Emoce jsou jako vlny plynoucí energie. Vzedmou se, vrcholí a pominou. Přijímáme-li je, prochází naším tělem a pomíjí. Skrýváme-li je či odmítáme, hromadí se v našem těle a jejich vyjádření se pokřivuje a zkresluje. Zkresluje do podob obsesí, závislostí a bolestí.
Mnoho žen nepotřebuje k uspokojení prožívat orgasmus. Velmi často potřebují spíš objetí, pomazlení, prostě pocit lásky. Sebeuspokojení je o tom, umět si udělat sama hezky. Což znamená, pohladit se, polaskat se, obejmout se. Je to taková první pomoc, kterou máme vždy k dispozici.
Já vím, že tvá mysl tohle dokáže přijmout, i když to někdy vypadá, že mi měkne mozek, jak se s oblibou říká o všech matkách nebo o ženách, kterým začnou tikat pověstné biologické hodiny. Možná vypadám až příliš romanticky a nechápeš, proč najednou toužím být jen s tebou a hledět ti s úžasem do očí ve světle svíček, šeptat ti něžně do ucha, cítit propojení našich dlaní a jemné chvění našich těl.
Najednou jako kdyby se probudila Růženka ze stoletého spánku. Ano, přesně tak se cítím, jako spanilá kráska, která s úžasem otevře oči a vidí, že to vše, co vnímala celou dobu, všechna ta prastará moudrost, která je ve mne, je skutečná. A není to sen, jsem ve svém těle spanilé krásky, krásné panny. Cítím svěžest, pružnost, dynamiku neuvěřitelné stavby svého těla, která ...
Naladila jsem se tedy na svůj záměr dostat se na +10 a položila si otázku, co mi v tom brání. První věc, která mi vytanula na mysli, byla dávná vzpomínka na prožitek anafylaktického šoku po píchnutí vosou – opravdu děsivé, rychlé a náhlé změny energetického stavu těla, které se odehrávaly rychlostí vteřin a minut.
Začalo to jako nevinný pupínek, který vyrostl do hnisající, mokvající boule. Hnis se mi usídlil i mezi vlasy. Bylo období, kdy jsem nemohla ani ven - hnis ze mě doslova kapal. Nebyla antibiotika, které bych nevyzkoušela. V duši jsem se však měla černo a nepopsatelnou bolest a vztek ženy, která je znetvořena
Baví mě hledat společné prvky ve všech oblastech našeho života. Už ve firmě jsem si představovala, jakou asi výchovou prošli naši zaměstnanci, že se chovají tak jak se chovají. A teď, když provázím klienty, už plně chápu, co znamená to sladění soukromí a práce.
Představte si dvouleté dítě. Na stole vidí pytlík bonbónů. Svítí mu oči a pomaličku se sune a vyvíjí neuvěřitelnou námahu, jen aby se k bonbónům dostalo. To všechno dělá „jen“ proto, že je chce. Nepřemýšlí nad tím, proč je chce, co mu bonbóny přinesou, jestli ho potom nebude bolet bříško. Chce je a ví to! Po dlouhé době snažení se k bonbónům dostane, natáhne pro ně ručku a …. v tu chvíli přes ni dostane.
Jsme ovlivněni zkušenostmi mnoha generací před námi, které se předávají jako rodinné stříbro. Jsou to pravdy, jimž věřily už prabáby našich prabáb. Říkáte si možná, že už je jiná doba a nepotřebujeme je. Ano, doba se posunula, jenomže my stále žijeme tyto pravdy. Naučili jsme se je a byly nám předány lidmi, kterým jsme bezmezně věřili a milujeme tak, jako oni milují nás – našimi rodiči.
Během jednoho rozhovoru jsem si všimla, jak obtížné je pro rodiče pochopit, co jejich děti prožívají při anorexii nebo bulimii. To, že jim jejich dcera téměř umírá v dnešní době „dobrovolně“ na hlad, se opravdu příčí logickému pochopení.Jako první je třeba si uvědomit, že se Vaše dítě dostalo do velkého průšvihu, ze kterého cesta zpět neexistuje. Lze pouze dopředu, projít tím, a pokud to zvládnete, věřte, že to promění ve Vaší rodině úplně všechny.
Takové „klap“ jsem prožila. Jako řez života, kdy se zastavíte a máte šanci se po dlouhé době konečně rozhlédnout. Zkuste se představit, že sedíte v křesle a pozorujete to, čemu říkáte svůj život. Co vidíte? Co cítíte? Co se na vás řítí? Je to, to, co chcete? Jak se cítíte?
Jako ženy milujeme dávat. Dávání a hlavně starost a péče o druhé nám přináší hluboké potěšení. Údajně naše ženské tělo produkuje velmi zdravé hormony, když dáváme. Dávání je základem ženskosti, ženské energie. Ale co se děje, když jen dáváme, dáváme, dáváme, dáváme, dáváme, dáváme, dáváme?
Zabývám se poruchami příjmu potravy, přesněji poruchami příjmu vnitřní výživy. Není to jen o jídle, ale také o sexu, o vztazích, o práci. Setkávám se s jedním fenoménem. Dívky, které se přehnaně začnou zabývat svým zdravím. Objeví nadšeně makrobiotiku. A najednou tu máme dívku, která váží 35 kg a to jí - čistě makrobioticky. Jak je to možné? Jak může být na pokraji smrti, když jí?
A tak jsem blaženě nevědomá a cítím odpovědi na všechny své otázky. Vše má tak hluboký smysl, jak hluboko mu ho dokážu sama dát. Vše je natolik správné, nakolik správně se v tom cítím já sama. Když potřebuji plakat, tak pláču a vím, že můžu a právě teď potřebuju. Když se toužím smát, směju se, dokud mé tělo dovolí.
Nedávno jsem vyprávěla, že u mne byla na moje klientka, aby se pochlubila svými úspěchy a uspořádaly jsme malou oslavu. A šampaňské jsme pily z broušených skleniček.
Ženy ženám
Alice Kirš
