Ženy ženámNechci mít děti.
Nechci mít ANI JEDNO dítě.
Jsem divná? Je to tak správně?
Pro někoho nepochopitelná věc.
Za rok a měsíc mi bude třicet
A čím víc se blížím k tomu kulatému číslu, tím více slýchávám od rodiny a známých „A co miminko?“, „Kdy bude svatba?… a dítě?“ Každému odpovím stejně: „Svatbu neplánuji a dítě nechci.“
Přítelovu maminku a babičku nevídám až tak často, a tak téměř při každé návštěvě mi tuto otázku položí: „Terezko, co miminko?!“
Ze začátku mě to dost unavovalo.
Pořád dokola vysvětlovat to samé; že zatím potomka naplánuji a že mám ještě dost času. Poslední dobou si uvědomuji, že mě baví čím dál tím víc poslouchat od tchýně lamentování, že snad nikdy nebude mít vnoučátko, v případě babičky, pravnoučátko.
Rozumím jejich přání a už vůbec jim nemám za zlé, že takové přání mají, ale je velký rozdíl být matkou anebo babičkou či prababičkou. Pro ženy v letech, kdy byly naše matky a babičky mladé, tedy mezi 18-20 lety, bylo zcela normální, že vystudovaly, našly si partnera, v nejlepším případě se hned vdaly a měly minimálně jednoho potomka.
Bylo to zcela normální a společnost to od nich i očekávala. Rodina byla přeci základ státu. Jinak tomu není ani teď, jenže doba se změnila a možnosti jsou zcela jiné, než byly před 30 a více lety.
Ze začátku jsem argumentovala tím, že jsem ještě mladá a mám na děti čas
To mi bylo ale kolem dvaceti. Nyní, když už jsem starší, by věk odpovídal případnému těhotenství… jenže já jsem spokojená bezdětná. Čím to je? V mém případě tím, že mám ráda ten čas, který mohu trávit sama se sebou či s mým partnerem.
Necítím se na to být matkou!
Nechci věnovat svůj drahocenný čas tomu malému miminku, které bych zplodila s vědomím, že nejsem zcela šťastná. Jsou chvilky, kdy jsme s partnerem na procházce městem a já si v tu chvíli uvědomím, jak je skvělé, že jdeme za ruku ve dvou a ne ve třech lidech… Ta představa, že by s námi byl ještě jeden malý človíček, je pro mě nepředstavitelná.
Představte si… běžný pracovní den ženy s 1 dítětem, dítěti jsou 3 roky:
- Vstávám v 6. Toaleta. Vyčistit zuby. Umýt obličej. Připravit snídani. Obléknout se.
- Vzbudit prcka. Obléknout prcka. Nasnídat prcka. Uklidit nádobí ze snídaně.
- Obléknout sebe. Obléknout dítě. Vedu dítě do školky. Uklidňuji dítě ve školce, že odpoledne po práci si pro něj opět přijdu.
- Rychle do práce. Zpoždění o 10 minut – dítě totiž nechtělo z postele. Během práce přemýšlím, jestli je ve školce vše ok. Jedu z práce. Cestou přemýšlím, co uvařit k večeři, aby to dítěti chutnalo. Venku je hezky. Půjdeme na procházku. Parkuji.
- Rychle do školky pro dítě. Jsme doma. Převlíkám se do vycházkového. Oblíkám sebe, oblíkám dítě. Svlékám dítě – prcek se počůral. Dítě převlečeno. Potím se. Vyrážíme.
- Manžel využívá slunného počasí, jede na ryby. Jdeme ve dvou. Cesta do města trvá hodinu (běžně, bez dítěte, 10 minut). Dítě všechno zajímá. Na vše se ptá. Všechny psy chce hladit. Šílím strachem, že ho některý pes kousne. Nedovolím mu to. Dítě brečí – uklidňuji ho.
- Jdeme nakoupit něco na večeři. Jsme v nákupáku. Dítě se vysmyklo z ruky, utíká mezi regály. Honím ho. Dítě má hlad. (Před hodinou jedlo). Vše by chtělo koupit. Z původního nákupního seznamu masa a rýže, neseme s sebou ještě spoustu sladkostí a jednu hračku navíc.
- Slunce zalezlo, je zima. Jdeme domů. Dítě nechce chodit – bolí ho nohy. Chvíli jdeme pešky oba, pak dítě řve, že už nikam nejde. Nesu ho. Nesu tašku. Bolí mě ruce. Potím se.
- Jsme doma. Dítě má hlad. Na večeři prý čekat nebude. Jí sladkost bez dovolení. Hraje si s tátou, já vařím večeři. Večeři jíst nebude – nemá hlad – jedl tu sladkost.
- Táta se stará s prckem o nádobí. Napouštím vanu. Talíř se rozbil. Tak už máme jen čtyři po babičce. Nechce se koupat. Dítě bolí břicho. Přemluvím ho. Hrajeme si. Kaká. To byla ta bolest břicha.
- Myju vanu. Ukládám dítě. Zhasínám.
- Dítě má hlad. Rozsvěcím. Dávám mu kousek jablíčka. Zhasínám.
- Dítě spí. Připravím věci na zítra – do školy a do práce. Dám si vanu. Povídám si s manželem. Spím.
- Křik – vstávám. Dítě má zlé sny. Tři hodiny ráno. Uložím dítě – spí dál. Nemůžu usnout.
… to byla ta lepší varianta každodenní rutiny, jak by to mohlo vypadat v tom lepším případě, kdy je dítě zdravé.
Já osobně nyní preferuji bezdětnou variantu života, a to z toho důvodu, že po práci mám čas sama na sebe až do doby, než půjdu do postele. Člověk může dělat vše, co ho baví a na co má zrovna v tu chvíli náladu. Nemusí se přizpůsobovat dítěti.
Člověk žije svůj vlastní život a ne svého dítěte, které se o sebe neumí postarat samo. Nemusíte se o nikoho strachovat, bát se o život vlastního dítěte. Nemáte starosti, zda je zdravé nebo jestli se mu ve školce/škole líbí a zda se k němu učitelky chovají pěkně.
Zde je těch (nejméně) 8 důvodů, proč NEchtít děti:
- Pěstujete si koníčky
- Není potřeba se přizpůsobovat dítěti
- Máte spoustu času na sebe a partnera
- Šetříte nervy a starosti
- Máte zodpovědnost pouze sami za sebe
- Šetříte pračku / méně úklidu
- Menší výdaje z kasy
- Méně únavy
Možná si říkáte, jaký mám tedy smysl života?
Každý má své potřeby, sny a cíle… já na nich pracuji a jde mi to lépe bez dítěte – jsou dříve uskutečnitelné. V případě, že člověk má po svém boku partnera, který chápe skutečnost, že dítě je pro vás v tuto chvíli překážkou, zdržením a ne darem, pak je vše v naprostém pořádku dle mě.
Nenuťte se do něčeho, co nechcete, jen proto, že se to od vás jako od ženy očekává.
Žijte svůj vlastní život a podle svých představ. Neříkám, že jednou nepřijde ten den, kdy se rozhodnu být matkou, ale do té doby jsem ráda za svůj čas strávený sama se sebou či partnerem a za možnost rozhodnout se podle sebe.
Tereza
* článek vznikl jako reakce na 8 důvodů, proč chceme mít děti >>>
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
- Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
- Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
- Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018
Ochránci přírody a zvířat aneb Proč začít chránit nejprve sebe
Kráčíme s přítelem po schodech a jdeme na procházku a najednou z…
Musím říct, že mě Váš článek přiměl k úsměvu. Kdybych s dětmi fungovala podle tohoto scénáře, tak bych je taky nechtěla ;-)
Existence dětí je nesdělitelná zkušenost, protože jde o trochu víc, než je vidět zvenčí, není to jednosměrná silnice, kdy máma dává a dítě bere :-)
Neberte to jako kritiku, spíš podnět k doplnění pohledu :-)
Nikdo jiný vám nedá tak bezvýhradnou lásku a důvěru. Dítě vás miluje ne kvůli tomu, jak jste úžasná, ale prostě jenom proto, že jste :-) Připomene vám, že i ta nejobyčejnější věc na světě je zázrak, nad kterým se dá žasnout. A nikdo jiný vás tak dokonale nepřiměje, abyste se přestali brát vážně :-)))
Ale jak jsem řekla, tohle jsou nesdělitelné zkušenosti ;-)
asi svým způsobem chápu, co chtěla pisatelka článkem říci. Já osobně nemám děti, třicet mi zatím není, ale o to nejde, až přijde čas budu to vědět :-). Jen mě někdy trochu otravuje dnešní společnost, reklamy na pojištění se spokojenou rodinkou a prckem, „rodinné zájezdy se slevami pro děti“, rady pro šikovné hospodyňky atd. jako by všichni museli žít stejně. vnímám to i když se spolu lidi baví. ok ať si každý dělá co chce. já už vím, že každý je tu sám za sebe, ale je spousta lidí, kteří řeší co je „normální“ a co ne ;-)
V duchu toho, co učí Alice s manželem bych chtěla podotknout, že s dětmi je za den spousta magických okamžiků – těch, kdy se zastaví čas a je mezi Vámi jen čistá láska a přijetí. Taky Vás toho naučí hodně o Vás samotných – je to další zrcadlo, nadstavba ke vztahu s partnerem. Ano, děti chtějí být přijímané, objímané, milované… Všichni jsme byli (a někteří stále jsme) dětmi! Je rozumné nemít děti, pokud se jimi nechceme zabývat :-)
Pokud děti nechcete, prosím,je fér je raději nemít.Ten, kdo se jim nechce věnovat naplno, ať je raděj nemá, to je fakt.Je to určitě jen a jen Vaše volba. Možná časem změníte názor,bohužel ale už může být pozdě. My ženy máme jen omezený čas.
Já mám zatím 2 děti, 4 a 6 let, první ve 30. Nikdy jsem nebyla taková ta jolka/žena, která by toužila po dítěti a musela být matkou, děti ostatních lidí, kamarádek atd. mě nezajímaly. Pak přišly moje děti, nijak jsem o to neusilovala, prostě se to s jedním mužem stalo, a samozřejmě se staly středem mého světa. Narození dětí ženu změní (a je krátkozraké říct, že je nechci, když nevím, jaké to je, když je mám), je láskyplnější, soucitnější, zranitelnější, vyzrálejší, úzkostnější, organizovanější, spoustu věcí je jiných, a kdo nemá děti, to prostě nepochopí, je to nepřenositelná zkušenost. Prostě to tak je, a svět lidí je rozdělen na ten s dětmi a bez nich, a nic není dobře ani špatně, vše je tak, jak má být.
Je zajimave to cist. pokud by muj svet fungoval dle popisu v clanku, tak deti take nechci. :) Je to vse o tom, jak si to udelate.. U nas je to takto (3lety Tonik): Tonik se vzbudi v 8.30 a vzbudi nas. Do skolky nepospichame, protoze chodime do prace odpoledne s muzem oba. Jdeme spolu udelat snidani, Tonik si chvili pohraje a pak se naji a po sobe odnese nadobi ze stolu. Batuzek do Klubiku, kam chodi kolem 11h si nachysta na muj podnet sam. Prilozi do kamen a dojde pro brikety, ja nachystam svoje veci a podle dne v tydnu jdeme varit nebo se jede do Klubiku. Varime spolu, Tonik kraji, sype, micha, priklada do kamen. Nekdy si taky hraje, jindy spolu vesime pradlo, vytirame, zametame, cteme, vyrabime, stavime koleje pro vlaky. Nekdy je jeste ospaly a nervozni, vztekly, uplakany, jindy usmevavy, radostny a rostacivy – ja jsem pokazde take jina. A tak to jde cely den… Ano, takto se nenarodil, tak jsme si to doma spolecne vytvorili. Dalo to fusku, ale vyplatilo se to. A konicky? Zahrada, hudba, vyrabeni, divadlo, priroda, peceni, aj. – ty mam porad. Juj ted to vypada jako domaci putka – nene, ja jsem jinak umelec povolanim…:))) Takze pani vzkazuji, ze diky detem rosteme – jsem mnohem vice trpelivejsi a uprimna, diky detem najdeme sebe, najdeme dalsi lasku..
Děkuju, váš příspěvek mě trošku utěšil. Protože taky nechci děti, bojím se, že nebudu mít už na nic v životě čas. Ale přítel je chce.
U mě to bylo tak, že právě díky dětem se mi postupně začalo otevírat naplnění mojí životní cesty. Díky nim jsem totiž odbourala spoustu bloků zasetých v mém dětství. Pro mě jsou děti cestou seberozvoje, ženství, lásky a sebedůvěry. Děti mě naučily, jak nastavovat hranice a mít sama sebe ráda. Tím, že jsem plně dávala Lásku jen jim, jsem se naučila, že můžu myslet i na sebe. Nejhorší je, když se žena snaží zavděčit všem a být dokonalá, a na sebe zapomíná. Děti jsou Láska a jejich bezpodmínečná Láska od nich k nám je něco jedinečného. Je to projevení Ducha zde na Zemi. Děti jsou proto Darem a kdo je se jich dobrovolně zříká, tak o to bohužel přichází přichází. Protože v tak čisté podobě to umí málokterý dospělý.
Reagují na článek,velice mi pomáhá si naplánovat co budu vařit na cely týden,pak to jednoduše nakoupim a pak nemusím přemýšlet co vařit,ale chce to sednout jeden den v týdnů a plánovat.Jinak dítě je radost samo o sobě.Je to prvek který si z vas dokáže dělat srandu a zjistíte ze se nemusíte brát vážně.Az tak jsou čistý a nezkazeni úvahami o světě. A jak se dokáží sami zabavit na několik minut a zkoumat to same dokola to je také kouzelné.Sice člověk nema čas tolik pro sebe,nevyspi se ale je s nima sranda.Jsem rada ze dceru mám.
Naprosto fajn článek, se kterým se ztotožňuji. Děti nemám a nechci už 45 let. Malé uřvané břemeno je mi odporné.
Jsem členkou klubu dobrovolně bezdětných lidí Nokidding, kam srdečně zvu. Irena
Dobrej klub.
Zdravím, sice jsem chlap ale mám podobný problém. Trpím depresi a mám dost starostí sám se sebou,je mi 23,přítelkyně 31 má 8 letou dceru. Nikdy jsem nebyl tak šťastný s takovoue jako je ona a to že má rozmazleného koblížka, dokážu nějak překousnout ale představa,že bych měl své vlastní, mě děsí. Věřím , že by chtěla další ale já do toho nechci jít. Jsem rád když přijdu z práce a mám čas klidu a pohody. Umyju uklidím, něco se pokusím navařit :D. A jsem rád že jsem rád. Jakmile její dcera začne plakat, vstekat se, řvát, už prvních sekundách mi to trhá žíli a hned mi to kazí náladu, kterou jen tak hned nezpravím. Už začínám slýchat od známých ,“ a co mimčo“, na co odpovím „je čas“(uvnitř mě to bodá do srdce, že společnosti nevyhovím) oni by totiž pravdu nepochopili, není to pro ně normální a hned bych v jejích očích vypadal jako sobec, což nejsem.
Nenut se do toho.
Dnes neni doba.na to mit deti.Problem je bydleni.my mame hypoteku na maly byt.bez prijmu nemuzeme byt. Nemame bohate rodice.byty nam nedali.takze jsme si jej museli koupit.Dite proste neuzivime.mame obycejne platy.ale dva prijmy na splaceni staci.Ja platim jeste skolu v cizine.Fakt je.ze je to o prioritach.Proste bydlet potrebujeme.Navic.muj chot je ctyricatnik a o deti nikdy nestal.Ja taky ne.kvuli zdravi a dalsi duvodum.No.ale chapu.ty co deti chteji.Povazuji,ale za spatne.ze se nas neustale i cizi lidi dotazovali kdy budete mit miminko?jedno aspon mejte.at rodice maji vnouce…atd.My fakt nechceme mit dite.protoze se to od nas ocekava nebo si to nekdo preje.Clovek ma mit dite protoze ho chce.ne proto ze ho k tomu nekdo nuti.Navic mame stare rodice.takze hlidani by nebylo.Spise se musime starat my o ne.Planeta je hrozne prelidnena.Navic.i ta bezpecnost v EU je horsi.Muj chot i ja jsme se shodli.v nazoru.Mame hodne aktivit.pracujeme.sportujeme.cestujeme a vzdelavame se.Toho se nechceme vzdat.Proste jsou lidi.kteri jsou bez deti stastni.My mame radi klid.A staci nam rev od deti od sousedu.to obcas hrozny.jak jeci a jsou drzy.rikame si.ze je fajn.ze doma mame klid. O tohle fakt nestojime.
Fascinují mě odsuzující názory lidí, kteří ráno vstanou, jdou do práce, vyzvednou děti ze školky, udělají s nimi úkoly, uvaří, uklidí, večer zasednou k Ordinaci v růžové zahradě a následně jdou spát. Tak žijí den za dnem a přijde jim to normální.
Odsuzují ženy, které nechtějí mít děti ze sobeckosti.
Narodili jsme se svobodní a máme právo rozhodovat o svém životě. Od zvířat nás liší, alespoň některé z nás, že krom instinktů používáme také mozek a někteří z nás i tu část, která běžně plně využívána není, protože na sobě během života pracujeme. Proč? Protože od dětství cítíme, že je něco víc…
Otázky kdo jsem? Proč jsem tady? Jaký je můj úkol, cíl? Hledání odpovědí a nalézání sebe sama…
To je ale pro ty, kteří jen odsuzují naprostá SCIENCE FICTION.
Já nechci mít děti. Je mi 36 a že role matky není pro mě, vím od puberty. Jsem zdravá, mám trvalý vztah, nemám žádná zásadní traumata z dětství. Mohla bych předkládat důvody jako finance, bydlení v pronájmu, že mi maminka zemřela, když jsem byla malá a to mě poznamenalo… apod., jako jsem to dělala roky kvůli kritickým a někdy až nenávistným reakcím okolí na holé konstatovaní, že JÁ NECHCI DĚTI.
Dnes už jsem dál a proto je mi jedno, co si kdo myslí. Chcete mě odsoudit? Jen směle do toho, stejně si na mně nic nevezmete a můj názor se tím nezmění.
Nejde o pózu ani sobeckost. Kdo ví, třeba to ještě přijde, ale dosud jsem tu potřebu prostě neměla a přítel je s tím srozuměn a plně se mnou souhlasí. To je pro mě podstatné, ostatní ať si myslí své. Já jim do svědomí také nesahám.
Vlastně mi přijde celá tahle diskuse, kde se navzájem kritizují lidé, kteří by se měli spíše podpořit, velmi hloupá a krátkozraká. Nicméně jsem se rozhodla napsat svůj názor, protože jsem sama roky měla pocit, že se mnou není něco v pořádku a snažila jsem se argumentovat tak, abych neupadla v nemilost. A tak snad třeba přečtení těchto řádků pomůže nějaké ženě pochopit, že jediné, na čem skutečně záleží, je ona sama a to, co chce.
Souhlasím s vámi:)
Každý z nás je jiný a to co jednoho naplňuje a dobíjí, jiného vybíjí a ničí. Já jsem se ve společnosti dětí vždy cítila špatně, již cca od 15 let a popudem pro to děti nemít, byla návštěva mého strýce v zahraničí, a měsíční pobyt s ním a jeho rodinou, zahrnující též mou sedmiletou sestřenici. Celý měsíc jsem musela snášet pořád dokola dětské kňourání, neustále dožadování se něčeho : chci koupit to a to, chci jíst to a to, nechci jíst to a to, pojď si hrát s míčem, pojď dělat to a to ……….. Za celý pobyt jsem neměla ani minutu klidu pro sebe, přečíst si časopis, v klidu si číst u vody, dítě mi lezlo po zádech, strefovalo se mi do hlavy míčem, dožadovalo se zmrzliny …… Jeho matka byla ráda, když měla od něj chvíli pokoj. Myslím, že mě tato zkušenost dost poznamenala a v tu chvíli jsem si řekla. To nikdy ve svém životě zažívat nechci. Proto jsem nikdy žádné děti nechtěla a nechci a to ani za cenu že ve stáří budu pravděpodobně jako kůl v plotě. I to je pro mne přijatelnější varianta než se nechat stále otravovat od dítěte. Mě totiž děti opravdu otravují. Tak a teď se do mě můžete pustit ………..
To, že má člověk děti, neznamená, že ve stáří nebude jako kůl v plotě. Tak se nebojte:)
výborný článek, děkuji za něj.
Dámy, klidek… Oba tabory. Nikdo neni ani lepsi, ani horsi. Vy, ktere dobrovolne nechcete deti, se prestante obhajovat a resit ti. Zijte si podle sveho. Vy ktere deti mate a chcete, tak prestante svuj nazor tlacit tem ostatnim. Za sebe si myslim, ze i kdyz je to taaaak strasne cista laska, tak pak nechapu, jak je mozne, ze konci v okamziku, kdy dite slysi „ne“ a zacne vyrvavat cosi o nenavisti a podobne. Opici laska neni laska!!!! Dnesni doba je doba rozmazlenych pidi sobecku s andelskou tvari (vetsinou) a rodice si lasku proste bud koupi, nebo ne a pak upadnou v nemilost. To, jak maji dnesni mladi usnadneny zivot, pokud nemaji bohate rodice je dalsi vec…. Vite kolik chlapu by nemelo deti, kdyby je k tomu okolnosti a zeny nejakym (byt nenapadnym a nevinnym) zpusobem nedonutili? A presto to bez nich nelze. Aaach jo, nechte skatulky skatulkama a soustredte se na svuj vlastni zivot. NIKDO nema pravo soudit NIKOHO A NIKDY!
Tak já přidávám zas svoji nehezkou zkušenost. Od malička jsem byla spíš mateřský typ, nekonečné hry s panenkami, snění o veliké rodině, drželo mě to i přes pubertu, přála jsem si mít dítě co nejdříve, být mladou maminkou. Ve 23 letech jsem otěhotněla, bohužel, své dítě jsem potratila v 19. týdnu. Bylo to pro mě velice traumatizující, musela jsem ho i porodit. Noční můra a děs. Tato zkušenost mi úplně přerovnala život, priority, začaly deprese, úzkosti, touha po dítěti byla natolik silná ale zíroveň obrovský strach. Nisméně za rok jsem otěhotněla, tentokrát neplánovaně znovu. Byla jsem nadšená ale taky vyděšená. Ale embryo se neuchytilo hned v 9. tt., čili opět potrat. Partner mě proto opustil, opět nastaly deprese, hospitalizace na psychiatrii. Rozhodla jsem se, že raději po těchto zkušenostech děti mít nebudu, už je vlastně nechci kvůli tomu, abych je uchránila před svým velikým strachem a úzkostí, aby se jim nic nestalo. To že se narodí, ještě neznamená, že se něco nestane….Raději pracuji v dětském domově, což mě hodně naplňuje, mám partnera, který má jednou za 14 dní v péči děti z předešlého manželství, takže jsem taková náhradní maminka, máme k sobě s dětmi blízko a občas jim to slovo ,,mami,, ujede, což mě dojímá.
Naprosty souhlas,a jsem chlap,ale v zivote nechci deti,je mi 37 let…Miluji svobodu,kamose,parby…navic mam kamose,kteri taky nemaji deti a nikdy mit nebudou…Jak by ty moje deti k tomu prisly,kdyby se museli starat o stareho fotra.Nechci deti,jelikoz nechci byt nikomu na obtiz na stara kolena.Vidim to na moji stare babicce,o kterou se musim starat a pekne me to stve,je to psychicky narocne…Miluji svobodu a jsem si vedom toho,ze zemru stary a sam…At dela kazdy to,co ho dela stastnym…Mirek :-)
Mám dvě děti. Nejsem pečovatelský typ a péče o malé děti mne nebavila. Důvody, proč jsem děti měla byly pragmatické. Děti mají totiž jednu fantastickou vlastnost: to, že máme néně času sami na sebe a musíme se starat o naše geny-děti, je pro naši psychiku v dlohodobém horizontu velice zdravé. S rostoucím věkem se bezdětní dostávají do tlaku přílišné koncentrace na vlastní osobu, společnost je za to odmění postupným vytěsněním.
Souhlasím s názorem mnoha komentujících, že, ten kdo nechce děti, tak je radši ani nemá mít. Já například jsem nikdy netoužila mít děti. Od malička mi děti ani panenky nic neříkají ani se nerozněžňuji a žádný pocit ve mně nevyvolávají. Mám to tak od dětství a během puberty se můj názor nezměnil.. během 25 roku také ne a ani během 30 roku také ne.. ani teď v 35 se můj názor na to mít děti nezměnil… prostě je nechci ani po nich netoužím. Nejsem chladný typ..ani nejsem kariéristka…mám práci co mne baví… ale nejsem majetnický typ.. mám i vlastní zázemí a dlouholetého partnera.. ani extra necestuji.. jen prostě děti nechci a pochybuji, že se můj názor změní.. jsem i zdravá, takže bych děti mohla bez komplikací mít.. jen je nevidím jako naplnění mého života.. předpokládám, že spadám do určitého malého procenta žen, které to takto vnímají ..jsem jako jedna z vás pouze dobrovolně nechci míti děti…
jen aby jste toho nelitovala, az vam bude treba padesat. Presne tak to mela moje sestrenice. stale nekde cestovali, uzivali si zivota a najednou manzel prisel s tim, ze ceka dite s kolegyni. od manzelky odesel, ze prece nenecha sve dite bez otce a ze se na nej tesi. dnes ma deti tri a ona je sama a nestastna. jiste treba by odesel i kdyz by meli ty deti, ale ona by nebyla sama
Každý máme jiné priority a životní cíle. Já jsem si dlouho nedokázala představit, že se stanu mámou. Ani když jsem čekala první dítě, tak jsem si to nedokázala představit, ale už nebyla cesta zpět :-D . Po porodu to nějak všechno samo přišlo a teď své dvě děti miluju nejvíc ze všeho. Dokonce jsme se ještě s jednou maminkou rozhodli pro založení spolku , ve kterém se věnujeme dětem. Máme různé aktivity, akce, výlety… Prostě jsem s dětmi od rána do večera a maximálně mě to naplňuje :-) .