Buďme jako děti!

Už všichni víte, že hlavní myšlenka, kterou se snažíme předat dále, zní jednoduše: „Vykašlate se na výchovu dětí, funguje pouze příklad v rodině“. Pochopit, že vychovávat děti znamená vychovávat především sám sebe, může být pro některé složité.

Dneska mám ale novinku, ne všem dospělým se ovšem bude líbit… jestli totiž něco v životě MUSÍME, tak je to naučit se spoustu věcí od svých dětí!!! Ano, je to tak!

Upřímně, co s námi – ‚dospěláky‘? Máme více vědomostí, rozhledu a zkušeností než děti, ale to není žádná zvláštní zásluha, je to spíše samozřejmost daná věkem a každé dítě do toho časem doroste. Naopak málokterý dospělý je schopen nabídnout to, co děti.

A které to jsou ty magické schopnosti, které mě na dětech naprosto fascinují?

Buďme jako děti

 

NADŠENÍ A SMÍCH

Chodící radost ze života. To jsou děti! Alespoň ty malé, na puberťáky pro dnešek zapomeneme :-). Děti se dovedou radovat z těch stejných hraček, plyšáků nebo přírodních fenoménů, vždy znovu a znovu – tak, jako by to bylo poprvé. Objevují v nich stále nové a nové věci. I všechny maličkosti, které my dospělí často přehlížíme, mají pro ně obrovskou hodnotu. Pro děti je život fascinací a neustálým údivem, pro dospělé často jen rutinou (ráno vstanou z postele, a už aby si večer mohli zase lehnout…).

Děti se smějí! A hodně! A často! A světe div se, prostě jen tak! Jen tak, mají radost. Ještě k tomu všemu – je to opravdu upřímné! No, není to divné? :-) A že nás dokážou tím smíchem nakazit, jakmile se směje malé dítě, není možné se neusmívat také, i když máme sebeblbější den. Škoda jen, že na to v každodenním životě zapomínáme.

Jen si to představte, kdybychom se procházeli po ulici a všichni kolem nás by měli na obličeji tu vysmátou podkovu směrem nahoru místo těch opačných podkoviček, které každý den potkáváme.

 

TADY A TEĎ

Děti znají jediný čas – přítomnost. Co se jim líbilo v minulosti, chtějí zopakovat v přítomnosti. Je nezajímají sliby, co bude. Je zajímá, co je TEĎ. Hrají si vždycky s maximálním zaujetím.
Plně se koncentrují na to, co právě dělají. Nepotřebují vědět, jestli to má smysl. Nepřemýšlí nad tím, jestli je to baví, protože ze své podstaty dělají jen to, co je baví.

 

VĚDÍ, JAKÉ TO JE ‚BÝT ŠŤASTNÝ‘

Děti jsou od přírody šťastné, čím více pak dospívají, tím větší je to pro ně problém. O dospělých ani nemluvě. V hlavičkách dětí neběží tisíce myšlenek, o kterých by přemýšlely, co asi znamenají. Hrají si a naplno se tomu věnují. Objevují. A když je to přestane bavit, nechají toho. Hrají si, a když jsou unavené, usnou.

Dospělí jsou velmi nároční. Nestačí jim, že jsou zdraví, že mají volno, že si mohou koupit, co chtějí, že si mohou dělat, co chtějí… Dospělým zkrátka, když se zaseknou, nestačí vůbec nic.

 

JEDNODUCHOST

Děti jsou jednoduché. Tedy v tom nejlepším slova smyslu. Dospělí jsou často tak komplikovaní, že ani sami sobě nerozumí. Vědí, co by měli dělat, ale nedělají to. To by dítě ani nenapadlo, jde vždycky nejkratší cestou k cíli.

Děti dělají věci tak, jak to v té chvíli nejlépe dovedou. Žijí tak naplno, jak to v té dané chvíli jde. Když se radují, když si hrají a i když se vztekají, je to vždy to nejlepší, co v té chvíli dokážou. Že to není vždycky podle našich představ, neznamená, že to mohly udělat lépe.

Buďme jako děti

 

PŘEDSTÍRÁNÍ

Pozorujte někdy dítě, když si na něco hraje. V tu chvíli je tam třeba pak doktor, a on tam opravdu je. Dítě věří tomu, že je právě teď pan doktor! A přes to nejede vlak.

Jedno známé anglické motto zní: „Until you make it, fake it“. Dokud to nemáš, tak předstírej, že už to máš. Dospělí předem vědí, že to nejde, i když to ještě nezkusili. Děti věří, že jde všechno!

Pro děti je snadno představitelné, že se stanou kosmonautem či popelářem. Dospělí si myslí, že děti jsou naivní. Miluju, když mi někdo řekne, že jsem naivní :-) protože v tu chvíli vím, že dělám a přemýšlím pro mě správným směrem.

Co je pro dospělé jistota, pro děti je nuda. Asi nikdo se nerozchází v názorech na život a hodnoty jako dítě a dospělý. Škoda. Pro děti neexistuje nemožné. Vidí svět svým jedinečným a výjimečným způsobem. Není se čemu divit, že velcí podnikatelé a vizionáři všech dob (i té dnešní) měli v sobě velký kus dítěte, za což se jim ostatní smáli.

 

ZVĚDAVOST

„Proč sněží?“, „Proč jsou banány žluté?“, „Proč je Velký pátek velký?“
Děti za den položí asi tisíc otázek, a dospělým to často leze na nervy, obzvláště ve vypjatých situacích. Přitom by si mohli právě dospělí ukrojit kousek z dětské touhy po vědomostech. Mnozí totiž ztrácejí během života svoji přirozenou zvědavost.

Zkusme napodobovat děti: jednoduše se častěji vyptávejme na vše, co nás zajímá. Lidem, kteří se zajímají o hodně věcí, chtějí poznat mnoho nového a nepřijímají všechno jednoduše jako fakt, ale neustále se vyptávají, se otevírají stále nové a nové možnosti i řešení.

 

Sečteno a podtrženo

  1. Budoucnost patří dětem – těm lidem, kteří ve svém myšlení znovu objeví ‚své dítě‘.
  2. Děti se vychovávají samy.

A často vychovávají nás rodiče. Máme se od nich tolik co učit.
Od té chvíle, co mám dítě, mám pocit, že ten svět okolo tak nějak více chápu.

Svět by měl fungovat tak, že dospělí se snaží maximálně růst, aby měli svým dětem co předat. Jen tak je možné, aby každá další generace byla moudřejší.

Otázkou zůstává, co předává současná generace rodičů… ?

 

Lucie ValchařováLucie Valchařová

„Děti nemusíte učit, jak se mají chovat.
Dělají vše tak, jak to vidí právě u vás.“

www.rodinajakofirma.cz

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností. Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
Komentáře
  1. Nerisa napsal:

    Páni, jak to tak čtu, říkám si, že já asi nikdy dítě nebyla :-O Byla jsem opatrná, bojácná, hluboce nešťastná holčička a pořád jen vyhlížela budoucnost. Přítomnost jsem nesnášela. Jediné, co mi šlo dobře bylo to předstírání, to je fakt :) Ve škole jsem předstírala, že se mě bolestivé poznámky spolužáků nijak citově nedotýkají. Ale do svého svět fantazie jsem utíkala ještě víc. Páni, jak já toužila po tom, být konečně dospělá. Věřila jsem tomu, že mé problémy se vytratí. Že se konečně odhodlám dělat věci, které chci. Že budu svobodná. A šťastná. No a víceméně se to v polovině puberty začalo obracet k lepšímu. Začala jsem být šťastnější, víc se smát, víc zkoušet nové věci, víc chodit za svými sny a méně depkařit a méně myslet na zítřek. Jenomže to každý dospělý nezažije. Já na sobě začala pracovat, změnit ten pesimismus k lepšímu nešlo jen tak samo od sebe. A když se podívám na některé jiné dospělé… pro ně je dospělost starostí, u mě pořád převažuje ten pocit svobody.

  2. e.ce@seznam.cz napsal:

    Moc krásný článek! Snažím se už dlouho se sebou něco udělat a je vidět, že jsem na dobré cestě, když mé nadšení a radost ostatní „dospělí“ někdy nechápou ;-) Díky za další tipy na čem zapracovat a co si užívat…Eva

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů