V životě jsem utržila tolik ran, že si někdy říkám, odkud beru tu sílu zase vstát. Pokaždé, když vstávám, děkuju životu za to, že tu sílu mám. Nikdy to není jednoduché. Ani se nedá říct, že by to bylo u další rány o něco jednodušší. Ale touha po splnění mých snů vždy zůstala
V práci jsem jako na trní. Zkouším volat do nemocnice, jak dopadla manželova operace. Sestra mi do telefonu sdělí, že mi žádné informace poskytnout nemůže. Cože? Jak to, že mi nic nechce sdělit? Cítím, jak se mi kutálí slzy po tváři a nejsem schopna nic říct. Musím rychle za ním.
Když jsem loni v září poprvé přišla o miminko, měla jsem najednou pocit, jako by se kolem mne postavila vysoká, šedivá, betonová zeď. Stála jsem zazděná a myslela jsem si, že bolestí umřu. Co bylo ale zvláštní, že tohle byla jenom moje zeď, co mě obehnala a izolovala od ostatních. Život venku se děl normálně jako předtím. Měla jsem pocit, že ti venku ke mně nemůžou, ani já k nim.
Ženy ženám
