Můžeme vidět duši?

Táňa Havlíčková7.5. 201447

Nesmírně mě baví sledování lidí všude kolem mě. Koukám na vaše oblečení, vzájemné kombinace, sleduji jaké nosíte boty a kabelky – jestli máte kabelky v ruce, nebo na rameni, jestli nosíte barvy bot a kabelek ve stejných odstínech. Dívám se na vzájemné kombinace vašich sak, bund, kabátů a kalhot nebo sukní… a všechny vás podvědomě ladím.

Když vidím někoho z vás, kdo je oblečen v hezkém souladu, moje srdéčko zaplesá radostí.
Kdysi jsem to považovala za „úchylku“. Sednu do metra, nebo dojdu na zastávku a všechny kolem sebe projedu svým laserovým zrakem a nikdo mi neunikne. Baví mě to.

Naprosto mě fascinuje ta obrovská a nekonečná rozmanitost.

Teď jsem četla v jedné knize, že žádné tělo na celém světě není stejné. Dovedete si to představit? Miliardy těl na světě a každé je jiné… miliardy duší a každá je jiná… neuvěřitelná rozmanitost vlasů a jejich úprav a barev, typů postav. A nekonečně rozdílná možnost oblékání a vzájemných kombinací.

Před dvaceti léty jsem poprvé ucítila závan spirituality v našich životech a touha poznat co nejvíce už mě nikdy neopustila. Čím více jsem pronikala hlouběji do poznání nepoznaného, tím víc mi móda připadala nesmyslná, ale zároveň jsem ji milovala a nedovedla jsem bez ní existovat. Bylo to velmi komplikované dilema, kdy jsem nechápala, proč jsem si vybrala tak povrchní povolání, když já bych raději dělala něco smysluplného.

Až teprve nedávno jsem v sobě, ve své práci a zároveň spiritualitě, našla nádhernou kompatibilitu a soulad, který si mnohé z vás vůbec neuvědomujeme. Chápu vás – já, módní návrhářka a myslela jsem si, že starost o módu je povrchní a že nepatří do života „duchovních bytostí“. Když vás totiž sleduji na ulici, vidím to, co vy na sobě nevidíte. Vidím váš bytostný a nejbližší vztah, který cítíte samy k sobě. Vaše starost o sebe a svůj zevnějšek totiž prozrazuje, jak se máte rády.

Já totiž vidím přes oblečení do vaší duše.

Těch třicet let, které se věnuji práci v oboru odívání, módy, krejčovskému zpracování, ale taky byznysu jako jsou objednávky, konfekční kolekce, veletrhy látek v Paříži a Miláně, a taky bezpočtu módních přehlídek… těch třicet let bytostně spjatých s moji milovanou profesí, mi totiž dovolilo pohled, který je naprosto mimořádný – vidím souvislosti, které jsou běžným očím neviditelné.

Někdy to je vážně dost smutný pohled, kdy jde paní kolem čtyřicítky a na sobě má bez ladu a skladu naházené co právě našla ve skříni, co jí daly děti, co darovala kamarádka.. a celá její bytost smutně křičí do světa:

nemám se vůbec ráda,
vůbec mi na sobě nezáleží,
jsem si naprosto lhostejná,
všichni jsou pro mě důležitější než já…
nemám na sebe čas…
nevím vlastně vůbec kdo jsem…

Nosíme velké nebo malé velikosti, nosíme nevhodné barvy, které nám nesluší, účesy, které nám slušely před dvaceti léty, nelíčíme se ani trošku nebo se líčíme jako v dobách našeho rozpuku… nosíme naprosto nekompatibilní kombinace…

Jednou se ozvala posluchačka mého semináře, že bychom se přece měli umět mít rádi takoví jací jsme, že je přece jedno, jak vypadáme, že jde přece o naše nitro… v tu chvíli jsem na chvíli nechala další posluchačky rozvinout debatu, až ta nejhlasitější z nich rozesmála celý sál, když řekla: tak ty nám chceš říct, že když ti bude sedět před televizí pupkatý, zpocený chlap s pivem v jedné ruce a s cigárem v druhé, v bílém nátělníku a trenýrkách, že ho budeš mít ráda takového, jaký je????

Svým způsobem jsem s ní souhlasila. Ano, určitě jde především o naše nitro, jde o naši duši!

Ale vidíme duši?

Nevidíme, protože vidíme naše oblečení, účes, boty, kabelky, doplňky, hodinky… a pak vnímáme neverbální signály jako jsou gesta, chůze, mimiku obličeje. Tohle je sto procent toho, co na druhém člověku vidíme. Jak tedy můžeme vidět naši duši? Je hezké, když se říká: musíme vidět v druhém člověku jeho duši. Jenže ona vidět není. Dokud žijeme v dualitě, tady na této zemi, kde neumíme vnímat na první pohled nitro člověka jinak, než přes jeho vnější obal, pak je tedy docela důležité, jak to nitro přes náš obal, tedy oblečení a doplňky, prezentujeme, co myslíte?

I ten muž, kterého popsala moje posluchačka má duši, kterou takto svým postojem a chováním prezentuje navenek.

Vše, co vysíláme navenek, je odraz naší duše.

Vysíláme-li našim oblečením, že nám na něm nezáleží, pak nám nezáleží na sobě samé.
Pokud pracuji na svém osobním růstu, záleží mi na sobě, mám se ráda, pak je naprosto přirozené, že moje duše chce tyto pocity prezentovat navenek. Aby to všichni viděli. Respektive tak, abych svým vnějším obalem dávala viditelně najevo, kým jsem tam uvnitř. Naše oblečení je tedy nedílnou součástí naši vnitřní bytosti, projevené ve vnějším světě, která může být úžasná, moudrá, soucitná, laskavá, milá, pokorná… ale pokud nemáme rády především samy sebe, bude to vidět na našem exteriéru.

Mít ráda sama sebe je to nejdůležitější na světě.

Móda má tisíce různých výrazů

Móda není jen to, co vám prezentují každou sezónu módní a lifestylové časopisy. Móda je právě tak nádherně rozmanitá, abychom si mohly vybrat přesně to, co chce vyjádřit naše vnitřní bytost neboli duše.

Moje staré dilema je tedy vyřešeno. Módu miluju právě proto, že je tak barevná a že si v ní každá bytost může vybrat to, co jí nejvíce sluší. Samozřejmě sleduji velmi pečlivě nové módní trendy, protože mě zajímá, kam se ubírá směr celosvětového společenského dění. Vlastně k tomu ani nepotřebuji zprávy. Protože ten děj vnímám přes barvitost módních signálů.

Mimochodem víte, že do módy jde po letech zase zlato? Ne, nevnímám to teď z hlediska finanční hodnoty. Teď bylo dlouho velmi in stříbro a zlato bylo nemoderní. To, že se vrací zlato na výsluní znamená, že výraz stříbra jako studeného kovu nahrazuje ta hřejivá krásná zlatá barva slunce.
Takže vítej, sluníčko, zpátky v našich duších.

Bude hřejivěji.

Táňa Havlíčková

www.tanahavlickova.cz