Nejlepší maminka na světě

Než se narodila moje první dcera Viktorka, snila jsem o tom, jaká budu jednou skvělá matka. Když jsem viděla jiné rodiče zoufalé, naštvané a mnohdy i zuřivé v různých kažoddeních “kritických” situacích s jejich dětmi, věděla jsem, že já se určitě ve stejné situaci budu chovat jinak. Taky jsem věděla, že spoustu věcí budu dělat úplně jinak, než moji rodiče. Budu ta nejlepší matka na světě. To je jasné!

A pak se narodila Viktorka

Už v prvních týdnech mi bylo jasné, že být tou nejlepší maminkou na světě dle mých romantických představ vyčtených z různých knížek, je v realitě zhola nemožné. S přibývajícími lety a narozením druhé dcery Aničky jsem odhazovala tyhle poučky čím dál více, protože pro normální život byly v podstatě nepoužitelné.

Cítila jsem se hrozně. Měla jsem pocit viny, že nedávám svým dětem takovou výchovu, jakou si zaslouží, kolikrát bych si až vynadala za své reakce na některé z činností mých dětí, které mě chtě nechtě přiváděly k šílenství. Měla bych být lepší.

Často jsem si říkala, jestli existuje nějaký opravdu funkční návod, jak si dětství svých dětí užít s radostí a lehkostí a ne na pokraji zhroucení.

Občas se mi to daří, máme například spinkací vílu, která přinese nějakou tu dobrotku pod polštář, když děti bez odmlouvání usnou do 20:30. Víla s námi je už 3 roky a funguje skvěle, umí vykomunikovat i leccos dalšího, na co je maminka krátká, napíše dopis, dá ho pod polštář, a je pro děti jakousi vyšší autoritou, bohužel takhle skvělé nápady nemám vždy.

Moje úžasné děti totiž umí být paličaté, nesebevědomé, ukřivděné, smutné v těch nejpitomějších situacích, dovedou udělat hysterickou scénu kvůli o centimetr delšímu rukávu u mikiny a světe div se, i kvůli tak povrchním věcem, jako je odmítnutí zakoupení Kinder vajíčka. A já prostě nevím, co mám dělat. Nikdo mě to nenaučil.

A tak i já pak umím být stejně strašná, jako ty matky, které vídám v obchodě nebo ve školce, které se chovají odsuzeníhodně, protože moje děti umí dorážet a zlobit tak dlouho, dokud neshodím svoje masky a dokud nejsem sama sebou.

 

Nedělej to, obleč si toto, nechoď tam, rozděl se se sestrou, prosím tě nebreč kvůli takové blbosti, obuj se, najez se, sněz aspoň půlku toho rohlíku, běž už pryč od toho počítače… Panebože, kde se to ve mě vzalo?

Jestli jsem tohle já, tak nechci být sama sebou, chci být ta nejlepší maminka na světě, jenže nevím, jak…

Jedna věta, která přinesla velké změny

Na začátku léta jsem potkala Katku Královou, a ta mi vyprávěla o tom, jak učí ve svém programu a na svých kurzech rodiče to, jak s dětmi žít život tak, aby se v tom OBĚ strany cítily příjemně a radostně. Poradila mi, ať se v krizových situací dětí zeptám, co by jim pomohlo, aby se cítily lépe, zeptat se jich, co vlastně chtějí.

Uvědomila jsem si, jak jsem na takovou základní věc často zapomínala. Myslela jsem si, že jakožto dokonalá matka přece vím nejlépe, co moje děti chtějí. Uvědomila jsem si taky, jak často jsem zapomínala jim vysvětlit, proč já po nich chci tak nesmyslné věci, jako zůstat ve školce až do čtyř odpoledne, nebo jít spát v osm večer. Najednou mi došlo, jak špatně spolu komunikujeme.

A tak u nás krizové situace začaly probíhat zábavněji.

Jeden z mnoha našich příběhů z poslední doby: Když jeden večer Anička už po třetí vylezla z pokojíčku s tím, že nemůže spát a hodiny už ukazovaly 21:30, vzpomněla jsem si (těsně před tím, než jsem se zastavila a neřekla obvyklé “Jdi už prosím tě spát!”) na Katku a napadla mě spásná myšlenka – zeptat se jí, co by potřebovala k tomu, aby usnula. Řekla mi, že chce, abych zhasla svíčku v chodbě… Tak jsem ji zhasla a ona okamžitě usnula.

Stejně tak jsem začala i já více dbát na to, co chci já, dovolit si vysvětlit svým dětem, že dneska jsem unavená a jdu si lehnout, nebo že pracuju na důležitém projektu a potřebuju, aby byly pár dnů samostatné. Kupodivu jsou nadšené a vycházejí mi ochotně vstříc. To jen já jsem si celé ty roky myslela, že jim musím udělat, co jim na očích vidím a když už nemůžu, tak na pokraji zhroucení zařvat a sjednat pořádek…

Po pár týdnech aplikování několika zásad z Katčiny Nevýchovy za mnou jeden den přišla Viktorka, přitulila se a řekla: “Mě by moc zajímalo, jakto, že mám tu nejlepší maminku na světě.”

Proč jsem ta nejlepší maminka na světě?

Protože vím, že dny, které se svými dětmi mám, se krátí. Brzy z nich budou velké holky. Nechci, abychom si z doby jejich dětství pamatovaly navzájem příkazy, zákazy a rady. Chci, aby si pamatovaly maminku, která žila každý den na plno a byla sama sebou, šťastná a spokojená. Vedle takové maminky totiž vyrostou dcery, které budou žít každý den na plno, samy sebou, šťastné a spokojené.

Protože už vím, že děti se nevychovávají. Není potřeba vychovávat, za každých okolností jdeme svým dětem příkladem. Proč moje dcera tak ráda vysedává u počítače? Asi proto, že u něj maminka tak ráda a často vysedává a pořád něco píše a řeší… Proč moje dcera brečí, když jí něco nejde? Ehm… :D OK. Maminka taky brečí, když jí něco nejde, ale zatne zuby a zkouší to. A děti? Co myslíte?

Protože jsem se naučila hledat v nepříjemných situacích takové řešení, které nás bude bavit všechny, řešení, ve kterém nebude vítěz a poražený, ale ve kterém prostě vymyslíme takový způsob, který bude vyhovovat všem. Není to vždycky lehké. Často se u otázky: “Co by ti pomohlo, abys přestala plakat” setkám s odpovědí “Nevíííííím!!” a musím vymýšlet lepší položení otázky. Hodně mi v tom pomáhá v poslední době i inspirace od ostatních rodičů v klubu Nevýchovy.

Protože jsem si uvědomila, že se mám ráda. Mám se ráda, i když jsem smutná, mám se ráda, i když se mi něco nepovede, mám se ráda, i když se zlobím. A uvědomila jsem si, jak důležitá je takhle jedna jediná věta důležitá i pro mě děti: “Mám tě ráda, i když se ti ten úkol nepovedl.” Skoro jsem až slyšela pád toho kamene z Viktorčina srdce na podlahu, když jsem poprvé řekla nahlas tuto větu.

Protože jsem si uvědomila, že mám ty nejlepší rodiče na světě. Možná nebyli vždycky dokonalí a nevychovávali mě tak, jak jsem si představovala já. Toto všechno mě však formovalo v člověka, kterým jsem dnes. Byli mi vzory, o které jsem se mohla nevědomky opřít a dnes vidím, kolik mi to dalo.

Jak často se slyším říkat větu: “Moje mamka vždycky říká, že…”, nebo “U nás to bylo vždycky takhle…”. Pokud jednou uslyším svoje děti říct: “Tohle mě naučila máma”, budu nejen ta nejlepší, ale i nejšťastnější maminka na světě.

Ovšem co bych chtěla, aby řekly? Co jsem je naučila? I nad tím mě přiměla přemýšlet Katka Králová z Výchovy Nevýchovou :)

A proč jste tou nejlepší maminkou na světě Vy? :)

-Stáňa

 

Stanislava Mrázková

je spokojená a šťastná žena, která si plní své sny a miluje svou práci. Projektová manažerka několika úspěšných online kampaní, expertka na online marketing, podnikatelka z pláže, autorka Jak napsat eBook za 14 dní a Jak úspěšně prodávat eBook. Více o Stáni najdete tady.