Po třech dětech a šesti letech na mateřské dovolené jsem se musela rozhodnout, co dál. Manžel tvrdí, že jsem náročná…! Já totiž toužím po smysluplné práci, na kterou se budu každé ráno těšit, nebudu při ní vnímat čas, hlad ani únavu. Stane se mou vášní, životním posláním a bude dobíjet mé baterky. Je to tak těžké?
Kde je tvoje vnitřní žena? Odevzdala jsi jí nějakému muži a ten s ní může zacházet, jak se mu zlíbí? Může si jí léta nevšímat, může jí měsíce nepohladit a může jí dokonce i bít? Nebo je tvoje vnitřní žena s tebou a tvůj vnitřní muž jí chrání a dovoluje jen to, co je pro ní a pro tebe v pořádku?
Žila jsem rolí podpory a opory druhým a dělalo mě to šťastnou, protože byli šťastní hlavně oni. Pak přišla chvíle, kdy jsem byla nemocná, manžel nebyl doma a děti vyžadovaly pozornost, a já tak potřebovala cítit, že i ostatní žijí to samé co já, že jsou i pro mě oporou a podporou, že mi pomohou a vycítí to, aniž bych si řekla nahlas o pomoc. Tenkrát poprvé ke mně přišla myšlenka, jestli je vše tak, jak má být
V školskom veku som v kútiku srdca závidela svojim spolužiakom, ktorí vedeli kresliť. Uplynulo niekoľko desiatok rokov a ja sa venujem maľbe. Maľujem a tvorím s nadšením, s radosťou, s láskou a najmä farebne. Vediem tvorivé kurzy zamerané na výtvarnú techniku maľba horúcim voskom. Vo svete túto výtvarnú techniku poznáme pod názvom Enkaustika. Zde je môj príbeh
Aby něco nového mohlo začít, musí něco starého skončit. Tak jako stromy na podzim opadnou, aby mohly na jaře znovu pučet. Kdo nepochopil doteď, dopadají na něj zkoušky stále tvrdší a tvrdší! Už to nepřehlídnete. Už se nevyhnete sami sobě
Byla jsem v podstatě černá ovce rodiny. Rodiče a společnost určovali, co je správné a co se má a nemá dělat, abychom vypadali dobře za každé situace. Takhle se to táhlo v podstatě celou dobu v dospívání, škole i následně v zaměstnání... Měla jsem pocit, že nikam nezapadám, že chci něco extra, že nějak vybočuji, když chci dělat věci po svém
Všechno to začalo ledvinovou kolikou a následným odebráním nefunkční pravé ledviny. Vlastně to byla spíš ta poslední kapka. Už od základní školy jsem totiž bývala často nemocná. Jedny prášky střídaly druhé a lékaři si mě předávali z ordinace do ordinace. Můj stav dlouhodobě nelepšil a mě bylo čím dál tím hůř
Jak jsem se našla? Cesta, která nikdy nekončí, nebyla vůbec jednoduchá... Začala někdy potom, co jsem pochopila, proč mě opustil manžel. Odešel za jinou a mě nechal samotnou s malými dětmi. A já se místo sezení v koutě začala pomalu stavět na své vlastní nohy
Prakticky celý život, co si pamatuji, jsem tak nějak vlála za ostatními, spíš jsem se podřizovala rozhodnutí rodičů a dalších lidí, než že bych dělala rozhodnutí svoje. A když jsem se měla rozhodnout sama, udělala jsem to podle toho, co chtěli druzí, nebo co jsem si myslela, že chtějí druzí. Ne podle toho, co chci já. Vlastně jsem ani nevěděla, co chci já
V průběhu minulého roku se mnoha mým kamarádkám vyhrotily vztahy s muži do těch nejvyšších vibrací... U mnohých probíhaly nevěry, fyzické násilí a psychický teror. Protože jsem prožívala celý rok těžké období i já, tak jsem tomu nevěnovala moc pozornosti, až do chvíle, kdy jsem potkala další 3 ženy, které si prošly v tomto roce něčím podobným
Pamatuji si ten okamžik... Asi před 6 lety jsem seděla v Praze na tramvajové zastávce, s kávou z jednoho světově proslulého fastfoodu, totálně vyčerpaná z tehdejšího pracovního dne, plna deziluze a nepochopení... v té firmě jsem vydržela pouhopouhý měsíc a půl... a tam mne napadla myšlenka: Co kdybych zkusila práci s dětmi?
Všichni bez rozdílu věku a pohlaví, bez rozdílu zda jsme mladí či staří, nebo zda jsme dokonce dětmi se občas trápíme tím, co je smyslem života, proč jsme se narodili a proč právě našim rodičům? Proč se nyní máme tak jak se máme a proč nás přepadá smutek a pocit deprese, když jsme získali to co jsme chtěli, dosáhli jsme toho, po čem jsme toužili a nemáme si vlastně vůbec na co stěžovat?
Mgr. Elena Ježková
Ženy ženám
Růžena Nekudová
