Nemusíme dokazovat nic ostatním ale to nejdůležitější je, že nemusíme nic dokazovat sami sobě. Není důležité, co si o nás myslí okolí. Náš názor je nejdůležitější. Bojíme se být sami sebou a řídit se svými instinkty. Nemáme na silu nic tlačit. Pomalými krůčky začneme poznávat sami sebe. Dokud nebudeme mít víru sami v sebe tak to nepůjde.
Málokterá žena zhubla pokud zůstala v pocitu, že není krásná a že své tělo vlastně nemá ráda. Ve chvíli, kdy například začala cvičit, byla na sebe hrdá, začala se oceňovat a přijímat se, ubylo i na váze. A pokud se tak nestalo většinou to bylo zejména proto, že začala milovat své tělo, jaké bylo a podvědomě nic měnit nechtěla.
Když rozdělíme naše vnitřní postoje a životní scénáře vytvořené v průběhu života do dvou skupin podle toho, zda nás povzbuzují, nebo brzdí, uvidíme dvě části naší osobnosti – vnitřní Oběť tvořenou srážejícími, oslabujícími a negativními přesvědčeními a její protipól vnitřního Tvůrce z povzbudivých, optimistických a posilujících přesvědčení.
Ať se snažíte sebevíc, veškerá vaše pozornost se upíná k jídlu. Většinu dne trávíte počítáním kalorií, neustále se vážíte, poměřujete a porovnáváte. Hladovíte, přejídáte se a zvracíte. Plánujete a připravujete jídlo pro ostatní, pozorujete ostatní při jídle. Jíte stále ta samá jídla, v tu samou hodinu, vždy v přesný čas.
Tělo si dokáže samo najít svoji přirozenou váhu, pokud mu dáte možnost a pokud nasytíte sebe samotné. Žravost, kterou je tak těžké zvládnout, není o jídle. Ozývá se čím dál víc touha po naplněném životě. A pokud není uspokojena, můžeme do sebe ládovat cokoliv, a stejně v nás ta touha jíst, touha na sladké, na nezdravé zůstává
Ovšem dovedla mě na zajímavé místo. Když jsem viděla rozcestí, které nabízelo varianty pokračování lesem do kopce, nebo k Lesnímu baru, neváhala jsem. V tu chvíli jsem už vzdala ten bláznivý nápad delšího pochodu a s chutí jsem vyrazila z kopce dolů.
Byla jsem tak strašně smutná, bez elánu, přitom se chtěla radovat. Mám přece všechno, všechno kromě klidu. Kéž bych si ho mohla koupit. Pak přišla rána v podobě toho, že můj manžel si stoupl proti mně a řekl slova: Nikdo ti nemůže pomoct, jen ty sama, jen ty sama to můžeš dokázat!
Jako vizážistka a stylistka pracuji již 12 let. Proměny jsou mojí hlavní náplní. Snažím se pomoci ženám najít jejich vlastní styl a nastolit změnu v jejich zevnějšku. Časem jsem zjistila, že se z 90% za proměnou skrývá nějaký ten utržený šrám na dušičce.
Naštěstí je dnes už zbytečné vysvětlovat, proč je důležité, aby ženy měly skvělé sebevědomí, cítily se šťastné ve svém těle a vědomě uvolnily případná sevření přirozené sexuality. Díky, díky, díky za to! Tuto část můžu tedy s čistým svědomím přeskočit a vrhneme se přímo na věc.
Při poslední terapii jsme se s klientkou dotkly strachu z odsouzení. Velmi silná obava z reakcí okolí, blízkých. „Co by stalo, kdyby tě někdo takto viděl?“ položila jsem otázku. „To bych zemřela hanbou.“ Zemřít hanbou. Téma, které mě upoutalo. Připomnělo mi to moje dospívání, i situace nedávné.
Z dětství pochází mnoho našich schémat, kdy se například snažíme vyhovět druhým, uspokojit je, získat aspoň nějakou pochvalu, uznání. A poté se divíme a není nám dobře z toho, že se to neděje. Práce na sobě je cestou k uvolnění potřeby po ocenění, lásky, která přichází zvenku. K nalezení klidu a také poučení v čemkoliv co žijeme.
Frustrace. Nespokojenost se svým životem. S čím vlastně? Možná i vám je známý ten pocit. Znala jsem ho i já. Pocit, že musíte něco ve svém životě změnit. Co vlastně? Proč vlastně? Možná jste nevěděly, nepřemýšlely. Jen jste ho cítily. Neodbytný, dotěrný pocit, že takhle už nemůžete dál. Že musíte něco změnit. Něco se přece musí stát.
My ženy sme prebrali mnoho mužských vecí, spôsobov, ich životný štýl, či záľuby. Nosíme nohavice, máme rovnaký pracovný čas, môžeme nosiť krátke vlasy, chodiť do posilňovne...Tak, konečne sme sa mužom vyrovnali. Konečne máme rovnakú hodnotu. História dlho ženy podceňovala, okrem obdobia matriarchátu, ...
Vyznáte se v informacích o „zdravých“ potravinách? Jestli ano, tak Vám upřímně gratuluji. Informací je totiž mnoho, často jdou proti sobě, jedna popírá druhou a vzápětí se objeví další, která je popře všechny. Jak se tedy v tom chaosu vyznat?
Pamätám sa na jednu scénu z filmu Sex v meste, kde sa kamarátky rozprávajú o tom, či sú so svojimi partnermi šťastné resp. ako často sa cítia naozaj šťastné. Charlotta všetky šokuje odpoveďou, že ona je šťastná každý deň. Nie celý deň, ale áno – každý deň.
Ženy ženám
Lucie Kolaříková
Lucie Mattabu
