oni sami. Když se nám v životě děje něco nepěkného, co nám nevyhovuje, tak je velmi dobré se zamyslet nad sebou a nad svými myšlenkami
Škoda, že nemám v rukou kopretinu! Tato tajuplná dívčí hra mě vždycky jako malou bavila. A co to použít na diagnostiku sebelásky? Co by mi vyšlo? Ruku na srdce – když opominu období sladkého raného dětství, po zbytek svého života jsem se ráda neměla. Žila jsem ve společnosti lidí, kde to bylo přirozené. Všichni mi ukazovali na svých životech, jak se to správně dělá. A já je napodobovala
Včera byl zvláštní den. Moje kolegyně Beba, o které si všichni myslí, že se ulejvá, a že když neudělají práci za ni, tak to nebude hotové, odcházela na pauzu a říká nám všem: „Pojďte, máme pauzu!“ A najednou mi to došlo. Proč nejdu také? Proč se tam naháním?
Pokud jsme si jisti sami sebou, tak nás nemůže rozházet názor druhého člověka, nebudeme si poznámku brát osobně a nebudeme vztahovační. Tímto jsem si prošla a procházím. Věřila jsem lidem okolo, že to, co si o mě myslí, jsem já. Jenomže jsem nevěděla, kdo jsem
Dnes mi napsala kamarádka, jak byla znechucená po posledním nákupu oblečení. Odcházela z obchodu s pocitem, že je hnusná, tučná, do ničeho se nevejde, a že už nikdy nebude jíst. Ten pocit se jí chvíli držel, dokud si neuvědomila, co se děje, a nezatočila s ním. Asi to taky znáte, ne?
Na cestu k sebelásce jsem se vydala asi před rokem. U mě jde o postupný proces. Zcela přirozený. Jsem vděčná za moudrost Vesmíru či Vyšší moci, díky níž mé slupky a nánosy na duši jsou odkrývány citlivě, pomalu a s ohledem na mě samotnou. Přesně tak, abych si vše ustála bez větších dramat a pádů na samotné dno. Vždy jsem v sobě objevila Sílu, která mi umožnila opět brzy vstát, nadechnout se a nastavit tvář slunci.
Zaplavila ji nejistota: "Jak to mám sakra vědět? Netuším, proč Laura nejí." Tápala ve tmě. Cítila se ztracená. Připadalo jí, že to trvá věčnost. A najednou se odpověď sama vynořila v její mysli... Nemám se ráda. Nemám ráda vlastní tělo!
To, že jsem tvůrce svého života, že jej tvořím svými myšlenkami, že je vše v mých rukou, to vím už dlouho. Jsem taky přesvědčená o souvislosti mezi zdravím a zdravou stravou, takže podle toho vypadá můj jídelníček. Přesto můj život před rokem nebyl žádná idylka
Včera jsem připlula na panenský thajský ostrov Koh Lipe. Nádherná pláž. Skvělé zdravé jídlo. Masáže za hubičku. Usměvavé a ochotné tváře na každém kroku. Nejmilovanější člověk mého života se mnou. Ráj na zemi. Vypadá to, že mému prožívání štěstí nestojí nic v cestě. Až na…? Stačí jeden pohled do zrcadla!
Ženy ženám
Alice Kirš
