Nešťastná láska. Stojí za to vydržet nebo to raději vzdát?

Nešťastná láska. Nebo raději řekněme zamilovanost. Vzpomínáte na ty chvíle, kdy jste s někým chtěly být, ale z nejrůznějších důvodů to nešlo? On nechtěl. Nebo chtěl, ale váhal. Nebo nemohl. Nebo chtěl a mohl, ale lásku si představoval jako klec, ve které Vás bude držet. A tak podobně. Těch peripetií lásky je spousta. Ale která žena některou z těchto variací na nešťastnou lásku alespoň jednou nezažila??

I já ji kdysi zažila. Je to již 20 let. Ale jsem za ty city, které se ve mně tenkrát zničehonic zrodily, vděčná…

I když to, co mělo následovat, často bolelo. I navzdory té chvíli, kdy mě můj „milý“ nechal na holičkách téměř bez peněz v cizí zemi stovky kilometrů od místa, kde jsem tenkrát žila a studovala. A možná právě proto…

◾Pro ten okamžik tenkrát na trajektu mezi egyptskou Nuwaibou a jordánskou Aqabou, kdy jsem zažila ten úžasný klid a mír a poznala, že to všechno bylo jen odpověď na moje volání po něčem víc než jen po partnerství nebo milostném vztahu. A já v té chvíli byla šťastná, protože se mi právě dostalo toho spojení, po kterém jsem skutečně toužila!

◾Pro tu dlouhou cestu od té nejisté holky zabarikádované ve vysoké věži, která ji měla chránit před okolím a která neuměla odpouštět, k ženě, která si dokázala přiznat, kdo je a co chce a postavit se za to. A která v sobě objevila ohromnou sílu lásky, otevřenosti a odpuštění.

◾Pro ten den, kdy jsem si před státnicemi na VŠ řekla, že už NIKDY NEBUDU DĚLAT NIC JEN PROTO, ŽE SE TO OČEKÁVÁ a na státnice se vykašlala. V té době už mě totiž zajímalo něco úplně jiného – zatímco smysl nějakého papíru (který po mně nikdy nikdo ani nechtěl) mi unikal.

◾Pro tu čest sklouznout se na onom pomyslném životním tobogánu, o kterém bude ještě řeč, do ještě větších hloubek pod dozorem „plavčíka.“ Protože bez otevřenosti, důvěry a mnoha předchozích znalostí a zkušeností by to nešlo.

Když se člověk tímto způsobem zamiluje, dříve nebo později si obvykle položí otázku:

„Stojí za to vydržet a doufat nebo to mám vzdát?“

Někde v hloubi duše možná každá žena cítí, že se v těchto chvílích dotýká něčeho vzácného. Něčeho, co jí bylo darováno (protože lásku si nevydupeme a ani nekoupíme) a co touží sdílet. Jako bychom narazily na pravý smysl lásky – kontakt s tím, co nám dává absolutní svobodu, klid uprostřed bouří a pevnou půdu pod nohama i v bažinách. Ale není lehké se v labyrintech lásky neztratit.

Vzpomínám, jak tenkrát před 20 lety nikdo nechápal, proč se prostě jen hrdě neotočím na podpatku. Hrdá být umím a jistě bych se byla otočila, kdybych v té době – jako na potvoru – nezačala všude slýchat píseň od Shade – Hang on to your love (Drž se své lásky).

A možná bych se byla otočila, kdyby můj protějšek naznačil, že o mě nemá zájem. Jenže jak se otočit zády k muži, který Vám pobláznil hlavu a druhý den poté, co jste se s ním přátelsky rozešla („Ty jsi křesťan a já ateistka, to nebude fungovat“), Vás začne líbat??

Podobných peripetií jsme během asi 10 let našeho prapodivného vztahu na dálku prožili spoustu. Pár jeho zklamaných nadějí a pár mých. Mnoho nedorozumění. Mnoho snah o pochopení. Mnoho odpuštění.

Jedno zrušené zasnoubení, protože jeho snoubenka zavčas pochopila, že její snoubenec má půlku srdce někde úplně jinde. Toto vše navzdory vzdálenostem, které nás obvykle dělily. Navzdory tomu, že fyzicky jsme se nakonec nikdy nesblížili. A možná právě proto…

A přestože se postupem času i oženil a já věděla, že mé šance jsou nulové, (protože jak pro něj jako pro křesťana, tak pro mě jako ateistku bylo nemyslitelné bořit manželství) toho hlubokého citu v sobě jsem se nevzdala.

A i po 20 letech, ačkoliv spolu již téměř nejsme v kontaktu, u mě ten samý muž hledal ve svých těžkostech spřízněnou duši. Přes půlku zeměkoule. A já? Já jsem ten cit prostě jen předala dál – svému manželovi.

Láska se totiž neptá kdo koho miluje. Láska tu je a my můžeme být v ní.

Potkat ji je velký dar. Vzdát se jí je nevděčnost. A také hloupost. Může nás totiž velice obdarovat! Před 20 lety, v tom největším zoufalství z nešťastné lásky a té ohromné vzdálenosti, která nás zase dělila (je cizinec a naše setkání se nikdy neobešla bez toho, aniž by alespoň jeden z nás nesedl do letadla a alespoň nepřiletěl trochu blíž…), jsem napsala prapodivnou báseň v próze. Svou první. Nechala jsem se tenkrát inspirovat básněmi své spolužačky, sedla a napsala svou vlastní.

Začala obrazem moře a skály, kterou to moře bičuje vlnami. Utrpením, které skála zažívá. A končila obrazem toho, proč se lásky nevzdat navzdory všemu tomu utrpení! Byla jsem u vytržení. Odhalila se přede mnou moc symbolů a moc vnitřního vedení!

Ta báseň se jmenovala Moře a dodnes je pro mě tím nejdůležitějším a nejkrásnějším textem, jaký jsem kdy napsala! Nebo snad který skrze mě vznikl?? Tady máte úryvek z ní:

Jen pojď, ponoř svou tvář i své srdce do chladivých vod života a ochutnej všechny ty slzy.

Kdo ví, co ono bezedné moře skrývá,

a kdo ví, jací se vynoříme na druhém břehu?

Nalezneme v temných, mrazivých hlubinách poklad, který tam uschoval vládce moří?

Zůstaneme jen zrníčkem písku, které nezachytí žádná síť,

nebo se proměníme ve vzácnou perlu, po které tam nahoře touží?

Tenkrát před 20 lety po návratu z ciziny – z toho prostoru, kde jsme často vytrháváni z našich zaběhaných způsobů chování – zpět domů jsem si založila svůj první deník a vydala se vědomě na cestu za onou perlou! Již tenkrát v Egyptě, kde jsem 10 měsíců studovala a kde jsem se s oním mužem seznámila, jsem věděla, že tady jde o víc než jen o vztah k němu. Dodnes vzpomínám na večer, kdy mě balil.

Tenkrát to bylo jen několik oslovení. „Jen“ zatřesení tou věží, kterou jsem si kolem sebe postavila. Jako by se někomu podařilo nahlédnout za hradby a dal mi najevo (ostatně on to doslova řekl), že to, co tam vidí, se mu líbí.

A já si uvědomila, že abych mohla žít opravdu šťastný partnerský život, musela bych do něj vstoupit JÁ SAMA a ne nějaká vysoká věž…

Znáte tarotovou kartu Věž? Když se Vám objeví symbol padající věže, nevěstí to příjemné období! Ale zato to věstí úchvatnou svobodu. Čím svobodnější bytostí se krůček za krůčkem stáváte, tím úchvatnější ta svoboda je! Jen to chce ohromnou odvahu se otevřít a pustit se všeho, co Vám v tom brání…

Za těch 20 let jsem svým deníkem popsala spoustu sešitů. Objevovala jsem v nich, co mě trápí a proč a co s tím. Učila jsem se otevírat. Mít ráda život a neunikat před ním kamsi do vlastních světů. Nacházet onu svobodu, která je pro mě tak zásadní. Důvěřovat. Opravdu svobodně milovat.

Pracovat se svými emocemi. Propojovat protiklady a pronikat do neduálního vnímání. Přečetla jsem spoustu knih, dokonce vystudovala „vědy náboženské“, tj. religionistiku. Ponořila jsem se do hlubin spirituality, kde nacházím společnou řeč s křesťany, muslimy, hinduisty i buddhisty, které na svých cestách životem (i po světě) potkávám.

Ale ze všeho nejvíc mi v těch počátcích pomáhaly právě tarotové karty, které mi otevíraly nové obzory. Učily mě skrze každodenní zkušenosti o pravidle zrcadla a spoustě jiných zákonitostí.

Byla to taková hravá hra s kartami o hře, kterou s námi život hraje, aby nás dovedl k tomu opravdovému štěstí. Bezpodmínečnému. A to je, řeknu Vám, někdy síla :-)

Dnes už by se mohlo zdát, že s tou holkou před 20 lety nemám moc společného. I písmo se mi změnilo. A přece nebýt toho všeho, co mě do těch hradeb přivedlo, i té cesty k větší svobodě a důvěře, nebýt té snahy dostat se z té pomyslné klece pryč hnané utrpením zamilovanosti, nebyla bych teď taková, jaká jsem. Tisíckrát šťastnější a spokojenější.

• S manželem, se kterým jsem v červenci oslavila společných 10 let.
• S malou dcerkou, která mi dělá jen samou radost.
• S prací (lektorka angličtiny v JŠ a instruktorka čchi kungu stylu Orel v hnízdě), která mě baví a naplňuje.
• S blogem, na kterém se můžu kreativně vyřádit a uplatnit své touhy psát a zároveň vnímat poselství, která ke mně skrze psaní o každodenních událostech přicházejí. A na kterém skrze e-magazín Aves tvořím svou první knihu o těchto poselstvích, kterou vlastně píše sám život. Stokrát lepší než deník (nebo překládání, což jsem kdysi studovala) a mohu tím pomoci i druhým na těch jejich cestách!

Nepoznala bych prostě, jaká doopravdy jsem. Neobjevovala bych takové perly, jaké jsem nalezla a které by rozhodně neměly zapadnout. Život opravdu nabízí trochu jinou školu, která nás může naučit to, co v životě opravdu potřebujeme.

Stačí nespoléhat jen na ty klasické školní lavice, ale otevřít se poselstvím, která nám i skrze maličkosti každodenního života posílá. Nezůstávat na povrchu. jít hlouběji!

To, co někdy vypadá, jako utrpení (třeba nešťastná láska), se totiž může ukázat být bránou k něčemu, o čem se nám ani nesnilo! Jsem ráda, že se to všechno stalo. Všechno do puntíku. A jsem ráda, že jsem se k ničemu z toho neotočila zády a neutekla před tím!

Doufám, že Vás můj příběh inspiruje, a pokud Vy sami zažíváte nebo někdy zažijete nešťastnou lásku nebo složité období, dodá Vám sílu vykřesat z něj to nejlepší, co jen půjde! Někdy stačí vědomí, že je to možné!

Hodně štěstí,

Zuzana Skotáková

Zuzana Skotáková

Autorka blogu Žít je umění, o tom, jak je možné „číst“  hru, kterou s námi život hraje, a co všechno lze v hloubce pod každodenním děním (výlety, vztahy, dítě školou povinné, práce, čchi kung, zdravý životní styl atd.) zahlédnout.  Stačí jen chtít vidět.

Autorka e-magazínu Aves, PDF měsíčníku o odvážné cestě do hlubin života. Píše sám život :-)  Co měsíc, to téma. Např. květen o oněch labyrintech lásky, červen o otevřenosti.

Autorka blogových projektů Absurdistán (o tom, jak absurdně se někdy chováme a přemýšlíme) a Jahodový ráj (o tom, že je mnohem lepší nacházet v životě radost než absurditu, a kde všude ji lze hledat.)

Přijďte si „zasurfovat“ na vlnách mého blogu a e-magazínu Aves. Jste vítáni! www.zitjak.wordpress.com

• About
• Latest Posts

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.

Latest posts by Ženy ženám (see all)

• Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018