Blog / Projekt Čekala jsem miminko

Když jsem loni v září poprvé přišla o miminko, měla jsem najednou pocit, jako by se kolem mne postavila vysoká, šedivá, betonová zeď.

 

Stála jsem zazděná a myslela jsem si, že bolestí umřu

Co bylo ale zvláštní, že tohle byla jenom moje zeď, co mě obehnala a izolovala od ostatních. Život venku se děl normálně jako předtím. Měla jsem pocit, že ti venku ke mně nemůžou, ani já k nim.

To, jak jsem se v tu chvíli cítila, bylo něco úplně jiného, tolik odlišné od toho, co jsem kdy vůbec zažívala, až mě to překvapilo. Uvědomila jsem si, že to, co teď prožívám já, prožívá či někdy prožívala obrovská spousta žen, včetně mojí mámy i babičky a bylo mi moc líto toho, že jsou na to často samy. Protože už vím, jaké to je, rozhodla jsem se, že to chci jinak.

Sama za sebe jsem věděla, že chci věci „řešit a prožívat“, ne před nimi utíkat. Tak jsem oslovila dvě úžasné ženy, terapeutky, které mi pomohly ve chvíli nejtěžší. Začala jsem se více zajímat, jak bych to v životě chtěla a co potřebuju, a díky tomu pomaličku rozebírat jednotlivé kousky oné zdi.

Psala jsem dopisy naší malinké nenarozené Terezce (ty také najdete v nové knize Čekala jsem miminko, ale…), zapalovala jsem jí svíčky a udělala jsem jí krásný věneček z růží, který jsem nejdřív měla doma a za několik týdnů jsem jej zanesla na rodinný hrob, kam patřil, stejně jako symbolicky moje Terezka.

I teď jí zapaluju svíčky, vzpomínám na ni, když jsou různé svátky a výročí, a vím, že v mém srdíčku bude mít svoje místo navždycky.

Děkuju jí za tuhle zkušenost, protože mne změnila navždy.

 

Jinak, než jsem si původně představovala, ale na to, že se vlastně nakonec ani nenarodila, mi tu nechala obrovský dar. Připomněla mi cestu k sobě samé, poňoukla mne, abych se stala více tím, kdo doopravdy jsem a začala dělat věci, které bych „doopravdy měla“ dělat, a kterými bych mohla být přínosem pro velkou skupinu lidí, zejména žen.

Projekt Čekala jsem miminko

Jednoho dne, nějakou dobu poté, mi docvakla přesně ta věc, díky níž čtete tyto řádky: že bych mohla spojit mou profesi psycholožky, prožitek ztráty miminka v těhotenství a mou vášeň psaní a – voilá – výsledek je tu:

Projekt Čekala jsem miminko

Tento projekt se skládá z více částí.

Zahrnuje:

  • knížku Čekala jsem miminko, ale… (knížka vyjde každým dnem)
  • tříměsíční terapeutický program pro ženy, které se chtějí rozloučit se svým nenarozeným miminkem a chtějí mu najít takové místo v životě, které mu náleží, aby pak mohly jít dále životem méně bolavé a více samy sebou.
  • jedno i vícedenní semináře zaměřené na práci s tématem ztráty miminka a uzdravování starých ran
  • další související aktivity (ženské kruhy, přednášky, workshopy a podobně)

 

Poselství projektu

Věřím, že když se naučíme projevit ty emoce, které jsou potřeba, ve chvíli, kdy je to pro nás důležité, když přestaneme potlačovat to, co potřebujeme a to, kým doopravdy jsme, můžeme světu i svému okolí, svým dětem ukázat, že být autentický je v pořádku, že se nemusí bát prožívat emoce a že je v pořádku je mít. Vím, že když se nám podaří uzdravit sebe, pomůžeme tím i okolí. Svět potřebuje naše emoce, potřebuje nás autentické, přesně takové, jaké doopravdy jsme, aby si další generace mohly dovolit být samy sebou. Vlastním příkladem jim to ukážeme nejlépe.

Pojďme proto prožívat, pojďme plakat, když to bude potřeba.
Pojďme být veselé a ukazovat radost, pojďme být smutné, když je třeba!

Nečekejme, až se stane něco hrozného, abychom si dovolily plakat. Svět potřebuje i naše slzy, aby spláchl to, co už tu nemá být a abychom se tím připravily na nový, opravdový úsměv a radost ze života.

 

S láskou

Lucie Lebdušková
PhDr. Lucie Lebdušková

autorka projektu Čekala jsem miminko
klinická psycholožka, psychoterapeutka a hypnoterapeutka
lektorka systemických rodinných konstelací

www.lucielebduskova.cz
www.systemickekonstelace.com

 

Další články v kategorii

Sebeláska Těhotenství, porody a mateřství Vaše příběhy
Přidejte se do diskuze

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.