Zamyslete se, prosím, čím vším si musí projít... Přiznání sobě i okolí, že jsem "jiný". A co dál? Nyní jsou pár, žijí spolu už nějakou dobu a chtěli by rodinu, ale nemůžou. A proč vlastně? Proč jim to zakazujeme? A je nějaká cesta?
Dnes jsem dostala zajímavý dotaz od jedné mladé ženy: "Zjistila jsem, že se často vrhám do náruče nesprávných mužů – z touhy po doteku, z hladu po přijetí, po pochvale, po bezpečí, po pocitu lásky. Vím, že to pochází z určitého nedostatku z dětství, ale co s tím? Jak si mám dosytit malou hladovou holčičku?"
Byly spolu teprve jeden rok a už čekali dítě. Ano, říkali něco o tom, že by dítě chtěli, ale netušila jsem, že tak brzy. Hlavně jsem netušila, že se jim to tak brzy povede. My se snažili o dítě už 4 roky a ono pořád nikde. To nebylo fér. Znovu mi to připomnělo bolest, kterou jsem celou tu dobu prožívala. Znovu jsem selhala, znovu jsem byla bezmocná, znovu jsem se cítila mizerně.
Vnitřní bohyně je naše ženská duše. Je kreativní. Je spontánní. Je zářivá a spokojená, jen proto, že je žena. Za bohyně byly vždy považovány nadpřirozeně krásné dívky. Já nevím jak vy, ale já ve svém okolí mám mnoho bohyň. Každá žena je totiž nadpřirozeně krásná a každá jinak.
Často se cítí osamělá. Touží po bezpodmínečném milování, po romantických gestech, po šimrání v žaludku, kdykoli na něj pomyslí. Sní o Muži. Je nejen silný a charismatický, ale i něžný a rozhodnutý dovolit si přijmout, co ona nabídne. A na oplátku ji i on rád obdaruje tím nejlepším ze sebe.
Znám její příběh. Příběh ženy, která nežije své ženství tak, jak by se jí líbilo, jak by si přála. Příběh ženy, která své ženství úplně potlačila a místo toho, aby naslouchala svým potřebám, touhám, hlasu svého ženství, své ženy uvnitř, místo toho, aby řekla dost, a s láskou se postavila za všechny ty zraněné části uvnitř sobě, obětuje zdá se vše
Mé vzpomínky z dětství mě vedou za tetou, do malého bytu s vysokými stropy a pavlačovým nádvořím, s nikdy nekončícím vrkáním holubů na Národní třídě v Praze. Byla to tichá postarší dáma, která měla svůj svět a ten si vždy bedlivě střežila. Já jsem měla tu výsadu jednou za rok vstoupit do jejího života.
Byly doby, kdy Anna nebilancovala a nehodnotila. V těch letech nechávala život přicházet, jak přicházel, prala se se všemi překážkami, které se jí neustále pletly do cesty, nadávala na nepřízeň osudu a doufala, že příští rok bude líp. Žila v přesvědčení, že může jen reagovat na to, co se jí děje odněkud zvnějšku. A příští rok zase nebylo líp...
Každý den jsem zažívala úlevu, a když jsem se necítila dobře, stačilo objetí a nebo jedna věta, že je to takhle v pořádku. To sdílení, ten pocit, že nikdo nejsme víc a nikdo míň, je nepopsatelný... JE TO SVOBODA! Nikdy jsem to tak hluboce a intenzivně nezažila jako tady, na Hawai
Dost velkou část svého života jsem prožila v hlavě. Vystudovala jsem ekonomku a svůj život jsem brala dost pragmaticky. Čas šel a já začala zjišťovat, že ty věci, které jsem měla tak skvěle srovnané, nějak nedopadají tak, jak bych si přála. Nechápala jsem proč.
Přítomnost dětí v našem životě je svým způsobem zásadní. Jsou naším zrcadlem, naším obrazem pro omyly a chyby. Ale taky jsou úžasnou studnicí lásky a vděčnosti a zdrojem inspirace pro naše vlastní bytí
Malováním ústy jsem objevila způsob, jak přenést do obrazu pozitivní informace a vibrace lásky, radosti a vnitřního klidu beze slov. Žiju a tvořím jen několik kroků od vzrostlého lesa, ve kterém ráda pobývám a nalézám inspiraci pro svou malířskou tvorbu. Vznikají tak obrazy, které nejen rozzařují domovy a prostory, ale zejména hladí duši a probouzejí vnitřní krásu v nás.
Sebeláska? To se mne přece netýká, nejsem žádná chudinka. Uběhl nějaký čas a najednou jsem byla na semináři Sebelásky plná napětí a emocí. Už od příchodu mi bylo jasné, že zažiji něco úžasného... Už při první meditaci jsem neudržela slzy.
Po příjezdu domů jsem si chvíli myslela, že jsem do něj i zamilovaná. Chyběl mi. A tak jsme po měsíci strávily společně další týden. Nejdřív vypadalo všechno docela v pořádku, ale po pár dnech mi začalo být jasné, že to takhle nejde. Neměla jsem důvod s ním zůstávat - ne bez citů, které by mě držely u něj.
Každý intuitivně víme, co je pro nás správné – dobré a je jen na nás, zda ten hlas Pravdy v sobě následujeme či nikoli. Každý máme svůj vlastní úhel pohledu a jednání, svou svébytnou Pravdu, utvořenou z našich zkušeností a ušlou cestou, proto je bezcenné se navzájem přesvědčovat a blahodárné přijímat se, respektovat a pomáhat.
Ženy ženám
Dana-Sofie Šlancarová
Alice Kirš
